Článek
Už několik let se na nás valí vlna filmů, seriálů a podcastů o podvodnících a podvodnicích všeho druhu. Dnešní Pod čarou proto pátrá, co nás pořád tak baví na příbězích šejdířů a co to říká o společnosti a současném zábavním průmyslu.
Když The Guardian vyhlásil rok 2019 rokem podvodníků, zdálo se, že víc věcí na tohle téma snad už nejde vytvořit. O katastrofálním fiasku nezvládnutého Fyre Festivalu natočily Netflix a Hulu hned dva seriály, na sociálních sítích se debatovalo o pábitelské influencerce Caroline Callowayové, před soudem stanula falešná dědička Anna Delveyová a o mimořádně úspěšné zakladatelce podvodného startupu Theranos Elizabeth Holmesové vznikl první podcast a pak i dokument na HBO. S tříletým odstupem teď ale víme, že šlo jen o začátek nové popkulturní vlny.
O případu Anny Delveyové vznikla seriálová série Neskutečná Anna (Netflix), Šaty dělaj člověka (Amazon Prime) popisuje pyramidové schéma okolo značky oblečení, Podvodník z Tinderu (Netflix) řeší kauzu Simona Levieva, který na Tinderu modernizoval tradiční „profesi“ sňatkového podvodníka, Veganka na útěku (Netflix) se vrací ke krachu módní newyorské veganské restaurace, jejíž majitelku finančně vysál manipulativní manžel. Drtivé následky catfishingu (vystupování online pod falešnou identitou) rozebírá i podcast Sweet Bobby, který The Guardian vyhlásil nejlepším podcastem loňského roku.
Velmi oblíbené jsou také příběhy charismatických, ale problematických lídrů z prostředí big tech. Seriál Super Pumped (Showtime) líčí kotrmelce kontroverzního zakladatele firmy Uber Travise Kalanicka, WeCrashed (Apple TV) odhaluje pozadí vzestupu a pádu startupu WeWork, ke kauze Elizabeth Holmesové a Theranosu se opět vrací povedený seriál The Dropout (Hulu) i připravovaný film Bad Blood. A ve výčtu podobných seriálů a filmů bych mohl pokračovat ještě velmi dlouho.
Kvalita uvedených děl bývá proměnlivá, ale když se na celý trend podíváme s odstupem, zdá se, jako by Netflix a další platformy narazily na zlatou žílu. Příběhy dechberoucí troufalosti a charismatu masivních podvodníků přitahují miliony diváků a podle množství dalších připravovaných filmů a seriálů to nevypadá, že by zájem opadal. Logicky se tedy nabízí otázka, co vlastně tuto vlnu vyvolalo a proč je zrovna dnes tento typ příběhů tak populární.
Magie technologií a ambice žen
Odpověď je složitá především proto, že příběhy podvodníků byly populární odjakživa. Do jisté míry je můžeme zařadit do širšího populárního žánru true crime (tedy příběhů inspirovaných skutečnými zločiny) a mají mnoho přirozeně atraktivních prvků.
U jejich hrdinů obdivujeme vychytralost a sebedůvěru, poskytují nám lákavý obraz úspěchu navzdory systémovým překážkám a okolnostem, na rozdíl od masových vrahů či gangsterů nebývají tak odsouzeníhodní a lze se s nimi lépe ztotožnit. Lidé se také rádi škodolibě baví zdánlivou hloupostí jejich obětí – každý si říká, že já bych přece někomu takovému nenaletěl.
Současná podvodnická vlna má ale přece jen několik specifických rysů. Začala sílit v době, kdy došlo k odhalení řady skandálů v oblasti nových technologií a digitálních platforem, a proto se také často věnuje kauzám v tomto sektoru, který je obzvlášť náchylný k budování vzdušných zámků a jehož lídři razí pochybnou filozofii „fake it till you make it“. Druhým inovativním prvkem je pak zaměření na ženy-podvodnice, jejichž příběhy nabývají dalšího významu v kontextu současných debat o feminismu a ženské emancipaci.
Ať už se obdivovaní zakladatelé nových startupů dopustili skutečně kriminálních přečinů (jako Holmesová se svou firmou Theranos), nebo jen rozjeli neudržitelný byznys, který se jim pak sesypal pod rukama (jako v případě WeWorku či Uberu), jejich příběhy vždy potvrzují podezření, že celé Silicon Valley tak trochu stojí a padá s iluzemi a velkými plány, které nemusí být vždy úplně reálné.
Jen málokterý uživatel také přesně rozumí tomu, jak nové digitální platformy fungují, a pak si může příjemně potvrdit své podezření, že jde ve skutečnosti o naleštěnou bídu. Systém financování technologických startupů prostřednictvím nenasytných riskujících investorů vybízí k tomu, aby potenciální „jednorožci“ své projekty vychvalovali do nebes, i když možná ještě tak docela neexistují. Každý investor sní o tom, že právě on objeví nový Facebook nebo Google, a zejména kauza Theranosu ukazuje, jak i zkušení byznysmeni podlehnou charismatické podvodnici, protože jejímu nápadu prostě uvěřit chtějí.
Zaměření filmových a seriálových producentů na ženy-podvodnice typu Elizabeth Holmesové nebo Anny Delveyové vyvolává rozporuplné reakce. Kritici tohoto modelu tvrdí, že na ambiciózní ženy společnost nahlíží mnohem přísněji než na muže ve stejném postavení a ráda se vysměje jejich porážce, opačný názor říká, že úspěšné podvodnice jsou vlastně také aspiračním vzorem a na rozdíl od mužů jim diváci jaksi více fandí.
Pravda bude nejspíš někde uprostřed. Při pohledu na fanatické přesvědčovací úsilí Elizabeth Holmesové (ve výborném podání Amandy Seyfriedové) v seriálu Dropout se nelze ubránit obdivu k její tvrdohlavosti, ale také zhnusení nad její neschopností přiznat porážku a ustoupit dříve, než se vše obrátí k otevřeně kriminálnímu jednání. Anna Sorokinová alias Delveyová zase nabídla klasický příklad Popelky, která se úspěšně převlékala za princeznu, a zkrachovalá restauratérka Sarma Melngailisová ve Vegance na útěku vyvolává lítost nad ženou zneužitou manipulativním partnerem.
Právě Veganka na útěku nebo zmiňovaný podcast Sweet Bobby také napravují častou výtku vůči podvodnickým ságám – ty se stejně jako mnoho jiných příběhů o zločincích zaměřují především na atraktivního pachatele, a nikoliv na jeho oběti, ale pro plné pochopení důsledků podvodného jednání se neobejdeme i bez pohledu z druhé strany. Příběhy obětí jsou důležité nejen z morálního hlediska, ale také proto, abychom se na podvedené lidi nedívali jen jako na naivní hlupáky.
Americký sen za každou cenu
Za úspěchem podvodnických dílek možná stojí i způsob, jakým nastavují zrcadlo širším společenským problémům. Iluze amerického snu, tedy příslibu, že za tvrdou práci se dříve či později dostaví zasloužená odměna, už nejen v USA rezonuje velmi dlouho. Kult individuálního úspěchu ale stále posiluje a není náhodou, že se generace zmiňovaných podvodníků objevila v době, kdy na sociálních sítích masivně trendují pojmy #hustle či #grind.
Představa zaručeného úspěchu je tak silná, že si ji řada lidí nenechá nabourat smutnou realitou, ve které se prostě každý prodrat na vrchol nemůže. Neúspěch není přípustnou variantou, a když se ke slávě nelze dostat poctivě, na řadu musí přijít jiné metody. O tomto toxickém nastavení mysli mnoha lidí ostatně vypovídá i fakt, že ještě v roce 2018 polovina amerických mileniálů předpokládala, že se někdy v životě stanou milionáři.
K větší toleranci k podvodnému jednání mohou přispívat i sociální sítě, na kterých často splývá rozdíl mezi tím, jak jsou věci prezentovány a jaké skutečně jsou. Každý jsme se na nich naučili budovat umělou, o poznání atraktivnější osobnost a je snadné na téhle šikmé ploše uklouznout až k vytvoření zcela vylhané identity.
Příběhy podvodníků v sobě navíc mají i stejnou magickou ingredienci jako superhrdinské filmy a komiksy. Vyprávění o tom, jak se někdo dopracoval k úspěchu poctivou prací, mohou být ve výsledku dost frustrující, protože po nás v důsledku něco vyžadují. Podvod je ale jednoduchou, a tím i atraktivní zkratkou k úspěchu – stejně jako kousnutí radioaktivního pavouka udělá z Petera Parkera Spider-Mana, aniž by se o své superschopnosti musel nějak zvlášť zasloužit.
Možná nejzajímavější domněnku o podstatě atraktivity podvodnických příběhů nedávno navrhla reportérka LA Times Meredith Blakeová. Podotýká, že tyto filmy a seriály zakrývají skutečnou podstatu závažných systémových společenských problémů, protože jen posilují a upevňují optiku individuální zodpovědnosti a zásluh. Na jednu stranu tvrdí, že o systematickou nápravu poměrů není potřeba usilovat, protože jedinec se při troše snahy a vychytralosti může i přes překážky a neférové nerovnosti dostat k úspěchu. A zároveň jde o klasické moralizující bajky o tom, že zločiny budou nakonec po zásluze potrestány.
Samotný způsob práce podvodníků je založen na tom, že vyprávějí lákavé a strhující příběhy, a je tak velice jednoduché jejich vize (spolu s jejich odvrácenou stranou) převést na plátno. A nenápadnou, ale silnou roli hraje i banální technický fakt, že většinu práce už v těchto případech za scenáristy odvedli novináři a podvodnické seriály se na základě reportáží a soudních protokolů doslova píšou samy.
I přes jejich nejednoznačné vyznění a kontroverze se ale zdá, že jsou příběhy šejdířů vlastně docela inspirativním obsahem. Jejich protagonistky a protagonisty nemusíme obdivovat. Vždy ale ukazují, že řada respektovaných společenských norem a institucí je ve skutečnosti jen fasádou zakrývající prohnilou podstatu. Že není dobré věřit příliš líbivým slibům. A že svět lze skutečně silou vůle a osobního charismatu trochu ohnout podle vlastních představ – jen to nesmí sklouznout k prodávání zázračných neexistujících strojů.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.
