Pod čarou: Jak předpovědět budoucnost? Počítejte s tím, že půjde o peníze

Předpovídání budoucnosti je oblíbenou zábavou v nejrůznějších oborech. Scénáře možného vývoje sestavují ekonomové, diplomati, vojáci a politici, v neposlední řadě třeba i klimatičtí vědci. Do pomyslné křišťálové koule se často zírá také v oblasti kultury, protože každý touží vědět, zda v příštích letech půjdou na dračku úzké či široké nohavice. Futurologie je ale coby svébytný popkulturní žánr pevně spojena především s oblastí vědy a techniky.

Každoročně se budoucnost automaticky dává do přímé souvislosti s technologickým rozvojem, a pokaždé se odhady točí kolem v dané době nejpopulárnější technologické novinky – kdysi to bývala letadla či atomová energie, dnes zpravidla nejrůznější digitální udělátka. Do předpovědí se tak v posledních letech nepříliš překvapivě začala vplétat slova jako metaverzum, blockchain a samozřejmě AI.

O pochybném spoléhání futurologů na technologie a „vynálezy“ už jsem v tomto newsletteru psal před dvěma lety, ale od té doby se situace moc nezlepšila, spíše naopak. Odhady budoucích trendů jsou často nepříliš skrývanou reklamou na produkty technologických firem a na scestí se dostávají i autoři, kteří se k věci snaží přistupovat kriticky a nedělat jen roztleskávače pro lídry Silicon Valley. Stále totiž zapomínají na několik základních pravidel, bez kterých se úspěšná předpověď nikdy vytvořit nedá.

Nejrůznější futurologické zkratky a omyly už dlouhá léta glosuje americký politolog a internetový analytik David Karpf, který si jako výzkumný materiál zvolil archivy známého technologického magazínu Wired. V nich už se totiž za třicetiletou historii časopisu nastřádalo opravdu široké množství vizionářských i zcela pomýlených prognóz, a jsou tak ideálním prostředkem k odhalování těch nejčastějších selhání.

Karpf se nedávno zahloubal do speciálního prognostického čísla Wired z ledna 2000, které je z dnešního pohledu mimořádně zajímavým artefaktem. Opakovaně se v něm totiž projevuje jeden z nejdůležitějších futurologických omylů – řada lidí dokáže skvěle vykreslit vize světů, kam by nás nové technologie mohly teoreticky zavést, ale zcela zapomíná na to, kam nás za současných ekonomických a společenských podmínek zavedou zcela určitě.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Například profesionální skateboardista Tony Hawk tak již dávno před příchodem YouTube logicky předpokládal, že v budoucnosti budeme mít k dispozici kompletní videoarchiv všech existujících televizních seriálů. Teoreticky by to dnes sice bylo možné, ale z komerčního a právního hlediska to nedává smysl, a tak jsme odkázáni na předplácení několika streamovacích platforem, kde stejně často jen marně hledáme vytoužený obsah.

Stejně to dopadlo s prognózami, že nové platformy zcela vytlačí klasickou TV (ano, ale začaly sloužit jen jako stará TV v novém digitálním kabátě), a další podobné příklady by šlo jmenovat donekonečna.

Osobně mě v archivech Wired zaujala esej Kevina Kellyho a Garyho Wolfea z března 1997. Ti už v té době dokázali s neuvěřitelnou prozíravostí popsat vývoj internetu v dalších dekádách, ale stejně neuměli odhadnout, jak přesně ho budou formovat ekonomické tlaky a motivace.

Na rovině obecných principů předpověděli, jak se díky smartphonům smaže rozdíl mezi online a offline prostorem, internet se stane všudypřítomným informačním kanálem, poklesne význam klasických webových stránek a zprávy nám budou tlačeny přímo před oči na feedech sociálních sítí – aniž by znali a použili kterýkoliv z těchto dosud neexistujících pojmů.

Nejspíš by se ale hodně divili, kdybychom jim tehdy řekli, jak se tento vývoj v praxi uskuteční – tedy že Steve Jobs bude chtít připoutat uživatele k telefonům, a tak do nich zamontuje i počítač a MP3 přehrávač, že podnikatelé v reklamě budou chtít těžit co nejvíc uživatelských dat a že Mark Zuckerberg bude chtít očumovat nezadané spolužačky z Harvardu pomocí nové bleděmodré webové stránky.

Možná nejpřesnější prognózu tak v onom vydání z ledna 2000 dal sci-fi spisovatel Bruce Sterling, který tipoval, že věda bude čím dál víc podléhat tržnímu tlaku a v některých případech se stane nerozlišitelnou od obyčejného produktového vývoje.

Tato předpověď se splnila beze zbytku, a zatímco se ještě před pár desítkami let za „vynálezy“ považovaly skutečné objevy typu kosmických raket či atomové energie, dnes často za vědecký pokrok označujeme i jakýkoliv nový software či konzumní elektroniku, kterou nám výrobce vychválil v naleštěné PR zprávě.

Je to totiž věc, která se na základě tehdejšího ekonomického vývoje dala zcela jasně očekávat. Sterling se nezaobíral tím, co by technologie teoreticky mohly dokázat, ale jen domyslel do důsledků, jak je zcela jistě využijí tehdejší velcí hráči v digitálním průmyslu. Karpf to vystihuje trefným bonmotem o tom, že linka vývoje každé nové technologie se ohýbá směrem k penězům, popř. v jiném povedeném článku konstatováním, že budeme žít v takové budoucnosti, která poskytne investorům největší zisk.

Upřednostňování té nejvíce vydělávající „budoucnosti“ můžeme nejen v oboru informačních technologií pozorovat už desítky let, a i v současnosti lze najít futurologické předpovědi, které tento vliv správně berou v potaz.

Technologický reportér a neoluddita Brian Merchant se nedávno zaměřil na dění okolo AI, kde se tyto ekonomické tlaky projevují asi nejvýrazněji. Okamžitě po nástupu ChatGPT a dalších AI nástrojů se začalo spekulovat o tom, jak nová technologie zásadně přeorá takřka všechny aspekty života a práce a pro investory pochopitelně půjde o zlatý důl. Teď ovšem bublina začíná splaskávat, a i když se pro textové či obrazové generátory našla řada zajímavých využití, pořád nejde o onu slibovanou revoluční změnu.

OpenAI a další velcí hráči v oblasti AI polykají astronomické investice a každodenně doslova krvácí peníze, aniž by ony slibované zisky byly v dohledu. Investorům i firmám, které vsadily na nejrůznější implementace AI do jejich byznysu, proto začíná docházet trpělivost. Zisku prostě musí být dosaženo stůj co stůj, a pokud tomu budoucnost nenasvědčuje, je jí potřeba ohnout žádoucím směrem, jak už to technologický průmysl udělal mnohokrát předtím.

Merchant proto varuje, že často skloňované obavy z likvidace pracovních míst i celých oborů pod vlivem AI se mohou v nadcházejícím roce 2024 už skutečně začít naplňovat. Nebude to ovšem kvůli tomu, že by se ukázalo, že nasazení AI je v daném byznysu skutečně tak výhodné a efektivní, ale proto, že je zkrátka potřeba zhodnotit investice – a toho lze nejrychleji dosáhnout tak, že se zaměstnanci nahradí AI, i když to vůbec nemusí být ku prospěchu věci a v dlouhodobém kontextu to může firmy přivést ke krachu a natropit spoustu dalších problémů.

Tento proces okrajování teoreticky možných budoucností na tu nejvíce ziskovou variantu je samozřejmě ošklivá záležitost, kterou nelze před zraky veřejnosti provádět zcela nepokrytě. Do hry se musí zapojit efektivní reklama a PR triky, a především rétorika, která onu (pro lídry Silicon Valley) pozlacenou budoucnost líčí jako tu jedinou a neodvratnou.

Proto se v debatách okolo AI často objevuje takřka náboženský slovník, který obaluje banální technologii do spirituálního hávu a z údajné „umělé inteligence“ dělá takřka magii. Neméně náboženský charakter mívají i debaty v jiných koutech technologického byznysu. Někteří kritici tak důvodně podotýkají, že samotný technooptimismus (tedy přesvědčení o neodvratném a pozitivním přínosu technologického pokroku) je především iracionální víra odtržená od reality.

Teoretička nových médií danah boyd tento ústřední problém prorockých vizí vysvětluje na velmi přehledném schématu. Správné a zodpovědné předpovědi využívají pravděpodobnostní logiku – určí si tedy na základě aktuálních společenských vlivů a procesů několik scénářů vývoje, které mají různou (ale nikdy nulovou) míru pravděpodobnosti, a toto spektrum možností pak předloží cílovému publiku. Veřejnost, politici či podnikatelé tak mají možnost prostudovat různé varianty a pochopit, jaké vlivy jsou ve hře a kdo a kam chce budoucnost ohýbat ve svůj prospěch.

Místo této metody ale bývá často používáno takzvané deterministické myšlení, tedy přesvědčení, že z různých důvodů existuje jen jediná platná varianta budoucnosti, ke které se musí dospět za jakýchkoliv okolností. Většinou to vede k fatálním omylům nebo promeškaným příležitostem, a situace je o to složitější, že za ústředního padoucha tu s čistým svědomím nemůžeme označit jen ziskuchtivé digitální barony.

Ani Elon Musk, Peter Thiel, Jeff Bezos a další lídři Silicon Valley totiž neuvažují jen v přízemně komerční logice. Primárně jim sice jde o zisk a moc, ale to nejsou jediné faktory, které ovlivnily jejich přemýšlení o budoucnosti. Ve svých představách se často nechali inspirovat (samozřejmě účelově vyzobanými) nápady sci-fi spisovatelů, a řada kritiků tak upozorňuje, že pomýlené deterministické smýšlení o budoucnosti je do jisté míry právě produktem vědeckofantastické literatury.

Do kolegů v oboru se nedávno ostře navezl britský sci-fi spisovatel Charlie Stross. Ve sžíravém projevu podotkl, že západní společnost už zcela automaticky považuje sci-fi spisovatele za dobré prognostiky a celý žánr sci-fi bezmyšlenkovitě spojujeme s předpovídáním budoucnosti. Nemine tak týden, aby nějaký článek nezhodnotil, které z předpovědí Julese Vernea, Raye Bradburyho či A. C. Clarkea se již vyplnily, a když je potřeba uspořádat debatní panel o budoucnosti lidstva, sci-fi spisovatelé jsou mezi prvními pozvanými.

Stross ovšem upozorňuje, že jen málokterý spisovatel si uvědomuje tuto odpovědnost za budoucnost. Ústředním motivem jejich práce totiž nebývá přemýšlení o nejlepší budoucnosti lidstva, ale produkce zábavné a dobře prodejné literatury. Pokud už by se snad nějaký osvícený autor našel, nejspíš s jeho humanistickou vizí vyrazí dveře nakladatel, který potřebuje dostat do knihkupectví napínavé thrillery. A za zmínku stojí i fakt, že (nejen) spisovatelé sci-fi bývají tradičně dost pochybná individua s potrhlými představami, kterým bychom normálně nesvěřili ani hlídání křečka, natož péči o osud planety.

Výsledkem tak bývá situace, kdy kdosi publikuje povídku s názvem „Jak lidstvo zničil vynález zkázy“ a nějakého pochybného kalifornského investora okamžitě napadne, že vynález zkázy je skvělý nápad pro nový digitální startup.

Málokdo bere v potaz, že už samotný termín science fiction jasně ukazuje, že sci-fi je fikce, nikoliv důvěryhodný portrét reality – spisovatelé tedy přinejlepším vytvářejí jen mytologie budoucnosti a nikoliv profesionální a fakty podložené předpovědi. Navíc jde o obor, který už byl od svých počátků nerozlučně spojen s technologickým průmyslem a proces inspirace byznysových lídrů u sci-fi spisovatelů funguje úplně stejným způsobem, jako se současní gangsteři nechávají inspirovat slavnými filmy a romány o mafiánech.

Stross tak tuto pošetilou spirálu shrnuje konstatováním, že naši budoucnost určují boháči, kteří v touze po penězích manipulují investory a akciovými trhy a využívají k tomu vágní představy z knížek, které četli jako teenageři – ostatně proč asi Elon Musk pojmenoval svůj absurdní džíp zrovna výrazem Cybertruck.

Ani sci-fi spisovatele ovšem nelze jen očerňovat. Stross například tvrdí, že digitální lídři nepochopili, že temné cyberpunkové vize, které v 80. letech psali spisovatelé jako William Gibson či zmiňovaný Bruce Sterling, měly být jen zábavným čtením, nikoliv manuálem pro buducnost. Je to pokřivený, ale častý výklad, a i řada dalších lidí namítá, proč o budoucnosti už čtyřicet let přemýšlíme právě v kulisách cyberpunkové dystopie a nepracujeme s optimističtějšími variantami.

Jistě to může být tím, že temná dystopie je prostě atraktivnějším čtením než rozjásaný solarpunk, ale nabízí se i pádnější protiargument – zrovna autoři jako Gibson, Sterling či Neal Stephenson byli netypicky dobrými futurology, kteří dokázali brilantně odhadnout existující vliv a trajektorii ekonomických a politických tlaků. Správně tak usoudili, že ony temné megalopole plné sociálních rozdílů, všemocných korporací, hackerů a digitálních iluzí jsou zkrátka tou nejvíce pravděpodobnou variantou budoucnosti.

I když jsou jejich knihy plné technologií, nepodlehli samoúčelnému okouzlení novými vynálezy a zabývali se spíše jejich hrozícími společenskými dopady. A pokud se lidé jako Musk zhlédli v postavách všemocných digitálních baronů, není to vina sci-fi spisovatelů. Ti prostě jen racionálně odhadli, že pokud se nic zásadního nezmění, v budoucnosti se budou osoby tohoto typu pravděpodobně vyskytovat.

Pokud celou myšlenku dovedeme do důsledků, v uvažování o budoucnosti nemusí moderní technologie vůbec hrát tak velkou roli, jak bychom předpokládali. Spisovatelka Ursula K. Le Guin bývala osočována, že její romány jsou málo „tvrdou“ sci-fi, protože v nich příliš nefigurují atraktivní futuristické vynálezy. Odpověděla na to moudrou esejí o tom, že technologie je cokoliv, čím si usnadňujeme interakci s okolním světem, a může to tedy být i pánev nebo boty – ty by ostatně nejspíš jen málokdo z nás dokázal sám vyrobit, a jsou proto stejně fascinující technologií jako kosmická loď.

Stejnou funkci „technologií“ mohou mít i nejrůznější společenské zvyky a struktury. Ani jejich vliv ale většina futurologů nezohledňuje a bývají pak nepříjemně překvapeni, že se jejich předpovědi sice na teoretické rovině vyplnily, ale v úplně jiné praktické podobě, než předpokládali – zkrátka zapomněli na skutečnost, že jakékoliv nové udělátko lidé využijí po svém.

Nový vynález se navíc neobjevuje ve vzduchoprázdnu, ale uprostřed existující spleti složitých pravidel, institucí a zavedených hráčů, kteří většinou nepadnou bez boje a mnohem častěji jen nové technologie nějakým způsobem zapojí do svého fungování – třeba tradiční automobilky se prostě naučily vyrábět elektroauta a nenechaly si jen tak vypálit rybník novou firmou Tesla, jakkoliv to řada prognostiků naivně předpovídala.

Neznamená to, že bychom měli k dispozici jen jedinou správnou metodu k předpovídání budoucnosti. Stále bychom měli hovořit o málo pravděpodobných utopických vizích, jen nesmíme zapomínat, že jde často o projev politického a ideologického boje. Můžeme také vytvářet neotřelé, zábavné a dobrodružné vize, ale musíme si uvědomit, že patří spíš na pole konzumní beletrie.

Když už se pouštíme do skutečně seriózního odhadování budoucnosti, musíme odhlédnout od vlivu spisovatelů, marketingových specialistů, byznysmenů i technologických snílků a radši si všímat skutečného současného vývoje okolo nás. Narýsovat linku k té nejpravděpodobnější budoucnosti pak není tak složité. A i když často dojdeme k neveselé vizi, je to zároveň nejlepší cesta k tomu, jak si všimnout hrozících rizik a zkusit přece jen obrátit kormidlo lepším směrem.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.