Pod čarou: Chci horor, ale bez hrůzy. Proč nás svádí literární fastfood

Atmosféra kulturních válek prosakuje i do literatury. Takřka každodenně se čtenáři, kritici i autoři osočují z toho, kdo je přecitlivělá sněhová vločka nebo přehnaný progresivista a kdo zpátečnická konzerva. Knihy jsou hodnoceny podle zastoupení „správných“ a „závadných“ motivů, jejichž kritéria samozřejmě závisí na vkusu a ideologii příslušného čtenáře. A výsledkem často bývá určitá otrávenost a rezignace na všech stranách sporu.

Kořeny věci řada lidí celkem pochopitelně hledá v politice a generačních konfliktech, jenže ve skutečnosti má tato proměna literárního provozu především řadu ekonomických příčin. Ty na první pohled zůstávají skryté, ale v poslední době vypluly na povrch na dost nepravděpodobném místě – v bouřlivé debatě mezi fanoušky hororu.

Na této scéně se už několik let skloňuje pojem cozy horror, česky snad útulný či útěšný horor. Jeho milovníci se většinou nemohou shodnout, jaké typy knih či filmů do něj přesně spadají, ale spojuje je především názor, že horor by nemusel být znepokojivý a děsivý. Naopak preferují, když jde o uklidňující a hřejivé čtení okořeněné jen špetkou hororových rekvizit. Vyhledávají tak věci, které mají trochu temné estetiky, ale nakonec v nich nechybí happy end a především scházejí silné negativní emoce.

Když nedávno vyšel na popkulturním zájmovém webu Mary Sue článek Julie Glassmanové obhajující tento subžánr, strhla se kolem něj bouřlivá debata fanoušků i spisovatelů. Mohlo by se zdát, že je to marginální třenice ve velmi okrajovém žánru, ale ve skutečnosti je spor o cozy horor mimořádně užitečným místem pro analýzu zmíněných kulturních trendů a díky své vyhrocenosti je také relativně snadno čitelný - horor bez hrůzy je totiž očividně trochu nelogický koncept.

Poslechněte si newsletter v audioverzi:

Kritické reakce na názory Glassmanové a dalších milovníků cozy hororu se nesly ve dvou základních rovinách. Samozřejmě se objevily teoretické rozklady toho, co je a jak funguje horor, ale vedle nich byly publikovány možná ještě zajímavější analýzy byznysového pozadí celé věci.

Jednu z nejzajímavějších sepsal bloger publikující pod pseudonymem Moreau Vazh, který se snažil podpořit argument, že v jádru věci stojí konflikt mezi bujícím a ziskovým sektorem sci-fi a fantasy a donedávna okrajovou hororovou scénou.

Na poli mainstreamové sci-fi a fantasy už od padesátých let pravidelně dochází k dramatickým generačním změnám, při kterých bývají odvrženy staré náměty a nastupují nové módy. Brakové rodokapsy tak vystřídalo opojení vědou a technikou, pak do žánru vstoupily psychologické, feministické a kontrakulturní trendy, na přelomu tisíciletí začala sílit vlna žánru young adult a ta se v poslední době překlopila do principů a zápletek převzatých ze sféry fanfiction.

Vazh dokazuje, že všechny tyto veletoče byly způsobeny především změnami strategie nakladatelů, kteří v honbě za ziskem vždy začali vytěžovat nové populární trendy, a když se pak vzápětí trh i čtenáři novinkou nasytili, následoval další obrat a kritika překonané včerejší módy. Sci-fi a fantasy se v důsledku staly oblíbeným prostorem pro kulturní války a ideologické střety, kde se tvůrci i fanoušci pravidelně napadají pro příliš velkou či malou pokrokovost, diverzitu, nejrůznější typy nevhodných obsahů apod.

Horor byl díky své výlučnosti a okrajovosti těchto procesů donedávna do velké míry ušetřen, a tak se mohl coby žánr vyvíjet mnohem poklidnějším způsobem. Když ale hororové romány, filmy a seriály začaly v poslední době nabývat na mainstreamové popularitě, začalo docházet k míchání žánrů a propojování nesourodých fanouškovských skupin. Někteří příznivci současné mainstreamové sci-fi a fantasy (přizpůsobené nejširšímu tržnímu potenciálu a kvůli tomu často velmi ploché a nekonfliktní) začali své preference uplatňovat i na poli hororu a volání po útulné hrůze bez strašidel bylo na světě.

Vazh navíc dodává, že tento typ čtiva není zase takovou novinkou, protože už v 90. letech v knihkupectvích slavil úspěch žánr označovaný jako paranormální romance (tedy kombinace červené knihovny s duchařinou), a cozy horor je tak jen další variací staršího trendu, který se jen vytratil ze zoufale krátké internetové kulturní paměti.

Ve sporech okolo cozy hororu se často objevuje i nařčení z infantilizace literatury, a není se čemu divit – řada fanoušků roztomilých strašidel totiž jako své oblíbené knihy a filmy zmiňuje díla původně určená pro děti a mládež. Rostoucí obliba této tvorby u dospělých čtenářů je široký fenomén, který ale v případě hororu zdvihá obočí ještě o poznání více. Z logiky věci je to totiž výsostně „dospělý“ žánr, jakkoliv to samozřejmě nevylučuje existenci zajímavé dětské literatury s hororovými motivy.

Dětinštění žánrové literatury se ve své polemice věnuje spisovatel Simon McNeil, který podotýká, že jde opět o důsledek ekonomických tlaků a nikoliv projev údajně přecitlivělých mladších čtenářských generací.

Upozorňuje, že vypjatá hrůza a děs není nutnou složkou hororu. Mnohem důležitější je vyvolávání psychického nepohodlí a nejistoty, které ale výrazně snižují tržní potenciál dané knihy, protože úzkost dobrovolně vyhledává jen málokdo. Cozy horor se vůči takovému nepohodlí vymezuje, a proto funguje jako atraktivní uklidňující opiát – přesně jako všechny ostatní typy dětské literatury konzumované dospělými.

Tento zvláštní čtenářský návyk v mnohém podpořil zmiňovaný boom žánru young adult, který už jsem v Pod čarou dříve podrobněji rozebíral, a proto jen opět zmiňuji ten nejdůležitější paradox – i když jde zdánlivě o tvorbu určenou pro dospívající publikum, v současnosti tvoří velkou část jejích fanoušků dospělí, a výsledkem je tak podivná obsahová zacyklenost a plochost.

McNeil trefně podotýká, že dětská literatura plní svou funkci pouze v případě, že je skutečně tvořená pro děti a dětmi čtená. Pokud tomu tak není a dospělí čtenáři konzumují věci pro mládež coby nenáročný literární fastfood, připravují se o jednu ze zásadních přínosných funkcí hororového žánru – při jeho čtení si totiž sami sobě musíme klást otázku, proč dobrovolně vyhledáváme děsivé a nepohodlné věci, a dozvídáme se tak něco víc o své psychologii a povaze.

Zároveň ale nelze celou věc chápat tak, že by všichni dvacátníci a třicátníci sahali po infantilizované žánrové tvorbě s promyšleným záměrem. Jednak samozřejmě kupují to, co jim nakladatelská PR mašina i bookfluenceři vnutí, a k určitému zmatení přispívá i celková vychýlenost internetové kultury ve prospěch mladšího publika.

Bloger Max Read to nedávno s lehkou nadsázkou popsal tak, že velká část online obsahu je vytvářena pro dvanáctileté děti, ale na první pohled to není zjevné. Náhodný dospělý uživatel sociálních sítí většinou podceňuje, kolik se na nich pohybuje dětí a mládeže, samovolně pak konzumuje obsah, který je implicitně určen pro dětské publikum, a výsledkem je mimo jiné právě i ono dětinštění „dospělé“ literatury.

Ziskuchtiví nakladatelé, kteří se snaží žánrovou literaturu zbavit nepohodlných motivů a předžvýkat ji tak pro nejširší možné publikum, trh ovlivňují už léta. Do hry ale v poslední době vstupuje i další ekonomická změna. V literárním provozu kvůli sílící roli Amazonu, sociálních sítí, různých diskuzních fór a dalších nových digitálních platforem slábne role kulturních kritiků v klasických médiích a propagace a hodnocení díla se odehrává napřímo mezi autory a fanoušky.

Zatímco dříve mohly kulturní rubriky žánrových i mainstreamových médií čtenářům vnutit i věci, které tak docela neodpovídaly jejich preferencím (což samozřejmě také přinášelo jisté problémy), v současném schématu dostává fanoušek a jeho záliby mnohem silnější postavení. Výsledkem je situace, kdy autoři musí svou tvorbu stále více formovat podle zpětné vazby čtenářů. Znepokojivé a nepříjemné motivy zákonitě vyvolávají více negativních reakcí a posun ke zploštění či „gentrifikaci“ hororu se opět posiluje.

Díky změnám digitální komunikace se šíří i zmiňované principy fanfikce, pro kterou jsou typické nejrůznější hyperspecifické subžánry a estetiky a opět také tvorba přesně na míru fanouškovským požadavkům. Pokud si chci přečíst románovou sérii, která se odehrává v potemnělých kulisách staré skotské univerzity, její dva hlavní protagonisté se nejdříve nesnáší, pak mezi nimi vypukne vášnivý vztah, do hry se vloží upíři či vlkodlaci, a nakonec všechno dobře dopadne, nejspíš bez problémů najdu desítky titulů, které dokážou tento požadavek ukojit a já tak za své peníze dostanu maximální množství čtenářského požitku.

Výhra je to samozřejmě jen zdánlivá, protože takováto tvorba začne časem nudit a navíc omezuje obzory. Tomuto čtenářskému přístupu se ale nelze jen povýšeně vysmát, protože k němu máme sklony všichni a kvůli tržním proměnám se mu stále hůře odolává – sám mám například v oblibě arktické horory, a pokud by někdo začal chrlit strašidelné historky z polárních krajů jako na běžícím pásu, nejspíš to také budu číst bez ohledu na pochybnou kvalitu.

Tvorba „na míru“ se nakonec vymstí nejen čtenářům, ale i spisovatelům a nakladatelům. Posiluje a zrychluje totiž vzestupy a pády žánrových trendů, které ve zmiňovaném textu popisuje Moreau Vazh. Každý nový trend přijde kvůli „čištění“ od rizikových motivů o prvotní atraktivitu, pulty knihkupectví zaplaví druhořadá produkce, která se chce svézt na aktuální vlně, následuje nevyhnutelné zavržení přežitého stylu i jeho autorů a příklon k nové módě a výsledkem jsou jen cyklické přívaly nezajímavého braku.

S trendem cozy hororu to nejspíš dopadne úplně stejně, ale zároveň možná není potřeba propadat přehnaným obavám, že by to pokřivilo a pokazilo hororový žánr jako takový. Ten je totiž ve své moderní podobě typický tím, že se odklání od eskapismu. Hrůzu už nehledá ve strašidelných hradech a dalších kulisách, které je možné komfortně navštívit a zase opustit, ale ve všudypřítomném pozadí světa, jehož děsům nelze z povahy věci uniknout.

Číst si uklidňující potemnělé historky bez špetky strachu a úzkosti, abychom tím unikli neveselé realitě za okny, je samo o sobě horor jako vyšitý. Pokud se nebudeme bát znepokojivé tvorby, která nás nutí vykročit z komfortní zóny a klást si otázky o povaze světa i nás samotných, je to pro zvládání hrůzy z existence pořád ta nejlepší přípravka. A to platí jak pro horor, tak i literaturu jako takovou.

V plné verzi tohoto vydání Pod čarou najdete mimo jiné i spoustu tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií. Přihlaste se k odběru a v sobotu ráno ho najdete ve své e-mailové schránce.