Pod čarou: Číst méně encyklopedií, víc beletrie. Jinak nad AI nezvítězíme

Kvůli přípravě tohoto newsletteru musím průběžně číst spoustu knih spadajících do kategorie literatury faktu, anglicky možná výstižněji non-fiction. Samozřejmě se snažím vyhledávat ty zajímavější a oceňovanější, téměř každý týden přečtu alespoň jednu, a řadu z nich ostatně zmiňuji přímo v textech. Jsou pro mě zásadním zdrojem informací a odkazuji vás na ně s dobrými úmysly, ale občas přijdou i pochybnosti.

Při zpětném pohledu si totiž uvědomím, že mnohé z nich zase tak převratné nebyly. Už se k nim pravděpodobně nebudu vracet, a pokud ano, nejspíš už jen prolistuji úvodní a závěrečné kapitoly, kde najdu vše podstatné. I přes nesporné informační kvality má totiž velká část literatury faktu jen velmi průměrnou stylistickou a literární úroveň, je zjevně psaná narychlo, a řada titulů působí jako zbytečně nafukovaná esej či dlouhý článek.

Celému žánru to ale zjevně neubírá na popularitě. Nejrůznějších publicistických a naučných publikací jsou v knihkupectví plné regály a do jejich psaní se v určitých společenských vrstvách pouští kdekdo.

Newsletter si můžete poslechnout i v audioverzi.

Před rozborem příčin a dopadů tohoto paradoxu je dobré trochu rozvést, co se vlastně pod širokým deštníkem literatury faktu skrývá. Nakladatelský průmysl odjakživa produkuje velké množství nejrůznějších titulů popularizujících vědu a závěje historických publikací rozporuplné kvality, a stálicí jsou také biografie dávných i současných celebrit všeho druhu. I o potížích těchto subžánrů by se toho dalo napsat spoustu.

Dnes mám ale na mysli především publikace, které se snaží osvětlit nejrůznější společenské či technologické problémy (typicky o tom, zda nás zničí sociální sítě, či kam kráčí naše civilizace), a do jisté míry i široké pole knih o seberozvoji a duševním zdraví.

Není náhodou, že spoustu z nich píšou novináři, kteří v nich tak či onak rozvádějí témata, kterým se věnují i ve své běžné práci – přibližně tak, jako bych se já rozhodl do knižní podoby překlopit některé z vydatnějších vydání Pod čarou. Spousta kolegů z branže už nějakou tu knihu vydala, a mnozí další o takovém plánu alespoň neurčitě debatují u piva.

Hlavním motivem tu jsou zjevně ekonomické a strukturální tlaky. Novinářská kariéra už dávno není, co bývala, prestiž profese upadá, většina mainstreamových médií příliš nepodporuje dlouhé a komplexní formáty, a i ta prestižnější si pod „longreadem“ představují texty výrazně kratší, než jak tomu bylo před pár desítkami let.

Zejména online žurnalistika tlačí na rychlou produkci obsahu, který následně mizí v propadlišti zapomnění ještě rychleji než u tištěných médií, a s trochu nadsázky by se dalo říci, že článek má dnes často menší dopad než povedený tweet.

Zanechat za sebou v těchto podmínkách kus nadčasové respektované práce (a ještě se tím slušně uživit) není jednoduché. Právě psaní non-fiction knih je tak jednou z mála únikových cest pro novináře, kteří touží po nějaké té úctyhodné položce v životopisu a zároveň nechtějí svou profesi úplně opustit.

U zrodu velké části v současnosti populárních naučných titulů tak stála virální esej, komentář, reportáž či rozhovor, kterou pak její autor neváhal rychle vytěžit a upíchnout vydavateli coby námět na celou knihu. Výsledkem bývají publikace, které základní myšlenku sice v něčem zajímavě rozvíjí, ale často z nich lze cítit, že šlo původně o mnohem kratší formát, ke kterému se jen přihodila nastavovaná kaše.

Možná ani samotní autoři nepředpokládají, že by je někdo četl celé od začátku do konce nebo se k nim dokonce vracel, a nakonec slouží především jako zdroj nahodilých zajímavých faktů a postřehů, které pak lze s úspěchem zrecyklovat jinde – třeba i v tomto newsletteru.

Tak jako tak se to ale dobře prodává, díky jisté stavovské sounáležitosti se většinou objeví i řada pochvalných recenzí, a coby autor knihy esejů o potížích české společnosti, sbírky rozhovorů s předními intelektuály nebo souboru dramatických reportáží působíte výrazně úspěšněji, než kdybyste příslušné texty jen protočili kdesi na webu či v časopisech tak, jak to bylo původně zamýšleno.

Popularita a rostoucí odbyt literatury faktu ale není způsobena jen proměnami mediálního trhu a prekarizací novinářů. K oblibě nonfikce přispívá i řada dalších faktorů a knižní trh si ostatně už velmi dávno rozparceloval čtenářské skupiny, kterým je obliba beletrie nebo literatury faktu často přisuzována podle věku a pohlaví.

Již od rozmachu románové tvorby v 19. století bylo čtení beletrie vnímáno jako primárně ženská záležitost, protože muži by neměli slzet nad romány, ale věnovat se něčemu produktivnímu. Tyto stereotypy bohužel v mnohém přetrvávají až do současnosti (české i zahraniční statistiky dlouhodobě ukazují, že ženy čtou obecně více než muži a na poli beletrie jasně dominují) a je zajímavé, jak se ještě prohlubují s věkem.

Jeden kamarád to nedávno vystihl sžíravou poznámkou, že většina mužů nejpozději s příchodem padesátky zahazuje romány i poezii a dává se na čtení knih o druhé světové válce. V něčem je to jistě nadsázka, ale na nočních stolcích otců a dědečků skutečně většinou najdeme tlusté publikace o bitvě u Stalingradu, hledání Štěchovického pokladu, pádu Římské říše a dobývání Antarktidy spíš než novou zajímavou beletrii.

Je to proces, který se zjevně nevyhýbá ani slovutným mužům-spisovatelům (na čtení beletrie se na stará kolena vykašlali i Phillip Roth nebo Cormac McCarthy), a který v poslední době nabírá na síle spolu s tím, jak roste celkový společenský tlak na efektivitu a seberozvoj.

Byznysová média často neopomenou zmínit, že skutečně úspěšní lídři (pod čímž si většina lidí představí stále hlavně muže) by měli hodně číst, a s oblibou sdílejí pravidelné čtenářské přehledy Warrena Buffeta nebo Billa Gatese. Když do nich ale nahlédneme podrobněji, zjistíme, že beletrie se v nich vyskytuje jen velmi zřídka nebo vůbec – například Gates za osm let přečetl jen 12 románů, ale rovnou 17 naučných publikací od Václava Smila.

Tyto čtenářské preference pak prokapávají i do nižších pater byznysového a technologického sektoru, a sociální sítě jsou plné snaživých podnikavců, kteří beletrii označují za ztrátu času a nejrůznější naučné či seberozvojové tituly v tom nejhorším případě rovnou poslouchají jako audioknihy na dvojnásobnou rychlost, aby přísun užitečných informací ještě zrychlili.

Pokud ale odmítáme číst beletrii a preferujeme pouze literaturu faktu – ať už je napsaná dobře či špatně – paradoxně si tím podle mě kariérní šance snižujeme. Smyšlené příběhy si odjakživa vyprávíme proto, abychom se dokázali lépe vcítit do myšlení jiných lidí, a to je také jedním z nejdůležitějších přínosů čtení beletrie. Vědecké studie dokazují, že beletrie slouží jako trenažér a simulátor reality, její čtení rozšiřuje povědomí o fungování společnosti a prokazatelně posiluje soucit a empatii.

Nejspíš není náhodou, že zrovna tyto vlastnosti bývají stereotypně přisuzovány hlavně ženám, a také by se dalo důvodně spekulovat, jestli řada komunikačních a vztahových potíží současných mužů alespoň z malé části nesouvisí právě s jejich relativním odporem ke čtení beletrie. Celkový obraz věci se ale nemění, ani když necháme genderovou optiku stranou.

Tlak na výkon a efektivitu se projevuje už ve školství, kde se k literatuře také často přistupuje v logice racionální analýzy a vytěžování důležitých informací. Spisovatelka Katherine Marshová nedávno kritizovala praxi amerického školství (která je v tomto ohledu podobná té české), které se zaměřuje právě na schopnost analýzy a porozumění psaného textu.

Jsou to bezesporu mimořádně důležité dovednosti (ve kterých české děti často dost pokulhávají), ale Marshová podotýká, že pokud se na literaturu budeme dívat jen touto optikou, můžeme ji žákům zcela znechutit. Zcela totiž pomíjí hlavní lákadlo beletrie – vzbuzování silných emocí a strhující sebeidentifikaci se zajímavými hrdiny. Je pěkné, že děti rozebírají, co se v daném odstavci říká, jakým stylem je to napsáno a kde jsou v souvětí špatně napsané čárky, ale pokud se jich nikdo nezeptá, co při jeho čtení cítí, jak se jim líbí protagonista a jestli jsou zvědavé, jak to dopadne, nejspíš po konci hodiny knihu zahodí místo toho, aby ji napjatě četly až do konce (a nebo se v lepším případě přesunou na BookTok, kde se emoce v literatuře řeší o poznání víc než ve třídách).

Nejde ale jen o to, že nás čtení krásné literatury (tento výraz je pro změnu mnohem výstižnější než anglické fiction) dělá obecně „lepšími lidmi“ s pozitivním vztahem k četbě. Pokud už od útlého věku začneme preferovat analytický a funkční náhled na svět na úkor emocí, fantazie a empatie, má to dalekosáhlé praktické následky.

Řada lidí, kteří v dobré víře připravují strategie pro boj s propagandou a dezinformacemi, se diví, proč jejich data, fakta a logické argumenty nikoho nepřesvědčí a selhávají ve střetu se silnými příběhy a charismatickými lídry. Literaturou faktu odchovaní novináři nedokážou poutavě a srozumitelně vysvětlit a propojit složitá témata. A určitá mentální zakrnělost způsobená podceňováním beletrie možná nejlépe vyniká v současných debatách o AI.

Nemine den, aby někdo ChatGPT nebo jinému textovému generátoru nepřikázal, aby vložený text nepřepsal ve stylu Hemingwaye, Huntera Thompsona nebo jiného stylisticky výrazného spisovatele. Neuronová síť to většinou vystřihne velmi věrně a řada lidí zejména z IT sektoru to začne vydávat jako důkaz, že umělá inteligence již brzy připraví spisovatele o práci, potažmo udělají spisovatele z kohokoliv.

Ti sečtělejší ovšem podotýkají, že výsledky působí jen jako laciná a směšná imitace, protože kvalitní literaturu netvoří jen styl, ale především obsah a autorova schopnost zajímavé reflexe lidského myšlení a životní zkušenosti – to samozřejmě textový automat do sebelépe vygenerovaného odstavce dodat nemůže.

Řada programátorů také propadá panice při poznání, že AI systémy dokážou docela dobře psát kód. Teoreticky jim tak sice zbyde více času na přemýšlení o tom, jaké lidské potřeby má příslušný software naplňovat a jak celou věc dobře komunikovat s uživateli i samotnou umělou inteligencí, ale to je opět věc, ke které jsou potřeba ony nenahraditelné a beletrií vytvářené schopnosti ztotožnění s jinými lidmi a pochopení hlubších zákonitostí jazyka i neverbální komunikace.

Dovednosti získané nad romány v neposlední řadě najdou využití i při psaní literatury faktu. Ty nejzajímavější publikace nejsou hodnotné jen svými myšlenkami a informační náplní, ale právě i literárními kvalitami, propracovanou strukturou a budováním napětí a emocí, díky kterým se k nim opakovaně vracíme a čteme je od první do poslední stránky. Oceňované spisovatelky a esejistky typu Olivie Laingové, Joan Didionové či Rebeccy Solnitové takřka s jistotou nerozvinuly svůj talent jen nad hromadami rozhovorů a analýz, ale právě i u beletrie.

Pokud to začneme s psaním a čtením literatury faktu příliš přehánět na úkor beletrie a budeme ke knihám přistupovat jen jako ke zdroji rychle a prakticky využitelných informací, nakonec můžeme paradoxně skončit jako lidská obdoba AI systémů.

Dokážeme sice z textu skvěle extrahovat důležitá fakta, shrnout je a převařit do nového článku či knihy, ale budeme to dělat jen s mizerným pochopením jiných lidí a jejich myšlení. To nám pak v životě nadělá spoustu problémů, uzavře zajímavé kariérní možnosti a nakonec zaplaví panikou z toho, že nás nahradí umělé inteligence, a v tomto případě půjde o paniku zcela oprávněnou – pokřivenými čtenářskými návyky a pošetilou honbou za efektivitou jsme se totiž připravili o jednu ze zásadních „přidaných hodnot“, kterou coby lidé na rozdíl od chatbotů máme.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.