Pod čarou: Historie se neopakuje. Seriály i učebnice na to někdy zapomínají

Podlehl jsem vlně virálních memů a také si pustil kus seriálu Eliška a Damián, který měl být hlavním lákadlem podzimního programu televize Prima. Ukázalo se, že škodolibé vtípky nelhaly. Opravdu to je mimořádně nepovedené dílo plné ochotnického herectví a laciných kulis. O tom už bylo ale dost napsáno jinde a s trochu nadhledu lze celou věc vnímat jako nevinné guilty pleasure. Zaujalo mě spíš něco jiného.

Velká část nechtěné směšnosti nevychází jen z odfláknuté produkce, ale také ze scénáře, jehož tvůrci se zjevně ani nepokoušeli napsat historicky věrné postavy. Aristokraté z 18. století tak sice pepří dialogy náhodnými archaismy, ale jejich myšlení a chování se příliš neliší od lidí 21. století nebo v nejlepším případě působí jako zjednodušené pohádkové představy o „starých časech“.

Nad seriálovým propadákem by šlo mávnout rukou, ale stejné díry v autenticitě dobové psychologie nejsou výjimkou ani u celé řady dalších, formálně mnohem kvalitnějších historických filmů, seriálů či románů. Nakonec prosakují i do našeho obecného uvažování o dějinách a vedou k omílání nesmyslných frází, jak se dějiny opakují a lidé jsou stále stejní. Oni ovšem rozhodně stále stejní nejsou, a když si toho začneme všímat, otevře to bránu ke skutečnému rozšiřování obzorů.

Jiným, už výrazně méně vtipným příkladem těchto myšlenkových zkratek je debata, která se v poslední době rozpoutala okolo mezinárodně oceněné „badatelské“ učebnice dějepisu Soudobé dějiny.

Celou kauzu, jejíž kontury pro Seznam Zprávy nedávno popsal kolega Jan Novák, si netroufám hodnotit, protože nejsem odborník a obsah učebnice znám jen z útržků (i když je podle mě zjevné, že jako vždy v podobných případech jde o únavný ideologický spor o reflexi komunismu). Je ale zajímavé, že se na knihu snesla kritika ohledně údajných faktografických vynechávek či nepřesností, kdežto mnohem důležitější věc zůstává nepovšimnuta.

Autoři učebnice totiž studentům prostřednictvím dobových pramenů a dalších návodných metod zjevně zkoušejí ukázat, jak asi o historických událostech přemýšleli lidé v dané době, a jak moc se tedy jejich tehdejší hodnoty a názory lišily od našeho současného myšlenkového prostředí. Takovéto pochopení dobové mysli je mnohem důležitější než biflování názvů, letopočtů a předpřipravených výkladů, ale očividně je to stále kontroverzní přístup.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Možná vyvolává obavy i proto, že skutečně věrný náhled do dobového uvažování je dost nepříjemná a odcizující zkušenost, kvůli které můžeme výrazně proměnit názory. Nervozita jistě sílí i proto, že učebnice dějepisu pro děti jsou přece jen dost specifická a citlivá oblast, ale výrazný spor o míru autenticity dobových postav se vede i v kultuře. A v poslední době se ve filmu i literatuře objevilo hned několik zajímavých přístupů, jak a proč nahlédnout do hlavy našim předkům.

Prvním a nejlogičtějším řešením je co nejvěrněji zachytit typické dobové myšlení a zápletku pak budovat právě na jeho podivnostech a unikátních rysech.

Když se nedávno objevil první trailer na připravovaný historický epos Napoleon od Ridleyho Scotta, rýpalové začali kritizovat, že francouzský vůdce byl v době popisovaných událostí výrazně mladší než téměř padesátiletý představitel hlavní role Joaquin Phoenix, a film tedy není dost autentický.

Na premiéru si musíme počkat do listopadu, a tak samozřejmě není jisté, jak moc se nový film Scottovi povedl. Při pohledu na jeho dosavadní tvorbu ale lze očekávat, že nejspíš nebude k zahození a že mu půjde především o věrnou psychologii postav spíše než o přesná historická fakta. Už jeho režisérský debut Soupeři (The Duellists, 1977) brilantně zachycoval absurdní chování a hodnoty důstojníků za napoleonských válek a nedávný Poslední souboj zase neméně podivný a dnešnímu pozorovateli nepříjemný svět středověkého práva a nerovných genderových vztahů.

Podobným způsobem postupuje i Robert Eggers ve svých úspěšných filmech pro studio A24, který se tak v Seveřanovi ponořil do myšlenkového světa starých Vikingů, v Majáku do hlav pološílených viktoriánských námořníků a možná nejzajímavěji v hororové Čarodějnici do uvažování amerických puritánů 17. století, které z dnešního pohledu připomíná takřka střet s mimozemskou civilizací.

Výsledný efekt je vždy stejný – najednou jsme nuceni se ztotožnit s lidmi, jejichž uvažování nedává z našeho pohledu žádný smysl, nevede k ničemu dobrému, ale přesto musíme uznat, že má jakousi vnitřní logiku, protože takhle to nejspíš vypadalo. Rodinné, partnerské i přátelské vztahy měly zcela jinou dynamiku, samotný koncept vlastní osobnosti a vědomí býval mnohem mlhavější a méně individualistický, magie a jiné nadpřirozené jevy nebyly otázkou „víry“, ale prostou součástí existující reality, a ve výčtu odlišností by šlo v závislosti na dané historické etapě dlouho pokračovat.

V oblasti mainstreamové tvorby bývá ale většinou zvykem spíše opačná praxe, tedy vykreslování historických postav tak, jako by to byli lidé ze současnosti. Často k tomu přispívají komerční ohledy, protože se „současnými“ postavami se publikum lépe identifikuje a dílo se tak lépe prodává. Jindy jde prostě o špatné řemeslo a podvědomou chybu, a někdy i o pochybný dobrý záměr – ve snaze zdůraznit a zpřítomnit nejrůznější historické tragédie a zvěrstva typu nacismu či otrokářství se filmoví či seriáloví protagonisté chovají a uvažují „jako my“, což ale vede jen k velmi povrchnímu pochopení skutečné historické reality a svědčí to spíše o našich současných názorech a výkladech.

Napadlo mě to u povedené eseje historičky Rosemary Hill, která si všímá, že slavné napodobeniny Vermeerových obrazů vytvořené nizozemským padělatelem Hanem van Meegerenem sice bývaly považovány za velmi zdařilé, ale dnes na nich jdou vidět vlivy meziválečných malířských trendů a vypovídají spíš o tom, jak se lidé ve 30. letech dívali na renesanci. V jiných oblastech kultury to funguje obdobně, a tak se dá s trochou jízlivosti říct, že např. populární Hřebejkovy filmy nejsou ani tak věrným svědectvím o pražském jaru či normalizaci, ale spíše o tom, jak se na tyto historické etapy dívala porevoluční česká kulturní scéna.

Zajímavou analýzu tohoto procesu „zesoučasňování“ nabídla nedávná epizoda spisovatelského podcastu Rite Gud, jejíž autoři se zaměřili na aktuální trendy v žánrech sci-fi a fantasy, které v tomto ohledu s historickými filmy a romány v mnohém souvisí. Z velké části totiž také adaptují a přebírají nejrůznější historické náměty a v různé míře pak logicky i ono specifické dobové smýšlení a hodnoty postav.

Podotýkají, že homogenizace a zesoučasňování byly do jisté míry reakcí na předchozí nevábné etapy, kdy byly v žánrové tvorbě jiné kultury a potažmo i historická období exotizovány a vykreslovány jako nepochopitelní cizinci (typicky tedy koloniální přístup Západu k jiným koutům světa). Při pokusu o nápravu se ale vše často přetočilo do opačného extrému a autoři začali prostřednictvím svých fikčních postav razit vizi, že „uvnitř“ jsme všichni stejní, což je ovšem dost líná zkratka vedoucí přinejmenším k ukrutné nudě.

To je také důvod, proč jsou mnohé postavy v knihách J. R. R. Tolkiena dodnes atraktivní (nebo podivné) díky svému zvláštnímu myšlení věrně odpovídajícímu psychologii raného středověku, kdežto např. protagonisté Hry o trůny začnou dříve či později lézt čtenáři krkem, protože i přes plytké „středověké“ kulisy pořád uvažují hlavně jako postarší americký spisovatel.

Podcast Rite Gud zmiňuje jako jeden z pozitivních příkladů sci-fi romány Ursuly Le Guin, která do žánrového obalu šikovně balila komplexní antropologické studie, a mně se z tohoto ranku vybavuje kniha Vzpomínka zvaná říše od Arkady Martine. Ta pro změnu využila své encyklopedické znalosti historie byzantské říše, odstranila obskurní historická fakta a v kulisách space opery ponechala to hlavní, tedy věrné vykreslení psychologie lidí, kteří se museli rozhodovat mezi udržením své uvadající kolonizované kultury nebo podlehnutím lákavé kulturní hegemonii imperiálního centra (její šikovný spisovatelský postup jsem před časem blíže rozebíral v recenzi pro A2).

V neposlední řadě je potřeba dodat, že věrné zachycení vnitřního života historických či historií inspirovaných postav se netočí jen kolem zásadních dobových událostí (jak se Napoleon tvářil na porážku u Waterloo) ale i okolo běžné každodenní reality včetně sexuality a mezilidských vztahů obecně – i tady by ve skutečnosti byly mezi Eliškou a Damiánem velmi propastné rozdíly, a tvářit se, že jde jen o dobové maličkosti a jinak „bychom si rozuměli“, je asi stejně důvěryhodné, jako když řekneme, že japonské sushi je obecně vzato něco jako české jednohubky.

Snažit se historické postavy zachytit co nejvěrněji tak, aby divákům došlo, že středověk či antický Řím byly opravdu mimořádně podivné a se současností nesrovnatelné etapy, ale samozřejmě není jediné možné dogma. Fungovat může i opačný přístup, tedy ono „zpřítomňování“ a vsazování současně myslících postav do dobových kulis. Jen se to musí dělat vědomě a promyšleně tak, aby celá věc vedla k nějaké smysluplné výpovědi.

Dobrým příkladem je v tomto směru třeba seriál The Great (nedávno šla ven třetí série), kde scenárista Tony McNamara vykreslil život na dvoře Kateřiny Veliké trochu jako reality show ze života moderních celebrit, a dosáhl tak mimořádně zábavného, ale nikoliv plytkého efektu. Fungovat to může i v mainstreamové fantasy, kde to zase dobře ukázal nedávný, trochu neprávem opomenutý film Dungeons & Dragons: Čest zlodějů hrající si s komickou podstatou schematických „historických“ postav typických pro stolní RPG hry.

Oba přístupy, tedy dobovou autenticitu a zesoučasňování, lze i různými způsoby míchat a vrstvit. Pak se totiž začínají objevovat ty nejzajímavější možnosti a otázky, které v nás vyvstávají, když se pokoušíme proniknout do myšlení jakkoliv „cizích“ lidí.

Skvěle to zvládl britský režisér Shane Meadows, který nedávno pro BBC coby třídílnou minisérii adaptoval oceňovaný historický román The Gallows Pole od Benjamina Myerse. Myers se ve své zbojnické baladě o gangu padělatelů z britského venkova v polovině 18. století zaměřil na maximální věrohodnost dobového myšlení, k čemuž si dovedně pomohl i prací s archaickým jazykem, ale Meadows šel v seriálové adaptaci ještě o krok dál.

Jeho postavy se totiž navzdory očekávání nechovají a nemyslí jako „autentická“ historická chudina, ale jako současná britská dělnická třída, což jim ale ještě přidává na zajímavosti – Meadows subverzivně naznačuje, že o historii většinou přemýšlíme jen z pozice elit, neznáme a nechápeme hlas a myšlení tehdejších nižších společenských vrstev, a úplně stejně zkresleným způsobem se pak samozřejmě díváme také na dnešní realitu – i filmy a seriály ze současnosti většinou hovoří o chudých stylem „o nás bez nás“.

Právě dobře zpracovaný historický román či film tak může otevřít dveře i k poznání, že ve vedlejší ulici mohou žít lidé, kteří nám jsou svým myšlením a hodnotami často cizí úplně stejně jako středověký rytíř, a zároveň o nich máme úplně špatné představy. Jinými slovy, četba či sledování dobře vykreslených fikčních postav posiluje empatii, což je často zmiňovaná, ale většinou špatně chápaná pravda.

Řada lidí si totiž empatii spojuje se soucitem či humanismem a prostřednictvím vhodně zkonstruované historické fikce (či učebnic) tak chtějí dosáhnout zlepšení společenských vztahů. Proto také často sklouzávají k onomu šablonovitému zesoučasňování, které má ve čtenáři vyvolat lepší ztotožnění a soustrastné emoce s románovými hrdiny, ale takhle lehce to bohužel nefunguje.

Spisovatelka Namwali Serpell ve starší eseji pro New York Review podotýká, že prožívání lidského utrpení prostřednictvím knih či filmů v nás automaticky nevyvolává soucit a účast, ale někdy třeba i odpor a zhnusení, nebo prostě jen cynickou morbidní zvědavost.

Omezený potenciál kultury pro posilování soucitu potvrzují i vědecké výzkumy, ale to se pořád nevylučuje s tím, že k budování empatie stále dochází. Jen jde zkrátka o zcela neutrální schopnost pochopit a zprostředkovaně prožít myšlení a emoce jiných lidí. Pak už je jen na nás, jak s ní naložíme (řada bezcharakterních, leč úspěšných politiků o tom ví své), ale tak jako tak je jistě lepší ji mít než nemít.

Pokud ji nemáme, omezuje nás to nejen v mezilidských vztazích, ale i v případné umělecké tvorbě (neschopnost či neochota pochopit vnitřní život výrazně odlišných lidí je možná i jedním z důvodů aktuální módy autobiografií všeho druhu) a nakonec i ve zmiňovaném pochopení a reflexi historie.

Když studenti při práci s novou učebnicí vstoupí do hlav lidí, kteří byli z dnešního pohledu z mnoha důvodů pomýlení či zavrženíhodní, neznamená to, že by se tím dostali na nějaké nebezpečné scestí. Naučit se myslet jako středověký inkvizitor nebo bachař v koncentráku je jen metoda, která v nás prostě prohlubuje poznání o tom, co to znamená být člověkem a jaké možné pohledy na svět existují.

A pokud zjistíme, že lidé v minulosti rozhodně nebyli „stejní jako my“ a historie se neopakuje jako zaseknutá gramofonová deska, otevíráme si tím i nové zdroje naděje do budoucnosti. Znamená to totiž, že změna je možná a svět jde přece jen posouvat k lepšímu.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.