Pod čarou: Co hledají muži v romantické literatuře? Hlavně otevřené emoce

Takřka každá sféra populární kultury se do jisté míry specializuje na mužské či ženské publikum, a výjimkou není ani beletrie. V policích se spotřební zábavnou literaturou tak v knihkupectvích vedle sebe najdeme jak zdánlivě „mužské“ thrillery či válečné romány, tak „ženské“ romantické čtivo. Data ovšem naznačují, že je to jen velmi povrchní a nepřesný dojem.

Údaje z českého i amerického knižního trhu ukazují, že větší část čtenářů jakýchkoliv knih jsou ženy, a tento podíl je ještě výraznější v oblasti beletrie, kde již ženy dominují velmi výrazně. Tvoří tak i nadpoloviční většinu konzumentů žánrů typu detektivek, thrillerů či sci-fi, které by na první pohled nemusely působit typicky žensky, a nepříliš překvapivě dominují i ve sféře romantické literatury, která má zároveň důležitý podíl na knižním trhu.

Když jsem ale v Pod čarou již dříve psal o historických románech a dalších žánrech blízkých romantice, narazil jsem ještě na jednu statistiku, která je možná ze všech nejpřekvapivější. Podle údajů Amerického svazu spisovatelů romantiky tvoří takřka pětinu čtenářů tohoto zdánlivě typicky ženského žánru muži. Logicky se pak nabízí otázka, o koho jde a co je vlastně láká ke čtení romantiky navzdory předsudkům a kýčovitým obálkám. A také, jestli neexistují autoři a tituly zacílení přímo na tuto čtenářskou skupinu.

Rychle jsem zjistil, že romantická literatura pro muže samozřejmě existuje, a že nečekaná obliba tohoto žánru mezi muži poukazuje na řadu problematických míst a genderových stereotypů v současné mainstreamové žánrové literatuře.

Základní motivace před několika lety přehledně shrnul jeden mladý čtenář ve virálním příspěvku na síti Reddit. Trefně popisuje, že i přes jistý pokrok jsou muži stále vychováváni k potlačování a zamlčování vlastních emocí, a tomu odpovídá i často plytký emoční život mužských protagonistů thrillerů či detektivek.

Pokud už se ve více „mužských“ žánrech spotřebního čtiva řeší vztahy, ženy v nich většinou figurují jen jako atraktivní rekvizity a jakási projekční plátna pro hlavního hrdinu, který tak v otázce vztahů neprochází žádným zásadnějším osobním rozvojem (musím dodat, že se v tomto textu omezuji jen na sféru heterosexuálních vztahů a zápletek, romantika s queer motivy a protagonisty je zcela odlišná kapitola).

Romantická literatura je tak jedním z mála žánrů, kde může čtenář ve sféře vztahů prožít nějaký hlubší ponor a citovou katarzi. Díky tomu, že jde tradičně o knihy psané ženami pro ženy, je jejím prostřednictvím také lépe možné nahlédnout ženám „do hlavy“ a dozvědět se více o jejich náhledech na muže, vztahy a sex, což může být nejen mladým čtenářům dost užitečné.

Příslušný redditový romantický nadšenec ovšem zmiňuje i stinné stránky věci – tradiční romantická literatura pro ženy může také obsahovat nespočet stereotypů a přežitých společenských norem, jako ploché karikatury v ní občas naopak bývají ztvárněny mužské postavy (typicky v podobě nereálně svalnatého a charismatického svůdníka), a právě náhled z nepředpokládané perspektivy mužského čtenáře může spoustu těchto vad odhalit.

Tuto paradoxní situaci, tedy když se ve čtivu určeném primárně pro ženy nečekaně zhlédnou mužští čtenáři, výborně demonstruje dění kolem románu Tajný pánský knižní klub, který v roce 2019 publikovala americká spisovatelka romantické fikce Lyssa Kay Adams.

Vypráví o skupině mužů, kteří se začnou potají scházet a společně číst romantickou literaturu pro ženy, aby tak lépe pochopili své partnerky, přišli na řešení vztahových problémů a zároveň sdíleli potlačované emoce. Mělo jít o čtení určené pro ženské čtenářky, jenže pak se do něj pustila i řada mužů sledujících podobné motivace jako fikční protagonisté.

Celá věc se nakonec dostala do zábavné meta-roviny poté, co americký bloger Jason Rogers založil skutečný klub mužských čtenářů romantiky, kteří se pustili právě do čtení zmíněného románu, a sdílel své zkušenosti. Střet reality s fikcí jako vždy v podobných případech ukázal, že i když určité prvky knižní zápletky opravdu fungují, ve skutečnosti je vše trochu složitější.

Reální nováčkové v oblasti romantiky zjistili, že si prostřednictvím zdánlivě brakového čtiva mohou zlepšit své komunikační schopnosti v oblasti vztahů, více přemýšlet o potížích svých partnerek a jejich názory vnímat v jiném světle. Na druhou stranu se ale projevily zmíněné žánrové stereotypy.

Ve skutečném životě vše nutně nemusí směřovat k záchraně „dobrého“ vztahu a skončit happyendem, sporný je i přístup k literární erotice, a jako největší úskalí se projevilo ono sdílení vztahových zkušeností a emocí mezi muži-čtenáři. Prolomení mlčenlivosti a ostychu totiž ve skutečnosti trvá mnohem déle než v literární předloze, a možná k němu nemusí dojít vůbec.

Knihy, které doporučuje Rogersův článek či zmiňovaný redditový příspěvek, skutečně nemusí oslovit každého, mimo jiné i proto, že svou příslušnost k romantickému žánru sdělují velmi okatou a neskrývanou formou (a upřímně řečeno mají také často dost průměrné formální kvality). Předsudky a odpor ke čtení „ženského“ žánru ale už dříve vedly k tomu, že se romantika pro muže v literatuře objevuje i v méně zjevné a často záměrně maskované formě.

Jedním z pokusů, jak mužské čtenáře přitáhnout k více romantickému čtivu, byl například žánr „lad lit“, který se objevil v 90. letech v Británii. Do značné míry šlo o umělou marketingovou nálepku (podobně, jako se řada výrobků „pro muže“ obaluje nejrůznějšími drsnými a maskulinními kampaněmi), která i tak dala vzniknout zajímavým knihám. Asi nejznámějším představitelem tohoto proudu je populární britský spisovatel Nick Hornby a jeho romány Všechny moje lásky či Jak na věc, jehož filmová adaptace s Hughem Grantem je ostatně typickou stálicí blížícího se vánočního TV vysílání.

Scházejí jim sice některé typické rekvizity romantického žánru, ale po stránce zápletek a celkového vyznění do něj bezesporu spadají. Vždy jde o příběhy zmatených třicátníků, kteří odmítají dospět a „stát se mužem“, ale po dlouhých peripetiích a vztahovém váhání mezi více a méně vhodnými partnerkami nakonec udělají „správnou věc“, přijmou závazky a zodpovědný vztah a plně vstoupí do dospělosti. Právě příběhy zastydlých adolescentů nebo rozvedených padesátníků v krizi středního věku jsou častým námětem deklarované či „maskované“ mužské romantiky a dobře ukazují na další z jejich důležitých funkcí.

Nejde jen o to, že romantická literatura dodává emoční katarzi a umožňuje lépe pochopit a prožívat složité a měnící se vztahy, na které se jiné typy zábavných žánrovek nezaměřují, ale také nabízí radu a průvodce v těžkých životních obdobích, kdy u lidí dochází k vztahové rekapitulaci a osobnostnímu vývoji. U klasické „ženské“ romantiky mohou zápletky typu „zklamaná hrdinka po rozvodu hledá lásku na dovolené v Karibiku“ existovat celkem nepokrytě, ale v případě čtení pro muže to tak běžné není, a právě proto byly knihy Hornbyho a jeho generačních souputníků tak zajímavým milníkem.

Mnohem častější je ono zmiňované „maskování“, kdy bývají těžké fáze v životě muže obaleny jinými žánrovými rekvizitami a otázky osobního rozvoje, vztahů a citů podsouvají jaksi mimochodem, aby nebudily dojem přehnané intimity – jako příklad mě napadají třeba švédské detektivky Maj Sjöwall a Pera Wahlööa, které kromě zločinu nevtíravě řešily i osobní peripetie, rozvod a novou lásku hlavního hrdiny, detektiva Martina Becka, což jistě také přispělo k jejich velké popularitě, a podobných příkladů bychom ve sféře nejrůznějších žánrovek našli spoustu.

Zkušenosti zmiňovaného (skutečného) klubu čtenářů romantiky navíc ukázaly ještě na jedno důležité omezení tohoto žánru. Romantika je z logiky věci definována tím, že se točí okolo milostného vztahu. To je sice důležité a z mnoha důvodů dává smysl, že se již v počátcích moderní beletrie vytvořil takto definovaný žánr určený primárně pro ženy, ale zároveň to vede k tomu, že v ní nehrají takovou roli jiné druhy vztahů.

To může být problémem právě u mužských čtenářů, kterým kvůli nejrůznějším stereotypům v životě schází nejen hlubší diskuse a sdílení potíží s milostnými vztahy, ale také obdobná pozornost věnovaná vztahům přátelským. Není náhodou, že se román Lyssy Adams v originále jmenuje Bromance Book Club a mimo jiné se točí právě kolem „bromancí“, tedy nově probuzených intenzivních přátelských vztahů mezi jeho protagonisty.

Také silné kamarádské vztahy je řadě mužů nepříjemné prostřednictvím literatury prožívat jaksi napřímo a neskrývaně, a proto se i tato „kamarádská romantika“ tradičně balí do jiných žánrových rekvizit. Typicky jde o válečné filmy a romány, ale příkladem může být třeba i Melvillova Bílá velryba, jejíž atraktivita leží kromě dramatického honu na kytovce právě i v nevšedně hlubokém rozboru mužských vztahů a přátelství. Je nutné podotknout, že fiktivní bromance se špetkou homoerotiky bývá i častým námětem romantické literatury určené pro ženy, ale pokud se zaměříme na její „upřímný“ rozbor určený pro muže, jde o věc výrazně vzácnější.

Obliba romantické literatury mezi jistou částí mužských čtenářů tak nakonec není zajímavá jen sama o sobě – je zjevné, co v ní muži hledají. Důležitější je spíše otázka, proč se podobné motivy více nevyskytují i v jiných žánrech konzumního čtiva. Podrobné rozbory vztahů a mužských emocí samozřejmě snadno najdeme ve sféře náročnější beletrie (dobře napsanou romantikou pro muže je podle mě třeba Umina verze Emila Hakla), ale pokud se omezíme na oblast spotřebních žánrovek, dočkáme se v ní mnohem chudší nabídky.

Čtení klasické romantiky (ať už ji píšou ženy či muži pro jakékoliv cílové publikum) je i přes spousty stereotypů a nedostatků tohoto žánru přínosnou věcí, ale i tak ve výsledku působí jako jistá náhražka.

Mužský emoční svět a osobnostní rozvoj se pochopitelně neomezuje jen na oblast vztahů mileneckých a kamarádských, ale týká se i mezilidských vazeb obecně (kromě jiného lze zmínit třeba otázky otcovství a rodiny), a všechny tyto rozměry stále bývají ve sféře žánrové literatury rozebírány jen velmi povrchně, stereotypně či zastíraně, pokud vůbec. Zájem o tyto motivy přitom mezi čtenáři očividně je, a tak se tu autorům nabízejí zajímavé a potenciálně výnosné možnosti.

V plné verzi tohoto vydání Pod čarou najdete mimo jiné i spoustu tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií. Přihlaste se k odběru a v sobotu ráno ho najdete ve své e-mailové schránce.