„Rozum bychom neměli přeceňovat,“ říká filozof Miroslav Petříček

„Podceňujeme, jak informativní je vidění a vůbec jakékoliv vnímání,“ říká filozof Miroslav Petříček, podle kterého jsme zavaleni texty. V rozhovoru o trvající výstavě Myšlení obrazem mluví o důležitosti neporozumění.

Obrazy nás obklopují víc než kdy dřív. Rozumíme jim ale vůbec? Umíme ještě „myslet obrazem”?

Miroslav Petříček, významný český filozof a estetik, vydal před čtrnácti lety útlou, ale zásadní publikaci, v níž zkoumal vztah člověka k obrazům. Od podzimu loňského roku ukazuje teze ze své knihy v praxi.

Pro výstavu Myšlení obrazem, která je až do konce ledna k vidění v Galerii hlavního města Prahy, vybral díla více než tří desítek současných českých umělců a umělkyň od Zbyňka Baladrána až po Evu Koťátkovou. Návštěvníci tu mohou ucítit, jak voní barva akvamarínu, nebo obrazem projít. Cílem výstavy je připomenout, že setkání s obrazem je vizuální událost, při které je třeba odhodit jazyk, odnaučit se, co umíme, a znovu spoléhat jen na své smysly.

„Naše vnímání chřadne, protože jakkoliv jsme zaplaveni nejrůznějšími věcmi, které vyvolávají smyslové podněty, je třeba si uvědomit, že většina toho jsou strašně triviální podněty,“ myslí si Petříček, který ovlivnil nejen české umění. „Obraz je způsob, jakým se učíme vidět.“

Přečtěte si nebo si poslechněte rozhovor, ve kterém řešíme i to, proč je dobré nepřeceňovat rozum nebo jak je možné, že dokážeme vidět tíhu.

Myslet obrazem vystavuje moderní umění, tedy umění, o kterém lidé tak často říkají: Tomu nerozumím, od toho jdu pryč. Proč je moderní umění pro lidi tak nepříjemné?

Protože, ale platí to pro umění obecně, se nesnaží komplikovaný svět vyložit jednoduše, ale naopak chce tu jeho komplikovanost vyjádřit tak, abychom vnímali, že skutečně žijeme ve složitém světě. Naše rozumění, které je bohužel modelované spíše na zjednodušujících modelech, si s tím potom neví rady. Díky umění má možnost alespoň se probudit z tohohle snu a naučit se dívat se na věci a uvažovat o nich složitějším způsobem. Takovým, které jim odpovídá víc.

Co by měli udělat návštěvníci vaší výstavy, aby místo rozhořčení z neporozumění cítili něco jiného? Něco pozitivního, nestandardního?

Ta výstava se vlastně snaží ukázat možnosti obrazu. To znamená: čemu všemu se dá říci nebo má říci obraz, co vlastně ten obraz je. Myslím, že by si každý divák prostě mohl jenom sám pro sebe říct: Vždyť obraz není jenom to, co visí na stěně, obraz může znamenat něco jiného. Když si řeknu, že „jsem v obraze“, nebo že jsem si o něčem „udělal obraz“, tak tím nemyslím zrovna obraz výtvarného umění, ale rozumím něčemu z toho, co je vlastně obrazu vlastní, že je schopen nás určitým způsobem orientovat. Ve výtvarném umění nás samozřejmě orientuje tak, že nás učí vnímat svět kolem sebe. Takže ono nejde o to snad nějak mu porozumět a říct, co to znamená. Obraz je způsob, jak se učíme vidět.

Co všechno je na výstavě vlastně k vidění?

Je to takový zvláštní průchod právě těmi možnostmi obrazu, počínaje videoartem přes zvláštní zkušenost toho, že obrazem se vlastně dá procházet jako v případě instalace Kateřiny Štenclové nebo Václava Krůčka, kdy se obraz jaksi zdá vznášet v prostoru. Jiří Matějů zobrazuje tmu, ale protože je jeho obraz černý, který pohlcuje světlo, jde o paradox, protože ten černý obraz je plný světla, a tak dále… Magdalena Jetelová, která myslí téměř v dimenzích kosmu, ukazuje, co se děje s naším světem, pomocí díla, které reaguje na naše hlasy.

Možností, jak si výstavu užít, je tedy spousta. Hrozně důležité ale je, aby si tam každý snažil najít právě to, co ho nějakým způsobem přitahuje a vůbec nedbal toho, že se mu třeba něco jiného nelíbí. Každý by si tam měl najít to svoje.

Podívejte se na několik děl, která Miroslav Petříček vybral pro výstavu v Galerii hlavního města Prahy.

K výstavě vyšel také katalog plný textů. V jednom z nich píšete o návštěvníkovi, kterého obrazy na výstavě nechávají chladným. „Třeba proto, že hledal jenom to, co zná, a na obraze si jen chtěl ověřovat svůj svět.“ Dá se nějak naučit, abychom chtěli hledat i to, co neznáme?

Naučit se to dá jenom tak, že se odnaučím. Když jsme koncipovali tuhle výstavu, shodli jsme se, že nechceme, aby na ni divák hledal význam podle třeba kunsthistorických kategorií (tohle je minimalismus, tohle je postexpresionismus nebo něco takového), ale aby byl zbaven těch rámců, se kterými většinou do galerie přichází. To už je náš takový zvyk, že přicházíme do galerie a třeba už z názvu víme nebo předpokládáme, co by tam mohlo být. Pokud se tohohle zbavíme a vlastně se setkáme jenom s obrazy bez toho, že by byly nějak předem identifikované jako to či ono, tak je tu určitá šance, že divák najde obraz a bude mít pocit, že je určen pouze jemu.

Má být umění srozumitelné?

To je těžká věc. Co znamená srozumitelný? Běžná představa srozumitelnosti je taková, že když něco zasadíme do nějakého kontextu nebo rámce, tak z toho rámce to dostává svůj smysl nebo svůj význam.

Ale ono možná vůbec nejde o to těm věcem rozumět. Možná jde o to, že umělecká díla nás vyzývají k tomu, abychom jim nějakým způsobem odpověděli, abychom s nimi vedli dialog a abychom se jaksi snažili nějak je přeložit pro sebe. Nejen to, co se nám zdají říkat. Nejde o to, je porozuměním nějak vyčerpat, ale snažit se v nich vidět jakýsi pramen těch významů, smyslů, kterým rozumíme.

A k čemu je dobré neporozumění?

Neporozumění je samozřejmě určitá výzva. K tomu, abychom to rozumění neztotožňovali s dosažením objektivního vědění. Rozumíme tehdy, když nám něco dává smysl.

My se snažíme ten smysl nějak pojmenovat, vyjádřit ho nějakými významy, a uvědomujeme si, že v tomhle můžeme pokračovat stále dál a dál, protože ten smysl je nevyčerpatelný. Ale tím, že mu dáváme určité významy, tak najednou objevujeme různé aspekty, z nichž je možné se na tu věc dívat. Tohle si myslím, že je rozumění. Rozumíme, protože víme, cítíme, že to dává smysl. Ale neznamená to, že rozumění je definitivní vyřešení problému, že definitivně víme, co s tím obrazem nebo s tou věcí dělat. Vůbec ne. Definitivnost je mnohem důležitější, než když něco tím porozuměním takzvaně vyřídíme.

Zeptám se ještě opačně. Nejsme dnes porozuměním posedlí? Nemáme pocit, že musíme všemu rozumět, nebo ještě hůř, že vlastně všemu rozumíme? Mám pocit, že když člověku nějaký obraz připadá krásný, když se do něj zamiluje, s porozuměním to vlastně moc nesouvisí.

Samozřejmě. Naprosto souhlasím, ale tady se můžeme klidně vrátit k tomu, co to znamená, když mám pocit, že tomu obrazu nerozumím. Ono možná ze strany toho obrazu jde o „úmysl“, protože ten obraz je složitý, nedává se jednoduše k dispozici, tak říkajíc prostě proto, protože nechce být konzumován. Nechce, abychom ho přesunuli do automatických souvislostí. Chce v nás rozbít právě tuhle snahu všechno vysvětlit.

Takže se vracíme do nějaké magie nebo, nebo třeba do snu? Jestliže je umění uměním pouze tehdy, když neztratí kouzlo, kdy je zašifrované, tak to, co nás rozčiluje a frustruje, může být zároveň tím, co nás těší a okouzluje.

Ano, samozřejmě, protože už jaksi zpočátku úvah o umění víme, že když něco má podobu hádanky, tak je to pro nás vlastně mnohem užitečnější, protože se s tím musíme nějak vypořádat, musíme se sebou něco udělat. Mimochodem, ten název Myšlení obrazem chce také říci to, co říká francouzský filozof Giles Deleuze - tedy že myslíme pouze tehdy, jsme-li k tomu donuceni. To právě dokážou setkání s hádankovitostí nebo záhadností. Nutí nás myslet. Tedy pokud jsme dostatečně otevření a neodejdeme pryč.

Co přesně znamená myšlení obrazem? Je to schopnost, kterou intuitivně umíme, nebo se jí musíme znovu naučit?

Důležité je, že běžně se myšlení s obrazem nespojuje. Třeba když se živím přednášením na filozofické fakultě, tak to znamená, že dominantně pracuju s texty. A texty lineárně postupují odněkud někam. V tomhle lineárním postupu jsme schopni se dobírat smyslu významu nebo smyslu a tomu se dá říkat myšlení. Je to taková cesta odněkud někam.

Obraz je ale složitější. Není lineární. Všechno je v něm naráz.

Milena Bartlová píše v eseji k výstavě o tom, že obrazy jsme používali jako způsob komunikace a myšlení daleko dřív než text a také mnohem delší dobu. Změnil se po nástupu písma náš vztah k obrazům?

Asi ano. Určitě se změnil tehdy, když slovo začalo dominovat. Jsme zavalení – když už ne knihami a novinami – tak tím, co máme před očima. Když středověký člověk procházel kostelem nebo katedrálou a díval se tam na obrazy, bylo to pro něj, jako by četl noviny. Tenhle rámec už pro nás neplatí. My jsme neustále nuceni se dobírat toho, co nám vlastně ty texty říkají. Začali jsme automaticky podceňovat, jak informativní je vidění a vůbec jakékoliv vnímání.

Ta výstava se také snaží demonstrovat, že když si myslím, že obraz pouze vidím, měl bych si uvědomit, že kdybych nebyl schopen věci ohmatávat, tak obraz často vidět nemůžu, protože bych neviděl jeho taktilní kvalitu. Třeba zvrásněný povrch. Jako je to v případě instalace Toma Kotíka – protože slyším a mám schopnost vnímat rytmus, tak jeho instalaci vnímám jako jakýsi zvláštní obraz rytmu. To jsou ale všechno schopnosti, které jsou spjaté s tím naším vnímáním a které jsou vlastně ochuzeny a téměř bych řekl, jaksi chřadnou v okamžiku, kdy preferujeme vidění textu.

Takže myslíte, že dnešní doba, která je plná vjemů, nám vnímání nějakým způsobem ničí?

Naše vnímání chřadne, protože jakkoliv jsme zaplaveni nejrůznějšími věcmi, které vyvolávají smyslové podněty, je třeba si uvědomit, že většina toho jsou strašně triviální podněty. Třeba předvolební kampaně. Když člověk prochází kolem těch billboardů, tak skoro až, myslím, se musí cítit jako někdo, koho ty billboardy urážejí svojí primitivností. Pak se najednou ocitneme před nějakým skutečným obrazem – a najednou, jsouce vycvičení na primitivnostech, máme pocit, že tohle to je něco, co by se vůbec nemělo dělat, že to je něco, co by se mělo zakázat.

Připadá mi zajímavé, jak rychle lidé naskočí na to, že něčemu extrémně rozumí, ať už je to válečný konflikt na druhém konci světa nebo třeba virus, který koluje zeměkoulí. A všichni najednou vypadají, že vědí hrozně dobře, o čem mluví a že tomu rozumí, že tomu možná rozumějí lépe než experti…

Můžeme si vzít příklad právě z covidové krize, protože samozřejmě všichni víme, co je epidemie, nějak jsme tím procházeli. Zároveň jsme ale byli taky bombardováni nejrůznějšími experty, jejichž názory se ale značně lišily. To neznamená, že problému nerozuměli, to ale vždycky rozuměli pouze určitému aspektu, z něhož vyvodili nějaké důsledky. A pak se to najednou začalo hrozným způsobem rozcházet. To je něco, co patří k expertnímu vědění. Nemůžeme o nich říct, že nerozumějí, ale prostě je to vždycky dané určitým rámcem, ve kterém se pohybuje jejich věda.

V uměleckém způsobu vyjádření nejde o exaktnost, ale o přesnost. Přesná může být i metafora. A metafora je záhadná věc. Hádanka, kterou musím vyluštit. V jejím pochopení se můžeme rozcházet, může nám říkat různé věci podle toho, jak k ní přistupujeme, s jakou životní zkušeností. Strašně důležité je ale to, že jsme museli něco udělat pro to, abychom smysl uměleckého díla vystihli, nebo si ho vůbec uvědomili. Porozumění není něco, co přichází náhle. Je to práce, na jejímž konci je nějaké „aha!“. Je to obrovská práce, ale odměnou za tu práci je rozjasnění.

Čemu teď vy sám nerozumíte?

Takových věcí je samozřejmě spousta. Jako překladatel mám někdy problémy s tím porozumět nějakému odstavci. Ale když to řeknu tedy hodně drze, tak tam, když to přeložím, jsem stoprocentně přesvědčen, že přeložené je to dobře, jakkoliv tomu úplně nerozumím.

Jak si to mám představit?

Překlad je vždycky volba určité možnosti. Věta nebo ten odstavec může směřovat tímhle nebo oním směrem a já jsem z celkového textu schopen odhadnout, že když to přeložím tak, aby to ukazovalo správným směrem, dává mi to smysl.

Jak se může rozum vypořádat s katastrofou, třeba takovou, jaká se stala na filozofické fakultě? Ptám se, protože mám pocit, že většina společnosti k tragédii bude přistupovat rozumově, přestože se ve skutečnosti spolehne na intuici a na emoce.

Ano, tam je samozřejmě vždycky určité nebezpečí. Rozumné vysvětlení slouží k tomu, abychom na něco zapomněli nebo to prostě odsunuli stranou, protože jsme to vysvětlili, takže si myslím, že tady bychom s rozumem měli zacházet opatrně a nepřeceňovat jeho schopnosti a vidět v něm také určité nebezpečí. Ale na druhou stranu zase platí věta: Spánek rozumu plodí obludy. Je třeba, aby rozum pracoval i s prožitkem a nesnažil se ho vygumovat.

Mám čím dál víc pocit, že jako společnost neumíme s prožitky zacházet správně. Potlačujeme je. Narážím třeba na covid. Od jisté chvíle se o něm přestalo mluvit, neproběhla žádná katarze. Mám pocit, že to někde vyhřezne. Jsme jako společnost schopní zdravě řešit prožitky?

Zacházíme s nimi a samozřejmě, že se to učíme. Každý z nás je naprosto specificky a nenahraditelně charakterizován zkušenostmi, které získal. Ať už si je toho vědom, nebo ne. Já prostě nereaguju na události kolem sebe čistě rozumově, prostě mě ovlivňují zkušenosti, které mě formovaly. Přičemž platí, že ty zkušenosti jsme si často nepřáli, patrně bychom se bez nich i obešli. Jsou to zkušenosti ne snad nepříjemné, ale takové, které nám mohly vadit. A ty nás formují. Proto je hrozně důležité o těch zkušenostech vědět, nezapomínat je, nenechávat je v tom nevědomém stavu. Potom se totiž opravdu může stát, že vyhřeznou. Já jsem sám někdy překvapený, co se se mnou děje a jak reaguji.

Určitý moment sebereflexe je proto namístě. Já prostě musím vědět, co se mnou udělalo, když se něco stalo. Je to důležité. Na tom vlastně rosteme.

Vy říkáte, že se to učíme. Já mám pocit, že se to neděje. Rozum je daleko chytřejší, než si myslíme. Používáme nevědomky mechanismy jako sebeklam. Člověk má často pocit, že na něco přišel, že to vyřešil, ale tak to není.

Ano, sebeklam je způsob, jak se vypořádat s nepříjemnou povahou lidského života – život se učíme žít životem. Není nic, co by nám řeklo, co dělat, jak se chovat.

Neexistuje žádná přípravka.

Není žádná přípravka, není žádný manuál. To je něco, čeho se nemůžeme zbavit, je to hrozně nepříjemná věc. A všechny tyhle mechanismy jsou marné, protože zase bude platit, že prostě život se učíme žít životem, a nikdy jinak.

Umění není přípravkou na život? Není nástrojem k prožívání v nějaké bezpečné zóně?

Určitě ne. To jsou právě ty různé reakce, jako je nerozumění nebo dokonce pobouření, a tak dále. Já myslím, že právě umění se nás snaží vždycky vytrhnout z konvence, anebo, což je mnohem přesnější, ukázat nám, že je možné jinak vnímat, jinak uvažovat, jinak se na svět dívat. Jinak hýbat rukama.

Mám pocit, že se teď hodně používá slovo empatie, že se tak nějak vrací do slovníku. Je to to, co má nastoupit, když nerozumíme?

Já bych řekl, že to je jeden z důležitých momentů, když se něčemu snažíme porozumět a  nemáme klíč. Nakonec je to vlastně úplně obyčejná lidská zkušenost. Když se s někým bavím a pozoruju výraz jeho obličeje, tak si najednou uvědomuji: s tímhle už bych měl skončit, měl bych mluvit o něčem jiném, je vidět, že už ho to štve. To je samozřejmě vcítění, empatie nebo něco takového, určité dno těch našich běžných, jak se dneska říká, komunikací, což je strašlivé slovo. Empatie je vždycky v pozadí, když se s někým třeba snažíme domluvit, když se snažíme domluvit třeba s nějakou věcí, třeba s tím obrazem. Tam by to bez určité míry empatie nebylo možné. Samozřejmě to ale neznamená, že jsem schopen se do jakéhokoliv obrazu vciťovat. Za tím vším je suma mých zkušeností a to, co se mnou udělaly. Ty mi dávají možnost mít pro něco větší pochopení.

Pane Petříčku, moc vám děkuji za rozhovor.

Já děkuju za pozvání.