Po Kunderovi. Česká literatura má ve světě opět šanci

Zatímco plný sál Tchajwanců pozorně naslouchá svým v čínštině debatujícím krajanům, hrstka nás přihlížejících Čechů jen tápe. Zpozorníme, až když jedna z debatujících na pódiu vysloví české slovo. Říká „ještě“ a „eště“, o chvilku později soustředěně vysloví: „Mít brouka v hlavě.“ Diskutující na pódiu jsou tchajwanští bohemisté. Soustředěnému publiku vykládají, s jakými problémy se potýkali při překladu současné české literatury.

Sál, ve kterém se debata odehrává, je součástí veletrhu TIBE – Taipei International Book Exhibition. Česká literatura tu má svůj stánek. Je to výsledek spolupráce šéfky nově založeného místního Českého centra Markéty Záhumenské a programového oddělení ČC usazeného v Praze. Společně tu pod záštitou vedoucího zastupitelského úřadu Davida Steinkeho prezentují výbor současné domácí prózy. Jmenuje se Co chybí venku, nenacházíš uvnitř a zahrnuje tvorbu 11 autorů různých žánrů a generací – od Radky Denemarkové až po Lucii Faulerovou.

„Chceme navázat dlouhodobou literární spolupráci,“ vysvětluje literární kritik Kryštof Eder, který byl pověřen sestavením výboru a na veletrh přijel, aby vysvětlil, co se vlastně v české literatuře aktuálně řeší. Spolu s ním na Tchaj-wan dorazili také dva z autorů, jejichž texty jsou v knize prezentovány – Magdaléna Platzová a Marek Torčík. „Chtěli jsme, aby se po těch velkých jménech, která tu všichni znají, mohli Tchajwanci seznámit i se současnější českou literaturou,“ dodává Eder.

Do práce na výboru se zapojili sinologové i tchajwanští bohemisté. Sestavovali ho s vyhlídkou, že nabídne témata, která jsou oběma zemím společná. Od mytologie krajiny a folkloru až po mezigenerační vztahy. „Společně jsme hledali způsob, jak současnou literaturu tchajwanskému publiku přiblížit,“ vysvětluje Adriana Krásová z Českých center, další členka české výpravy na tchajpejský veletrh, která měla na vzniku výboru velký podíl. „Abychom českou kulturu představili ještě v širším záběru, oslovili jsme sedm ilustrátorů, finalistů Czech Grand Design, kteří k jednotlivým tématům vytvořili ilustrace.“

Výsledkem je kniha s okouzlujícím vizuálem a povědomými jmény českých autorů a tajuplně vypadajícími ukázkami do čínštiny přeložených textů. Tým stojící za novým výborem každopádně věří, že Tchajwance nejnovější domácí literatura zaujme.

Je k tomu ale důvod? Doby, kdy českou literaturu znal celý svět, jsou dávno pryč. Odešly s Milanem Kunderou, kterému bookmakeři sice připisovali šanci na Nobelovu cenu až do konce života, jeho kurz ale od osmdesátých let kontinuálně snižovali. Literatuře, která mezitím vznikala v porevolučním Česku, se dařilo ještě o poznání hůř. Nezavadil o ni jediný bookmaker Nobelovek, zahraniční bohemisté se k ní stavěli spíš vlažně, domácí kritici byli skeptičtí.

„Současné české próze se v tuzemsku vyčítá mnohé. Že se dostatečně nezaobírá aktuálními tématy, že v ní chybí takzvaný velký společenský román, že není dostatečně světová,“ píše Eder v předmluvě výboru pro Tchaj-wan. Souhlasí, že od Kundery se mnoho českých prozaiků ve světě neprosadilo – s několika málo výjimkami, jako jsou Radka Denemarková nebo Jaroslav Rudiš, kterým se daří hlavně v německojazyčném prostředí.

Přesto Kryštof Eder tvrdí, že je po letech stagnace zase důvod k optimismu. Česká literatura má světu znovu co nabídnout. „Při zpětném pročítání titulů, z nichž jsme nakonec poskládali předkládaný svazek, jsem si plně uvědomil, jak je zdejší produkce posledních dekád nejen kvalitní, ale také pestrá,“ píše Eder ve své předmluvě, která končí na pozitivní notu.

Vnímají to tak i tchajwanští bohemisté? Melissa Lin, jedna z debatujících na pódiu knižního veletrhu TIBE, neskrývá, že ji výbor nové prózy překvapil. Vlastně mluví o dvojitém šoku. Ten první přišel před 20 lety, když se po klasicích typu Bohumila Hrabala dostala k překládání Románu pro ženy Michala Viewegha. „Měla jsem pocit, že Viewegh chce být světovější. Že je to světová literatura, ne lokální. Myslela jsem, že to znamená, že česká literatura si přeje být západnější.“

Druhý šok přišel loni v létě, když se Lin dostaly do rukou ukázky ze dvou textů, které měly vyjít v novém výboru. Urbanův Hastrman a Do tmy Anny Bolavé. Mytické postavy, environmentální nota, bylinky. „Působí to klasičtěji. Jako by se autoři vraceli ze světa zpátky domů. „Možná je to pořád moderní, ale už ne tolik západní,“ říká Melissa Lin, která mimochodem aktuálně pracuje na překladu další „bylinkové“ knihy – Žítkovských bohyní od Kateřiny Tučkové.

O tom, jak českému psaní znovu dodat atraktivitu pro zahraničí, se diskutuje dlouhá léta. Aby se vrátilo na mapu světové literatury, Česko by potřebovalo značku podobnou severské detektivce. Možná by pomohl, jak před více než deseti lety tvrdil propagátor Hrabala či Škvoreckého Paul Wilson, velký porevoluční thriller.

Italský bohemista Alessandro Catalano nedávno vyslovil jinou teorii. Podle něj po listopadu 1989 vzniklo nedorozumění, kdy se česká literatura chtěla za hranicemi předvést jako podobná Západu. „Dnes se ale ukazuje, že je naopak v zahraničí oceňována právě specifičnost české literatury,“ myslí si Catalano. Možná že onen návrat k lokálnosti, který tak překvapil Melissu Lin, je cesta k úspěchu.

Musí vyjet na vyhlídkovou plošinu nejvyšší budovy Tchaj-peje, aby Marku Torčíkovi došlo, co v posledních dnech zažívá. Na sklonku roku 2023 vydal svůj debutový román Rozložíš paměť. Popisuje v něm zkušenost gay chlapce vyrůstajícího na moravském maloměstě, kterého vychovává matka samoživitelka.

Nejde tu zdaleka jen o svědectví z ekonomické a společenské periferie Česka. Celé vyprávění neustále podrývá autorovo vědomí, že vlastní paměť je nespolehlivá a zrádná. Vzpomínky se mění pokaždé, když se vyjeví v mysli a posléze otisknou v textu. A nikdy neříkají celou pravdu. Torčíkův poetický text zároveň slouží jako pokus překonat vzdálenosti mezi lidmi, kteří by si měli být nejbližší. Jenže blízkost – třeba ta mezi matkou a synem – způsobuje optickou vadu: Druhého člověka nikdy nespatříme v celku. Nemůžeme mu plně porozumět.

Román Rozložíš paměť je plný paradoxů. Vypráví o lidech na okraji i o specifických osudech queer komunity, přesto ho v Česku chválí čtenáři napříč generacemi, genderem i politickým spektrem. Torčík za knihu loni získal Cenu Jiřího Ortena i Magnesii Literu. A přestože se většina Paměti odehrává v lokálním prostředí Přerova, práva na překlad už se prodala do 18 zemí – od Spojených států až po Japonsko nebo právě Tchaj-wan. Podobný úspěch se od revoluce podařil jen hrstce knih.

„Mám pocit, že v české literatuře je mnoho autorů, kteří si myslí, že pokud vymažou určitá specifika vlastní domoviny, třeba lokální dialekty, způsob, jakým lidé mluví, jak žijí v českých městech, vznikne jim pod rukama kniha s velkou šancí na světový úspěch,“ uvažuje Torčík při další z několika debat před publikem tchajwanského veletrhu. „Chtěl jsem udělat pravý opak.“

Úspěch románu Rozložíš paměť tkví možná právě v tom, že se jeho autor čtenářům nebojí klást překážky. Jejich překonáváním se učíme empatii. V několika rozhovorech, které Torčík na Tchaj-wanu absolvuje, opakuje mantru, že právě literatura je způsob, jak do světa vrátit vzájemné pochopení. Knihy jsou způsob, jak pochopit druhého a vztáhnout se k němu.

Torčíkova cesta by (alespoň při pohledu na prodané překladatelské licence i domácí ocenění) mohla vypadat jako jasný recept na úspěch. Praxe ale ukazuje, že nikdy neplatí jen jedno řešení. Lokálnost může být atraktivní, ale dá se bez ní obejít. Potvrdit by to mohli již zmínění autoři s viditelným úspěchem za hranicemi Česka – Radka Denemarková a Jaroslav Rudiš.

Denemarkové Hodiny z olova (2018) jsou monumentální literární výprava do Číny, Winterbergova poslední cesta Jaroslava Rudiše objíždí vlakem celou střední Evropu. Nemusíme ale zůstat jen u dvou jmen. Jezero Bianky Bellové (2016), situované ve fantaskní krajině připomínající okolí vysychajícího Aralu, získalo Cenu Evropské unie za literaturu a dočkalo se více než 20 překladů včetně japonštiny a její následující román Mona (2019) dokonce vyšel dříve u italského nakladatele než v Česku.

Pořád je tu také nepříjemná otázka – dají se nejúspěšnější čeští autoři vůbec považovat za produkty domácí literatury? Jeden z nejúspěšnějších spisovatelů postkunderovské doby, Patrik Ouředník, píše francouzsky. Jaroslav Rudiš, který nedávno získal Kříž Řádu Německé spolkové republiky, si osvojil němčinu a převodem do rodného jazyka pověřuje překladatelku Michaelu Škultéty.

Specifickou pozici má i Magdaléna Platzová. „Přes 15 let žiji v zahraničí. Nejdřív v New Yorku, teď v Lyonu,“ vypráví spisovatelka Tchajwancům na veletrhu. „Moje psaní nikdy nebylo zaměřené na Česko. Už má první sbírka povídek se odehrávala v Chorvatsku. Na začátku mého psaní jsou vždy osudové okamžiky. Otevře se přede mnou lidský příběh. A většinou jde o lidi, kteří se pohybují po celém světě.“

Zatím poslední kniha Magdalény Platzové Život po Kafkovi je působivé literární pátrání po osudech Felice Bauerové, dvojnásobné snoubenky jednoho z nejslavnějších autorů dvacátého století. Příběh, který mimo jiné tematizuje pocit vykořenění, se dočkal zatím osmi překladů. A hlavně se o něm v zahraničí psalo – od The New York Times až po Le Monde. Život po Kafkovi byl chválen za hloubku, empatii i nezdolnost, s níž autorka prozkoumává indicie ze života Bauerové, ženy, o níž by i její vlastní syn chtěl vědět víc.

Platzová každopádně nerozporuje, že je s českou literaturou neoddělitelně spojená. Rozhodně ale neplatí, že by za jejími úspěchy stál důraz na tuzemská lokální specifika.

„Čím dál tím víc si myslím, že je to otázka štěstí,“ říká o zahraničním úspěchu Platzová. To už česká literární výprava sedí v odbavovací hale frankfurtského letiště. Někdo končí cestu domů v Praze, Platzová bude pokračovat až do Francie. „Svým psaním se trefíš do něčeho, co zrovna rezonuje.“ Těm nejšťastnějším vyjde i dobré načasování překladu. „Mohlo to vyjít už za tři roky – a už by ses netrefil,“ vysvětluje Platzová.

Naposledy takové štěstí potkalo třeba bulharského spisovatele Georgiho Gospodinova. Jeho román Časokryt s osobitou poetikou a nadhledem popsal náladu, která jakoby podvědomě prostupovala celým západním světem – stesk po starých dobrých časech. Gospodinov se trefil. Bulharská literatura jeho jménem dosáhla na jedno z nejprestižnějších literárních ocenění – Mezinárodní Bookerovu cenu. „Absolutně ho nelze podezírat z toho, že si šel pro světový úspěch, že se chtěl nějak podbízet,“ myslí si o Gospodinovi Kryštof Eder. „Začínal jako básník a je to vidět i v Časokrytu.“

Porotci literárních i jiných cen bývají často obviňováni, že se rozhodují politicky. Vyzdvihují prý umělce z válkou drancovaných zemí, nadržují outsiderům z postkoloniálních oblastí, nebo dokonce ženám. Nic z toho v případě Gospodinova neplatilo.

Eder, Platzová i Torčík se ale shodují na tom, že ani autorská osobitost nebo perfektní načasování nestačí k úspěchu. Štěstí se musí jít naproti. Zejména systematickou podporou domácí literatury v zahraničí.

Ta se v posledních letech zvyšuje. Stačí se podívat na statistiky Ministerstva kultury v podpoře překladů českých knih do zahraničí. Zatímco v roce 1998 podpořilo MK ČR pouze osm překladů (mezi nimi básně Jana Skácela pro belgické nakladatelství, Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší do maďarštiny nebo Topolova Sestra v témže jazyce), v roce 2022 už jich bylo 228. V posledních třech letech se pak na grantových žádostech rozdalo v průměru více než deset milionů ročně.

Poznámka: Graf ukazuje součty přiznaných žádostí o granty, které v posledních letech probíhají dvoukolově.

Za účelem lepší, systematičtější podpory vznikla v roce 2017 také instituce jménem České literární centrum, jež každoročně pomáhá s propagací českých titulů na zahraničních veletrzích či u nakladatelů a magazínů nebo poskytuje spisovatelům umělecké stáže či turné autorských čtení. Loni tak mohl básník a nositel Státní ceny za literaturu Petr Hruška číst své texty v největších městech USA – od New Yorku až po San Francisco.

Nestačí tedy dobrý text. Je potřeba systematická práce, ke které patří networking, účasti na veletrzích a nepochybně i stovky a stovky e-mailů. To všechno může usnadnit cestu například k prominentnějším nakladatelům. Právě u nich totiž porotci nejčastěji hledají možné kandidáty na prestižní ceny. „Podívejte se na Polsko. Od revoluce se tu starají o propagaci své literatury ve světě,“ poznamenává Magdaléna Platzová. Výsledek? Olga Tokarczuková dosáhla nejen na Bookera, ale i na Nobelovu cenu.

Mluvit je třeba i o literárních agentech. „Vydavatelé postupně začínají chápat, že domácí úspěch českých autorů se lze pokusit převést i za hranice,“ vysvětluje Dana Blatná, která přední spisovatele u nás zastupuje už přes dvě desetiletí. Podobně dlouho aktivní je pouze Edgar de Bruin, asi desetiletí pak Maria Sileny. Dalších agentů a agentek ale přibývá a jejich práce se profesionalizuje. „Péče o vývoz českých knih není jejich jedinou agendou, tak daleko ještě doba nepokročila,“ upozorňuje Blatná. Dodává ale, že v úhrnu je zastoupena podstatná část předních českých autorů.

Možná nastává čas, kdy se na českou literaturu, respektive na její propagaci ve světě, lze dívat s mírným optimismem. Tchaj-wan může sloužit jako dobrý příklad. Ještě donedávna se tu o vzájemné propojování staral Tomáš Řízek, nakladatel, díky kterému se v doporučené četbě tchajwanských škol objevil i překlad Kytice. A brzy by k němu mohla přibýt i próza Marka Torčíka.

Teď se o propagaci české kultury na Tchaj-wanu stará i nově založené České centrum pod vedením Markéty Záhumenské. Spolu s programovým oddělením ČC se jí podařilo vzbudit zájem stovek návštěvníků místního knižního veletrhu a v horizontu příštích několika let má další ambiciózní plány.

Podobných příležitostí, jak se domácí literatura může ukázat světu, přibývá. Už za rok Česko čeká jedna z největších výzev poslední doby: hlavní role na Frankfurtském knižním veletrhu, vůbec největší literární akci na světě. „Je to jasně největší výzva,“ myslí si Dana Blatná. „Ale organizátoři pozvali Česko právě proto, že jsme podle nich připraveni.“

Na předpovědi je brzo. Není radno se přeceňovat, ale ani zbytečně pochybovat. Štěstí prostě přeje připraveným. Ať už tím myslíme překladatele, literární agentury, nebo samotné autory.