Pod čarou: Filmy v trezoru a zmizelé seriály. Platformy začaly čistit archivy

V posledních týdnech se mě hned několik kamarádů zeptalo, jestli už jsem viděl oceňovaný seriál Boj o moc (Succession). Odpovídal jsem stejně jako vždy, když půlka světa propadne nejnovějšímu seriálovému hitu – neviděl, nestíhám, podívám se později.

V pomyslné frontě na koukání toho mám víc než dost, a navíc nerad přizpůsobuji svůj režim vysílacímu schématu. Žijeme přece naštěstí v době, kdy seriály díky streamovacím platformám nikam neutečou, a můžeme si na ně tedy najít čas, až k tomu budeme mít klid a prostor.

Při čtení aktuálních zpráv z prostředí filmového průmyslu mi ale došlo, že se tento precedent začíná velmi rychle bortit. V posledních letech totiž z Netflixu a spol. stále rychleji mizí velké množství filmů a seriálů, které občas migrují na jiné streamovací služby, ale často se prostě ztratí úplně a divákům se stanou zcela nedostupné.

Na první pohled to zdánlivě nedává smysl – zdálo by se, že čím širší nabídka, tím více předplatitelů – ale za čištěním archivů stojí řada banálních ekonomických důvodů, a navíc je to v Hollywoodu historicky dlouho zažitá praxe.

Na streamovacích platformách docházelo ke změně nabídky a ukončování seriálů průběžně odjakživa, ale vše začalo nabývat na tempu loni v létě. Tehdy portál HBO Max (teď už tedy nově jen Max) před sloučením s platformou Discovery+ ze svého globálního archivu v tichosti odstranil 36 filmů a seriálů, z toho 20 z vlastní produkce. Z nabídky začaly mizet i lokální tituly v různých zemích, v Česku například špionážní minisérie Bez vědomí nebo gastronomický cestopis Spolu & hladoví od Lukáše Hejlíka a jeho dcery Kláry.

Letos v lednu z nabídky HBO Max zmizelo několik dalších titulů včetně kdysi velmi populárního Westworldu, a podobné kroky začaly podnikat i konkurenční služby. Disney+ se na konci května zbavil více než 50 titulů, převážně seriálů, a Netflix svůj archiv pročišťuje už tak pravidelně, že o tom různé weby přinášejí každoměsíční shrnutí.

Ekonomické důvody, které filmová studia a streamovací služby k těmto krokům vedou, jsou poměrně složité a zaslouží si podrobnější vysvětlení. V jádru věci je sílící konkurence a nasycenost trhu, a někteří odborníci tak mluví o konci éry takzvaných streamovacích válek.

Když v polovině minulé dekády začal rychle růst Netflix, snažil se přitáhnout předplatitele na co největší archiv atraktivních titulů, a zároveň natáčet filmy a seriály z vlastní produkce, aby tak konkuroval tradičním velkým hollywoodským filmovým studiím. Podobnou taktiku pak přebraly i další platformy jako třeba Disney+, Apple TV+ či Amazon Prime.

Každý snil o tom, že přijde se svou vlastní Hrou o trůny. Tato éra ale neprodukovala jen velké seriálové hity – díky snaze o pokrytí menších diváckých skupin se postupně zvyšovala diverzita a pestrost nabízených titulů, a příležitost dostali i „menší“ autoři a témata, která by ještě před pár lety skončila pod stolem.

Sílící konkurence, post-pandemické zpomalení přílivu nových předplatitelů i ekonomická krize ale za zlatou érou udělaly tečku a přišly škrty – společnost Warner Bros. Discovery, pod kterou spadají i HBO a HBO Max už loni vyhodila desítky zaměstnanců, kromě čištění archivů také utnula pokračování některých méně úspěšných seriálů, a k podobným krokům přistupují i další firmy. Situaci asi nejlépe vystihuje vyjádření šéfa obsahu HBO a HBO Max Caseyho Bloyse, který otevřeně konstatoval, že představa, že za patnáct dolarů měsíčně budeme mít k dispozici všechno a navždy, je sice pěkná, ale ze strany provozovatele neudržitelná.

Je jasné, že natáčení nových věcí logicky něco stojí, ale ještě zajímavější jsou způsoby, jakými korporátní pokladny vysávají již existující archivy. Velký podíl nákladů tvoří licenční poplatky za nabízené tituly z produkce jiných studií. Pokud jde o méně sledované věci, které nepřinášejí tolik nových předplatitelů, manažeři se mohou rozhodnout, že se jim licence nevyplatí platit a prodlužovat, a titulu se zbaví (popřípadě své vlastní věci pronajmou menším platformám, jako se to stalo se zmiňovaným Westworldem, který bude dostupný na portálech Tubi a Roku).

Některé filmy jsou z archivů odstraňovány i kvůli optimalizaci daňového základu nebo různým sporům o autorská práva mezi jednotlivými studii. V poslední době se ale nejvíce diskutuje o vlivu nákladů na tzv. residuals, tedy autorské honoráře pravidelně vyplácené hercům, scénáristům a dalším autorům nabízených titulů.

Pozornost k těmto poplatkům přitáhla probíhající stávka amerických scénáristů, pro které jsou residuals podstatným zdrojem příjmů. Jde o poměrně složitý systém (podrobněji ho vysvětluje například tento článek), který jde zjednodušeně popsat tak, že autoři za odvysílaný film či seriál dostávají po určitou dobu pravidelné honoráře, jejichž výše pak s ubíhajícím časem klesá, až skončí na nízké, ale nezanedbatelné sazbě, která je vyplácena tak dlouho, dokud je daný film či seriál v nabídce streamovací společnosti.

Až do 60. let se herci, scenáristé a další autoři museli spokojit jen s jednorázovým honorářem, a stávkami vynucené právo na vyplácení residuals vedlo k výraznému zlepšení jejich finanční situace. Postupem let výše těchto poplatků klesala a pro streamovací služby byla na rozdíl od kin či klasické televize sjednána výrazně méně výhodným způsobem, ale pořád jde o jistý zdroj příjmů, na který mohou autoři spoléhat.

Proto teď stávkují za navýšení sazeb, a proto se také studia nutnosti vyplácení residuals brání tím nejúčinnějším způsobem – vyřazením titulů z nabídky (nutno dodat, že jsou tu i jiné dílčí cesty, třeba fakt, že seriály pro streamovací platformy mívají méně epizod než pro klasickou TV, což zase dál snižuje výši honorářů pro herce či scenáristy).

Je to situace, kterou už Hollywood zažil několikrát, a tamní studia filmy vždy brala především jako spotřební materiál určený k rychlému výdělku, a nikoliv jako umění hodné archivování. Asi nejvýrazněji se to projevilo už v éře němého filmu, ze které se nám dochoval jen zlomek natočených titulů.

Tato obrovská ztráta bývá často zdůvodňována tím, že řada filmů natočených na vysoce hořlavém materiálu byla zničena při katastrofických požárech studiových archivů, ale ve skutečnosti většinu z nich studia zničila záměrně – potom, co se filmy protočily v kinech, už v klasickém systému filmové distribuce nepřinášely žádný zisk, a bylo tak výhodnější cívky rozstříhat a prodat jako zábavu pro domácí projekce nebo filmový materiál zrecyklovat kvůli vysokému obsahu stříbra. Mizerné archivářské praktiky byly typické i pro televizní tvorbu v poválečných dekádách, a až online úložiště tak s sebou přinesla naději na zlepšení situace.

Řada odborníků podotýká, že současné čištění streamovacích archivů nás paradoxně vrací do starých časů, kdy nikdo nepředpokládal, že by filmy nebo televizní seriály byly dostupné navždy, a pokud jsme je nechytili v kinosále nebo na obrazovce v době vysílání, měli jsme zkrátka smůlu. Jistě lze nostalgicky vzpomínat na to, jak jsme v nočním vysílání ČT2 stihli zahlédnout polovinu záhadného artového filmu a jeho kontext si pak museli ujasnit v debatách s kamarády, ale ve skutečnosti nebylo o co stát, a současná streamovací čistka je proto dost znepokojivým jevem.

Na závažnosti mu přidává i skutečnost, že nástup streamovacích platforem přiměl většinu diváků k přechodu na individuální a nekoordinovaný způsob konzumace obsahu. Zatímco ještě v předcházející éře kabelových televizí byl každý týden nový díl populárního seriálu námětem společných konverzací v práci či v hospodě a všichni na něj napjatě čekali u obrazovek, streaming a metoda vypouštění celých sérií najednou způsobily, že na seriály i filmy se teď koukáme, kdy se nám to zrovna hodí.

Samozřejmě tu existují i výjimky a některé platformy stále s úspěchem aplikují metodu týdenního vypouštění nových dílů, ale většinu běžných titulů mimo ty největší hity si prostě pouštíme podle libosti a často i s velkým zpožděním po premiéře. Možnost, že nám něco uteče a zmizí v nenávratnu, je proto ještě pravděpodobnější než dřív, a z platforem jsou odstraňovány i jen dva nebo tři roky staré tituly, které jsou v tomto módu sledování stále ještě relativními „novinkami“.

Tento náraz je o to horší, že řada diváků si stále pamatuje éru VHS a DVD, což byla také poslední doba, kdy jsme ještě mohli audiovizuální obsahy nějakým způsobem vlastnit (pokud tedy vynecháme dnes opět stále populárnější možnost digitálního pirátství).

Už před lety odborníci začali varovat, že nová logika digitální distribuce vede k tomu, že už žádné filmy a seriály (ale také hudbu na Spotify či iTunes a v mnoha případech i videohry nebo e-knihy) nevlastníme, ale jen si pronajímáme dočasný přístup k jejich úložišti.

Složení tohoto archivu je ale zcela v režii jeho majitelů, a tak se nám může kdykoliv stát, že o „náš“ archiv filmů či hudby ze dne na den přijdeme a už je nikde nikdy nebudeme moci dohledat. Phillip Maciak to na webu Slate glosuje skvělou metaforou, že je to situace jako ze seriálu Station Eleven nebo jiných postapokalyptických dramat, kdy se najednou vypařilo všechno digitální umění a kultura, jen k tomu nebyla potřeba smrtící pandemie nebo pád asteroidu, ale jen lakotní majitelé streamovacích platforem.

Vedle samotného mizení obsahu jsou tu problémem i rostoucí nerovnosti mezi autory. Ty nejsledovanější tituly většinou v archivech zůstávají, ale čistky se týkají hlavně menších titulů, které jsou stále více vnímány jako spotřební obsah, který platformami jen chaoticky protéká a jeho autoři jsou tak jen zaměnitelnými dělníky zábavního průmyslu.

Podobné je to třeba i v hudbě, kde v logice Spotify také roste příkop mezi nejpopulárnějšími interprety a malými kapelami, a asi není potřeba dodávat, jak může tyto nůžky dále rozevřít nástup AI scenáristů i herců – u prestižních titulů si to studia nedovolí, ale u zdánlivě druhořadé „výplně“ archivů to může být tolerováno o poznání více.

Je pravdou, že mizení obsahu z internetu má i řadu dalších technických příčin, které nelze svést jen na hamižná studia (o potížích s archivací obsahu už jsem v Pod čarou psal dříve), ale zrovna v případě filmových a seriálových archivů se nelze ubránit dojmu, že by vše mohlo fungovat lépe.

Existuje sice řada iniciativ, které se snaží o archivování filmů, jenže u seriálů je situace o poznání horší, a do hry navíc vstupují rozdílné regulace a koncepty autorského práva v jednotlivých zemích (pořád se tu bavíme především o původně americké produkci). Je vidět, že nad problémem nenávratně mizejícího obsahu už se začíná zamýšlet stále více lidí i firem – Google si například nedávno rozmyslel plánované mazání YouTube videí od dlouho neaktivních účtů, které by bylo pro film i hudbu naprostou katastrofou – ale i tak tu scházejí širší systémové snahy, jak tuto krizi řešit.

Řada unikátních děl tak stále mizí v nenávratnu, rozpadá se nám sdílené kulturní povědomí, a přes všechny sliby a možnosti nových technologií se v mnoha ohledech vracíme k půl století starým diváckým návykům. Do Boje o moc se tak nejspíš budu muset pustit co nejdřív, protože člověk prostě nikdy neví…

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.