Nuda v klášteře. Nový román Petry Dvořákové vede žebříček prodejnosti

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Její nová próza nazvaná Návrat, kterou vydalo nakladatelství Host, se okamžitě vyšplhala do čela žebříčku prodejnosti. Otázka však zní, zda to tentokrát není dáno především věhlasem Petry Dvořákové.

Většinu děl sedmačtyřicetileté rodačky z Velkého Meziříčí, která na sebe výrazně upozornila v roce 2018 prózou Dědina, by šlo označit anglickým termínem misery lit. Protagonisté jejích příběhů hodně trpí a právě utrpení slouží k tomu, abychom s nimi soucítili. Takové byly Vrány, předloňská Pláňata či Zahrada, v jejímž centru stál bývalý kněz vyrovnávající se s vlastními sexuálními sklony.

Náboženství je pro Dvořákovou důležité téma. Ve 14 letech vstoupila do kláštera a „iluzím a deziluzím, které přináší víra“ se věnovala už v knize rozhovorů Proměněné sny, za niž roku 2007 získala cenu Magnesia Litera. Kdo zná její tvorbu, ví, že spíš než existenciální otázky spjaté s vírou ji však zajímají mezilidské vztahy. Ukázala to Zahrada a totéž nyní platí o Návratu.

Protagonistkou příběhu je mladá Jana, která krátce po sametové revoluci vstupuje do kláštera a přijímá jméno sestra Františka. Zprvu však s ostatními obyvatelkami musí více pozornosti než Bohu věnovat samotné budově, po desítkách let komunistické nadvlády žalostně zbědované. Sestry nezřídka svlékají hábit, berou špachtle a oklepávají omítku.

Manuální práce jsou také v podstatě jediná akce, které se zpočátku dočkáme. Jinak autorka popisuje víceméně každodenní chod kláštera. „Jednotlivé postavy jsou smyšlené, nicméně autentická je každodennost života v klášteře, ve kterém se potkávají ženy nejrůznějšího věku, povah i způsobu myšlení,“ píše Dvořáková v předmluvě, kde popisuje i to, jak sama vstoupila do kláštera.

Při líčení prostředí, s nímž má osobní zkušenost jen málokdo, mohla čerpat ze svých vzpomínek a zážitků. Obvykle by taková pozice byla pro spisovatelku výhodou. Jenomže Dvořáková jako kdyby spoléhala na svou znalost až příliš. Klášter sice popisuje hodnověrně, ale zapomíná rozvíjet příběh.

Jeho první zhruba čtvrtina je jednoduše řečeno celkem nuda. Sledujeme běžné úkony, všední činnosti, seznamujeme se s jednotlivými sestrami, jejichž charaktery však nejsou nijak zvlášť prokreslené, a tak není vyloučené, že o ně po čase ztratíme zájem. Nepomáhá ani protagonistka. Přestože se před vstupem do kláštera vyučila krejčovou, nezřídka uvažuje, jako by ještě chodila na základní školu. Navíc – a to je u posledních knih Petry Dvořákové zvykem – vypravěčka není zrovna obratná stylistka.

Když se například objeví dívka jménem Karin, která děj alespoň částečně vytáhne ze šedi klášterní všednosti, hrdinka Jana nás přesvědčuje o její neobyčejnosti. Bohužel se přitom ukazuje, jak chabý má slovník. „Nikdy předtím ani potom jsem tak zvláštní dívku nepotkala,“ konstatuje nejprve, aby o několik řádků později dodala „ve tváři se jí zračilo cosi zvláštního“ a nakonec nás zpravila o Karininých „zvláštně“ zelených očích.

Ještě hůř to dopadá, když se autorka pokouší o stylistické kudrlinky. Růženec označuje za zbroj, „co my sestry nosíváme jako rytíř svůj meč“, kdežto Karininy vlasy se lesknou „jak ocelově temné vlny oceánu“. Mnoho neobratných spojení a vět jde i na vrub redakce – například pleonasmy „očima sledovala“ a „nejdřív se začalo“ či šroubované, nelogické rádoby moudro „chudoba neznamená to, že nemáš nic mít, ale máš to umět nepotřebovat“.

Podle anotace je Návrat „fascinujícím milostným příběhem“. Kdo se k němu prokouše desítkami stran nepříliš záživných popisů, dočká se milostného trojúhelníku, jehož vrcholky představují Jana alias sestra Františka, Karin a Bůh. Nějakou dobu se zdá, že by v rovnici mohl figurovat ještě muž jménem Viktor, z tohoto vztahu se ale vyklube pouze traumatizující epizoda, jež Janu přiměje revidovat vztah s vlastní matkou.

Zprvu nadšená protagonistka po nějaké době začíná váhat, zda se s bezmeznou vírou, již život v klášteře vyžaduje, nepřepočítala. A její prohlubující se vztah s Karin pochyby notně přiživuje. Jedná se o zápletku poněkud předvídatelnou a především banálně podanou.

Janin vztah k Bohu se pohybuje po očekávatelné trajektorii od devótnosti přes pochyby k vystřízlivění. Chybí mu nejen nápad, ale také hlubší rozměr. Víra v románu představuje pouze vnější atribut, nad jejím prožíváním tu nikdo důmyslněji nepřemýšlí – s nadsázkou lze říct, že protagonistčin vnitřní svět by podobně poznamenalo, kdyby byla třeba fanynkou fotbalové Sparty nebo skupiny Rolling Stones.

Navzdory tématu, s nímž si spojujeme potřebu hlubší reflexe, tedy nový bestseller Petry Dvořákové zůstává v klidných vodách středního proudu.

Většině autorů tohoto typu literatury by čtenáři stěží odpustili, že se v knize tak dlouho nic moc neděje. Pokud se Návrat přesto dočká stejně nadšeného přijetí jako autorčina předešlá díla, jen to potvrdí, jak silnou fanouškovskou základnu spisovatelka má.

I tím se ostatně přibližuje Kateřině Tučkové, jejíž román Bílá Voda byl s takřka 700 stranami v „mainstreamu“ také něčím nevídaným. Jeden významný rozdíl by se ale našel. Tučkové navzdory všem výtkám nešlo upřít snahu jít na dřeň toho, o čem píše. To se o Petře Dvořákové tentokrát říct nedá.