Pod čarou: Barokní paláce jsou krásné památky, ale zlý politický program

Letošní ročník vlivné politické konference CPAC pořádané radikálnějším křídlem amerických Republikánů proběhl minulý víkend v Budapešti. Netradiční volba lokality neunikla pozornosti médií a ani samotní účastníci konference se příliš netajili poselstvím, které tím chtěli vyslat. Zhlížejí se v autoritářské vládě Viktora Orbána a nechali si od něj veřejně radit, jak v potlačování liberální demokracie a nezávislých médií postupovat v USA.

Důvody Orbánovy popularity u americké radikální pravice jsou celkem zjevné, ale je překvapivé, že je pro ně maďarský kvazidiktátor vzorem i v oblasti architektury. Orbán totiž už před několika lety zahájil v Budapešti rozsáhlé stavební projekty, které mimo jiné usilují o navrácení historických budov do „původního“ předválečného stavu a vymazání jakýchkoliv pozůstatků architektury z let 1944–1989.

Neuniklo to pozornosti amerických konzervativních médií. The Federalist tak v návaznosti na dění v Maďarsku básní o tom, že moderní budovy nemají charakter a jen klasická architektura podporuje národní hrdost a západní hodnoty. The American Conservative zase cituje domněnky ultrapravicového moderátora Tuckera Carlsona o tom, že stavby Miese van der Rohe jsou prodchnuty ideologií útlaku a nesvobody. Ponechme stranou otázku, zda by brněnský průmyslník Tugendhat považoval svou vilu za nudnou a utiskující. Zajímavější je, proč vlastně výrazné postavy (nejen) americké alt-right začaly do kulturních válek zatahovat i evropské avantgardní architekty.

Kořeny toho trendu lze vysledovat v nenápadných internetových subkulturách milovníků tradiční architektury, kde začalo před pár lety docházet ke znepokojivým pohybům. Na Twitteru se dá najít spousta hojně sledovaných účtů s názvy jako ArchitecturalRevival, European Beauty nebo Architects Against Humanity, které sdílejí líbivé obrázky tradičních vesnických chalup, evropských středověkých městeček nebo gotických katedrál, a občas podotknou, jak jsou to krásná místa příjemná k životu.

Když se někteří novináři pustili do hlubší analýzy této komunity, která se někdy označuje zkratkou trad arch, zjistili, že se do ní postupně začaly nasouvat konzervativní politické názory a dochází k jejímu prolínání s radikálně pravicovými kruhy.

Mezi nevinné fotky historických měst se občas vloží citáty o tom, že je do chaosu potřeba vnést pořádek a bránit domácí tradice před cizími vlivy. Obdiv ke všemu starému doplňuje zuřivý odpor k moderním stavbám, mnohé napoví i pohled do seznamů followerů daných účtů, kde se to jen hemží nacionalisty všeho druhu, a tím možná nejvarovnějším znakem je, že celá komunita se točí pouze okolo evropské, antické a „západní“ tradiční architektury, jako by snad historické stavby z jiných koutů světa byly méně tradiční a konzervativní (jednu z nejvzrušenějších debat o úpadku Západu v ní ostatně vyvolal požár katedrály Notre-Dame).

Reportérka New Statesman Sarah Manavis odhaduje, že se celá komunita začala proměňovat po bouřlivém roce 2016, kdy se v návaznosti na Trumpovo vítězství v prezidentských volbách začaly radikalizovat nejrůznější kouty internetu a extrémní pravice našla mimo jiné i v tradiční architektuře lákavou cestu k tomu, jak po svém definovat tu pravou evropskou a západní identitu.

Trik je v tom, že většina těchto účtů nešíří nic, co by na první pohled vypadalo politicky, většina lidí je retweetuje jen kvůli upřímnému zájmu o historickou architekturu, a v celé věci se často nevědomky a nevinně vezou různí historici a archeologové, kteří jen popisují svou práci.

Výsledkem je ovšem plíživá radikalizace, která na první pohled vypadá jen jako bizarní internetový fenomén, ale pak se začne projevovat v reálném politickém rozhodování. Navíc se rozhodně nejedná jen o americkou záležitost, ale typ myšlení, který rezonuje i v jiných koutech světa – mezi často citované teoretiky tohoto myšlenkového směru ostatně patří třeba britští filozofové Roger Scruton a Alain de Botton.

Příkladem praktických aplikací pak může být nejen Maďarsko, ale třeba také dnes již zrušený Trumpův povel k budování amerických úředních budov pouze v klasickém stylu, kontroverzní demolice moderního berlínského Paláce Republiky a jeho nahrazení kýčovitou kopií původního zámku, a posedlost neotradiční architekturou je ostatně typická i pro putinovské Rusko.

V první řadě je samozřejmě potřeba podotknout, že většina z oněch ctitelů západních architektonických tradic šíří na sociálních sítích amatérské domněnky, které snadno vyvrátí jakýkoliv odborník v oboru. Netuší nic o kontextu doby, kdy dané budovy vznikaly, hledají neexistující souvislosti mezi gotickými katedrálami, barokními paláci a zdobnými viktoriánskými továrnami, a z nesmírně složité a komplexní historie evropské architektury zkouší vytvořit jednolitý nacionalistický blud.

Podstatný je ale hlavně způsob, jakým se extremisté svezli na širším společenském a kulturním trendu, v jehož rámci se návrat k tradicím hlásá v nejrůznějších oblastech života. Amanda Mull z The Atlantic nedávno podotkla, že se internetem šíří podivná vlna obecného obdivu ke středověku. Vyvolaly ji populární útržky výzkumů tvrdících, že středověcí sedláci ve srovnání s námi méně pracovali a byli se životem jaksi obecně spokojenější.

Mnoho historiků sice tyto názory usměrňuje a vyvrací, jenže pro stresované a sedřené kancelářské kádry je pochopitelně nesmírně lákavá představa, jak se vrací k pasení ovcí na louce před roztomilou dřevěnou chaloupkou. Kdyby středověký sedlák četl rozvahy populárního tradicionalistického blogera Simona Sarrise o tom, že zírání na kovářovu dílnu je větším estetickým zážitkem než život v moderně vyzdobeném loftu, asi by se mu od srdce vysmál, jenže dnes to mnoha lidem může přijít jako na první pohled smysluplná myšlenka.

Dokud se tyto touhy projevují jen ve sdílení fotek na Twitteru, neurčité nostalgii a v oblibě estetických trendů typu cottagecore, není na tom nic špatného, ale potíž nastává ve chvíli, když lidé začnou minulost nekriticky chápat jako návod k uspořádání současnosti. V trad arch komunitě se to projevilo posunem od důrazu na respekt a ochranu historických památek (proti čemuž jde těžko něco namítnout) k chápání tradiční architektury jako doslovného modelu pro novou výstavbu a městské plánování.

Co na tom, že moderní milionové metropole mohou jen těžko vypadat jako středověká italská městečka a dnes by jen těžko někdo žil ve městě, kde se chodí s kýblem ke studni a na dvoře žijí prasata. Velká část západní veřejnosti má celkem pochopitelné námitky k mnoha problémům současných moderních měst a někteří pak snadno skočí po jednoduché odpovědi v podobě návratu ke středověku se vším všudy.

Neoddělitelnou součástí myšlení trad arch komunit není jen obdiv k „tradicím“, ale také zuřivý odpor ke všem moderním architektonickým stylům, od funkcionalismu a jiných modernistických směrů až po zvlášť nenáviděný brutalismus. Ten je možné vysledovat i v českých sporech okolo staveb, jako je karlovarský hotel Thermal, obchodní dům Kotva nebo bohužel již zbouraný Transgas. Již dříve pak mnohé předznamenal i spor okolo Kaplického návrhu nové Národní knihovny, ve kterém od tehdejšího prezidenta Klause zaznívaly argumenty o ošklivé moderně a krásném barokním Klementinu jako vystřižené z oněch současných twitterových debat nebo Orbánovy architektonické kuchařky.

Moderní architektura je podle tradicionalistů nelidská, šedivá a prázdná, nerespektuje ony domnělé západní tradice, málo povznáší ducha a především je jaksi obecně levicová či rovnou „komunistická“. Účinná politická propaganda v sobě vždy musí mít kus pravdy a nejinak je tomu i v tomto případě. Lze jen těžko popřít, že architekti meziválečné moderny v některých případech nebrali dostatečný ohled na skutečné lidské potřeby a životní styl (často jsou v tomto směru zmiňovány megalomanské Le Corbusierovy projekty na nahrazení historické Paříže gigantickými věžáky), že se ve prospěch moderní výstavby často necitlivě bouralo, nebo že současné kancelářské developerské projekty bývají odpudivé a bezduché.

Jenže je to cílené vybírání negativ a házení nesouvisejících věcí do jednoho pytle. Není moderna jako moderna, a i když jsou zlínské baťovské domky, paneláková sídliště, vysílač na Ještědu a nové kancelářské budovy na pražských brownfieldech projevy obdobných myšlenkových směrů, ve výsledku je jejich kvalita a příjemnost k životu dost rozdílná – kromě povrchního stylu je totiž samozřejmě podstatný hlavně záměr zadavatele, účel stavby a kvalita provedení.

Od toho je odvozen také argument, který hlavně na základě twitterových lajků tvrdí, že se klasická architektura lidem líbí více než ta moderní. I ten je ovšem neméně manipulativní, protože samozřejmě závisí na vybraných příkladech (srovnání Karlštejna s nákupním centrem) a navíc dělá z lidí naivní prosťáčky – praxe přitom ukazuje, že kvalitní moderní architekturu většinou lidé oceňují zcela autenticky a bez vyzvání (stačí se podívat na zmiňovanou Kaplického knihovnu nebo nedávno představený návrh Vltavské filharmonie, který sklidil v drtivé většině pozitivní reakce), a pokud se jim nějaký projekt nelíbí, je to většinou proto, že je to nesmyslný a laciný šunt, a ne proto, že je na něm málo antických sloupů či secesních kytiček.

Tím možná nejdůležitějším bodem v debatě je ale nařčení, že se moderní architektura pokouší o jakési sociální inženýrství, tedy proměnu tradičních lidských zvyklostí a způsobů chování v zájmu určité politické ideologie.

Ani proti tomu nelze cokoliv namítat, jenže je potřeba vzápětí dodat, že moderní stavby podobného typu vznikaly v poválečných letech po celém světě bez ohledu na konkrétní režim (řadu brutalistních klenotů najdeme třeba ve Velké Británii) a lze je tak jen těžko označit za vyjádření autoritářských ideologií. Řada moderních projektů také měla a má zjevné nedostatky, které lze jistě racionálně rozebrat a poučit se z nich, jenže pro tradicionalisty nejsou dílčí závady tím největším trnem v oku. Vadí jim především to, že mnohé z poválečných moderních staveb či celých čtvrtí a měst byly velice výrazným sdělením o tom, že je možné vybudovat jiný a lepší svět.

Politické sdělení v sobě ovšem obsahuje každá architektura, ať moderní či tradiční, a aktivisté z trad arch komunity se pokoušejí o naprosto stejné sociální inženýrství jako architekti kolektivních domů a sídlišť – jen se na rozdíl od nich nepokoušejí pokrok urychlit, ale naopak zvrátit a skrz architekturu dotlačit lidi zpět ke konzervativnímu způsobu života.

Tradiční architekturu je potřeba chránit a lze si z ní odnést spoustu cenných poznatků o šetrných technologiích a způsobech, jakými se formuje podoba měst. Pokud ji ale někdo začne brát jako doslovný návod pro život či politický manifest a udělá z ní munici internetových kulturních válek, je potřeba zpozornět. A ještě varovnějším signálem je, když se to spojí s odporem ke všemu modernímu.

Je celkem logické, že pokud chce někdo prosadit myšlenku, že vše má zůstávat tak, jak to bylo odjakživa, a žádná alternativa neexistuje, musí k tomu nejen vybudovat imaginární obraz historie vyhovující tomuto účelu, ale také zničit jakékoliv stopy po snahách o pokrok a nová řešení. Pokusy o mazání minulosti jsou ovšem vždy špatný nápad. I ten „ošklivý“ betonový kulturák měl a má svůj účel a cesta zpět je špatná takřka vždy jak v architektuře, tak i v životě obecně – zkrátka proto, že většinou není možná, a jakákoliv imitace minulosti je vždy jen mrtvolnou a smutnou připomínkou věcí, ke kterým se nelze vracet.

Není také nic špatného hovořit i v oblasti architektury o kulturní identitě, ovšem je to dobré dělat s trochou upřímnosti a přiznat si, že pro velkou část z nás jsou paneláková sídliště mnohem autentičtější součást identity než jihočeská barokní vesnička, jakkoliv se to někomu politicky nehodí do krámu. A i když je jistě potřeba řešit, proč spousta současných staveb připomíná sterilní Apple Store, nelze kvůli tomu rezignovat na snahu o pokrok a vrátit se k budování fasád s gypsovými andílky, poslechu Wagnerových oper a nošení cudných šatů po kotníky.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.