Pod čarou: Hledání lepšího mužství problémy mužů nevyřeší

O úzkostech a nejistotách mužů v těchto dnech asi nelze mluvit bez zmínky o filmu Barbie (proto se také předem omlouvám za spoilery). Povedený snímek Grety Gerwig totiž neřeší jen feministické zápolení ústřední růžové panenky, ale prostřednictvím postavy bezradného Kena také popisuje hlavní potíže tradiční maskulinity a možné varianty lepších cest, kterými by se muži měli – alespoň podle současného mainstreamového liberálního názorového proudu – vydat.

V závěru filmu se tak Kenové doberou k poznání, že patriarchát rozhodně není správné řešení a že by ani neměli pošetile usilovat jen o sebepotvrzení v očích „bárbín“. Místo toho kamsi odcházejí hledat své skutečné, nové a lepší mužství, a tím nechtěně ilustrují hlavní problém tohoto populárního přístupu. I moderní pozitivní mužství je totiž pořád mužství a skrze zvýrazňování genderových rozdílů se větší rovnosti pohlaví rozhodně nedobereme.

Pokud začneme debatovat (nebo točit filmy) o možných řešeních krize mužství, automaticky tím implikujeme, že taková krize vůbec existuje. Při bližším pohledu na různé údajné projevy krize mužství se ale často ukáže, že jde jen o zástupný symbol, a ve skutečnosti si do diskuze o mužství promítáme především různé politické, ekonomické a kulturní problémy.

Poslechněte si audioverzi newsletteru namluvenou autorem.

Na tento paradox nedávno dobře poukázala publicistka Virginia Heffernanová ve své eseji pro magazín Politico, který tématu mužství věnoval celé speciální číslo. Na mnoha příkladech z americké historie ukazuje, že krize mužství je populárním tématem již stovky let, a vždy je využívána pro budování stejného argumentu.

Jakýkoliv nový společenský problém podle ní bývá rámován tak, že ohrožuje dosavadní „tradiční“ mužství, a zároveň je posílen tím, že současní muži už „nejsou, co bývali“. Logickým řešením je pak návrat k tradičnímu nebo nějak reformovanému mužství, které automaticky nastolí správný řád a prosperitu.

Mužství tak bylo „ohroženo“ už v dobách, kdy měli volební právo jen majetní muži a ženy si mohly o rovnosti jen nechat zdát. Změkčilé muže-aristokraty měl nejdřív ohrožovat vzestup středních a dělnických vrstev, v Americe se k tomu přidávaly obavy z nových migračních vln (mužství původních anglosaských osadníků bylo jaksi mocnější a lepší než u příchozích z jiných zemí), v dobách míru se naříkalo, že muže dostatečně neutužila válka, pak začaly mužství ohrožovat ženy nebo etnické menšiny, a další nová „rizika“ se objevují až do současnosti.

Jednoduše řečeno, reakcí na zrovnoprávnění jakékoliv další skupiny obyvatel byly obavy z krize mužství, za kterými se ale skrýval jen strach dosavadních mužských elit ze ztráty kontroly a politické moci. Čím dál víc jim totiž hrozilo, že jejich ženy, děti či zaměstnanci získají větší nezávislost a vymaní se z jejich vlivu, a že jejich místo zaujme nějaký outsider, který dosud neměl nárok na to „správné“ mužství.

Krize mužství je proto odjakživa oblíbenou zbraní v rétorickém arzenálu konzervativní pravice, která argumenty „mužstvím“ využívá jako zástěrku pro prosazování své politické a ekonomické agendy a dokázala je navléct i na naprosto nesouvisející témata – dobrým příkladem je třeba námitka, že vyšší daně a přerozdělování jsou jaksi v rozporu s tradiční maskulinitou, protože správný muž se přece stará sám o sebe a nepotřebuje pomoc státu.

Posedlost konzervativní pravice mužskými tématy samozřejmě není žádnou novinkou. O názorech a vlivu mužů jako Jordan Peterson, Ben Shapiro či Andrew Tate byly popsány stovky stran, často propírané je i téma incelů a dalších toxických mužských subkultur, a zmiňované číslo magazínu Politico obsahuje i povedený text o tom, jak se současní mladí američtí konzervativci zhlížejí v bizarních maskulinních ideálech z dob starého Řecka.

Heffernanová ale podotýká, že zcela bez viny tu nejsou ani liberální a levicové politické proudy. I pro ně je totiž velmi atraktivní argument, že za něco může závadná nebo ohrožená mužská identita, a také jej využívají pro šíření své agendy – v tomto kontextu zmiňuje i v Česku populární knihu Of Boys and Men, ve které Richard Reeves jaksi automaticky propojuje potíže spojené s nezaměstnaností, rozpadem sociálních služeb a zastaralým vzděláváním s krizí a problémy mužů, jakkoliv jde o všeobecné politické a ekonomické jevy (zajímavou kritiku Reevesovy knihy nedávno nabídl i David Scharf na webu Druhá : směna).

Mimo jiné to podtrhuje přehlížený fakt, že většina diskutovaných projevů krize mužství se navzdory prvnímu dojmu netýká všech mužů. Důraz na projev „správné“ maskulinity je v současnosti typický hlavně pro nižší společenské vrstvy, kdežto v těch středních a vyšších se na mužství zase tak nebazíruje (dobrým studijním materiálem je v tomto ohledu román Édouarda Louise Skoncovat s Eddym B.). Debata se tak točí především kolem názorů, hodnot a problémů mladých mužů z dělnické třídy, o jejichž přízeň se následně utkávají různé politické tábory.

Ještě důležitější je ale skutečnost, že i progresivní společenský tábor se většinou nedokáže oprostit od samotného konceptu mužství a jako lék na důvěrně známé potíže tradičního mužství (nebo otřepané „toxické maskulinity“) nabízí jen hledání jakéhosi nového, pozitivního a moderního mužství.

Moderní muž je tedy empatický a vlídný, neváhá projevovat svou zranitelnost a emoce, neštítí se péče o děti a domácích prací, není svázán předsudky a stereotypy, když má chuť, klidně si obleče sukni, nehledá sebepotvrzení v moci nad ženami, a ve výčtu těchto pozitivních vlastností by šlo ještě dlouho pokračovat.

Zní to skvěle až do doby, kdy si položíme zdánlivě prostou otázku – co je na těchto (nebo i těch „tradičních“) vlastnostech specificky mužského, a proč by je neměla nabývat a rozvíjet i žena? Pokusy o definici jakékoliv specificky mužské identity totiž zákonitě dospějí k tomu, že se musí nějak lišit od identity ženské, a obloukem se tak vrátí do pozice, proti které chtěly původně bojovat – tedy k obhajobě a obraně výlučně mužské role ve společnosti.

Toto úskalí ve své videoeseji podrobně popisuje youtuberka Alice Capelleová, která v první řadě upozorňuje, že celá pozitivní maskulinita může být jen obyčejnou módní zástěrkou. Jde to ostatně vidět i ve filmu Barbie, kde Kenovi jeden z manažerů firmy Mattel vysvětlí, že patriarchát samozřejmě vládne i dnes, jen se to musí provádět jaksi elegantněji a v ústraní.

Debata o moderním mužství se tak často omezuje jen na vzhled a vnější atributy (Harry Styles je vzor nové maskulinity, protože se nebojí nosit plesové róby) a nad rámec oblečení není schopná uchopit, co má vlastně termín moderní mužství znamenat.

Potíže ale neustávají ani po překonání této povrchnosti. Nové mužství se sice zdánlivě definuje v opozici vůči tomu starému a překonanému, ale z logiky věci také vůči ženám, a mimořádně dobře to jde vidět v debatě o žádoucích mužských vzorech.

Je bezesporu přínosné, když se do opozice vůči mizogynním a zpátečnickým influencerům typu zmiňovaného Andrewa Tatea postaví herci, sportovci a další celebrity, které zosobňují žádoucí mužské hodnoty bez agresivity nebo nenávisti k ženám (pokud se omezíme na herce, jsou v tomto kontextu často zmiňováni třeba Dwayne Johnson, Tom Hardy nebo Keanu Reeves), ale Capelleová upozorňuje, že tento pragmatický přístup je jen dílčím zlepšením.

Zejména nejrůznější kouči a motivační řečníci propagující pozitivní mužství jsou většinou posedlí rozebíráním přátelství, otcovství a jiných forem vazeb mezi muži (jako by osamělost a individualizace nebyla obecným problémem moderní společnosti, který zasahuje i ženy, a jako by přátelství mezi muži byla nějak jiná než mezi ženou a mužem), svým důrazem na žádoucí „mužské vzory“ podporují replikaci společenských rozdílů mezi pohlavími, a usilovným hledáním specifické mužské role ve společnosti obnovují představu, že nějaká taková role existuje (čímž mimo jiné hrají do karet odpůrcům stejnopohlavních manželství a konzervativní lobby, proti které se přitom nejspíš snaží bojovat).

Capelleová tak dochází k jednoduché myšlence, že bychom měli přestat neustále rozmazávat „mužství“ a muži by se měli začít více chápat prostě jako „osoby“ či lidé, a zdaleka není v tomto názoru sama.

V úvodu zmiňovaná Virginia Heffernanová podotýká, že samotný výraz „mužství“ se v dnešním významu objevil v angličtině až na konci 19. století a do té doby byly mnohé „mužské“ vlastnosti chápány jako obecné „lidské“ ctnosti, a zajímavý příspěvek do debaty měl nedávno i sloupkař Guardianu Osita Nwanevu – ten uznává, že kompletně androgynní společnost je nedosažitelná utopie, ve které by nejspíš chtěl žít jen málokdo, ale zároveň tu stejně jako v případě rasy a etnicity platí, že gender by měl v ideálním případě být jen víceméně náhodný lidský rys, který nemá žádný dopad na naše společenské postavení a roli.

Ať už věříme, že krize mužství opravdu existuje, nebo je to jen rétorická figura maskující skryté politické a ekonomické zájmy, pořád platí, že jejím nejlepším řešením možná není hledat nové a lepší mužství, ale naopak se na neustálé rozebírání mužství vykašlat. Neznamená to, že bychom měli přestat řešit problémy, které z tradičních mužských rolí a patriarchátu vychází (tedy potlačování práv žen, mocenské nerovnosti a stereotypy všeho druhu), právě naopak, ale právě trvání na existenci specifické mužské identity jejich úplnému řešení do velké míry brání.

V době, kdy už jsme se naštěstí dobrali k poznání, že biologické pohlaví, gender a sexualita jsou různé věci s nesčetným množstvím variant a projevů, nedává hlubší smysl, abychom stále trvali na upevňování přežitých schémat, jakkoliv se je snažíme pozitivně reformovat. V drtivé většině životních oblastí a situací mohou muži v jiných lidech nacházet inspirativní vzory bez ohledu na to, zda jde také o muže, a pokud se například mladý sportovec zhlédne ve špičkové ženské fotbalistce nebo tenistce, může to být jaksi ještě více ku prospěchu věci.

Trvání na unikátních mužských rolích a vlastnostech nás jinak jen stále dokola vrací do pohádkového růžového světa od Mattelu, kde Ken zoufale hledá svou novou a lepší mužskou identitu, ačkoliv v plastovém rozkroku nemá nic stejně jako Barbie.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.