Když se společnost bude dál hrotit, nedopadne to dobře, říká Petr Šesták

„Vyhoření je jako bonboniéra plná žlučovitých, kyselých bonbonů,“ říká o své próze spisovatel Petr Šesták. Kniha, která vypráví o naštvaném poslíčkovi, může získat Magnesii Literu. Je rafinovanější, než se na první pohled zdá.

„Kulturní válka o auta je umělá. Plynulou dopravu si přejeme všichni,“ myslí si Petr Šesták, spisovatel, jehož románový pamflet Vyhoření byl nominován na nejznámější domácí literární cenu v kategorii próza.

Rytmicky psaný text působí jako akční jízda nervózním městem a zároveň apel na čtenáře, aby přemýšleli nad posedlostí auty, ale i nad tím, kam člověka může přivést nekontrolovaný vztek.

„Měli bychom hledat cestu, která nepovede k destrukci,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy Petr Šesták, jehož text zpočátku vznikal ve formě poznámek nadiktovaných do telefonu při jízdách Prahou na kole.

Hlavní postava Vyhoření je poslíček, který rozváží jídlo na kole po Praze a požírá ho vztek. Na co nebo na koho se zlobí?

On se asi zlobí úplně na všechno, je z něj cítit taky určitá frustrace, deziluze z toho, jak si představoval svět, když dospíval, a z toho, jaký je teď. Asi ho trochu štve i jeho práce, i když vlastně tvrdí, že si ji sám vybral. Je neustále ve stresu z toho, že ho ovládá nějaká aplikace a algoritmy, které tlačí na to, aby byl rychlý a měl dobré hodnocení. A štvou ho auta. Ale ta jsou v knize symbolem spousty dalších věcí.

Váš hrdina říká, že auto je stavební kámen společnosti konzumu. Co všechno auta symbolizují?

Vyčerpávajícím způsobem na to odpovědět neumím. Auto je symbolem blahobytu a technického pokroku, který přinesl velké části společnosti nárůst komfortu, ale ten komfort se zase zlomil v něco trochu jiného. Auta jsou symbolem toho, jak umíme svět ovládnout, ale zároveň ho likvidovat. Symbolizují těžbu přírodních zdrojů, ale i mužský svět, společenský status, moc. Tolik asi v kostce.

Jsme otroky svých aut?

Do velké míry určitě. Auta prožívala období, kdy se prostě považovala za super věcičku a neviděla se ta negativa. Tak se kvůli nim postavila obří infrastruktura. Začít teď existovat bez auta je těžké, protože už jsme ten svět tak postavili, počítáme s nimi. Zbavit se aut asi nechceme, ale omezit je znamená do velké míry transformovat celý život.

Dokážete si představit budoucnost, ve které jsou auta omezená, nebo se to už nikdy nestane? Je tu jistá setrvačnost, jak říkáte, existující infrastruktura.

Určitě se to může změnit. Já si myslím, že se to dokonce děje, že jsou na světě města, která pochopila, že auta do velkoměstského prostoru pro osobní dopravu prostě nejsou vhodná. Zabírají příliš mnoho místa, které se dá využít lépe.

Budoucnost myslím bude v tom, že bude upadat vlastnictví aut, vozidla se stanou drahou, luxusní věcí, ale vedle toho bude fungovat hustá síť sdílených automobilů. Nezbavíme se jich, ale ve městě jich bude mnohem méně.

Nemáte strach, že se ten obecný trend omezování aut také může obrátit, jako se to občas v kulturních válkách stává? Když to vypadá, že nějaká strana moc tlačí na pilu, vlna odporu bývá o to silnější. Možná to bude divná paralela, ale napadá mě právo na potrat v USA, které se vrátilo v podstatě o desítky let zpátky.

To se může stát. Souvisí to asi s nějakým obecnějším trendem návratu ke konzervativnímu myšlení. Jsou to vlny. Uvidíme, kam nás tahle vlna přivede, samozřejmě se toho dost bojím. Zároveň je vtipné, že automobilky podle mě té změně, která má nastat, rozumějí, vlastně se na ni připravují mnohem víc než třeba politici. Ale jak to dopadne, to já nevím.

Vím jen, že jsem asi o dost konsenzuálnější člověk než vypravěč mé knihy a snažím se hledat to, na čem se shodneme. Můj hrdina vlastně řidičům vůbec nerozumí. Já se snažím rozumět oběma stranám.

Vůbec ale nechápu, proč by měli řidiči být proti stavění cyklostezek. Praha má potenciál, aby deset procent dopravy bylo odvedeno na kolech. Teď jsme asi na 1,5 procenta, přičemž deset procent by odebralo třeba pětinu aut, takže řidiči, kteří by mermomocí chtěli zůstat v autech, by měli více prostoru. Ta kulturní válka je do jisté míry umělá. Cíle obou stran jsou podobné. Plynulost dopravy chtějí asi úplně všichni.

Když je podle vás tahle kulturní válka umělá, je méně hrozivá?

To právě není. To je známá poučka, že i nereálné myšlenky mají reálné dopady, takže tahle válka nebezpečná určitě je. Když se společnost bude dál hrotit, nedopadne to dobře. Je to vlastně jedna z myšlenek té mé knihy, která také spěje ke konfliktnímu konci.

Myslím, že by se něco mělo dělat s mediální sférou, se sociálními sítěmi. Až se tohle všechno propojí s umělou inteligencí, vůbec nevím, jak proti tomu budeme bojovat.

Četl jsem rozhovor se šéfem Open AI. Ten si představuje svět tak, že ho budou ovládat klastry umělé inteligence. Některé budou škodlivé, budou vyrábět falešná videa, jiné klastry budou ta videa odhalovat. Člověk v tom už vůbec nebude hrát roli. Člověk je biotechnologický mechanismus s velmi malou výpočetní technikou. To je definice člověka podle těchto pánů.

„Svět se rozpadl. Žijeme paralelně, každý jinde, každý jedeme ve svém pruhu, ocitli jsme se od sebe tak daleko, že jediný způsob, jak se můžeme potkat, je bouračka,“ říká hrdina Vyhoření. Ta kniha vůbec nevede k empatii, naopak. Co vás na tom lákalo?

To vůbec nevím. Asi mě částečně lákala forma pamfletu. Možná jsem se trošku chtěl vypsat z naštvanosti. Ta kniha začala vznikat jako zápisky, když jsem jezdil po Praze na kole a občas jsem si diktoval za jízdy do diktafonu. Pak jsem vymyslel postavu poslíčka, protože jsem do textu chtěl zakomponovat také gig economy.

Nestává se mi, že bych chtěl napsat o nějakém tématu. Musí zároveň přijít i forma. Můj předchozí román Kontinuita parku byl hodně vrstevnatý a já si říkal, že by bylo fajn napsat něco přímočarého. Nevěděl jsem ale, že Vyhoření bude až takhle přímočaré. Bavilo mě při psaní pouštět řídítka. Ta forma člověku umožní nastřelit věci, pouštět nápady.

Když jsem zaklapl laptop, napadaly mě protiargumenty k tomu, co jsem zrovna napsal, ale už jsem je do textu pouštět nechtěl. Chtěl jsem dát prostor čtenáři, aby se s tím nějak popral. Tím, že je kniha psaná v du-formě, tak na čtenáře navíc trochu útočí, dožaduje se jeho postoje. Je to vyhrocený text, ale je zajímavé, co může vzejít z dialogu mezi čtenářem a knihou.

Už vám chodí reakce od čtenářů automobilistů?

(Smích.) Přišly mi takové stydlivé reakce – že se za auta trochu stydí. Říkám jim, že to zas nemusejí. Nemyslel jsem si, že poslíček na kole bude budit nějaké sympatie, ale ukázalo se, že spousta lidí se s ním dokáže sžít. Že jsou schopni fyzicky pocítit jeho zranitelnost. On může na kole těžko někomu ublížit, je neustále v ohrožení, zahnaný do kouta, jako zvířátko, které loví celý les. Překvapily mě čtenářské reakce vůči němu. Osobně mi připadá docela nesnesitelný, jako většina mých postav.

Taky ve mně budí podobné pocity. Myslím na to, kolikrát se poslíčkům s jídlem nepodívám do očí…

Máme obecně tendence se dívat trošku spatra na lidi, kteří jsou vlastně strašně důležití. Kamarád z Francie, který vystudoval uměleckou průmyslovku a zabýval se filmem, vyprávěl o firmě, kde s kolegy restaurovali staré filmy. Stáli na cigaretě a kolegové měli blbé poznámky na kopáče pracující vedle nich. Připadali si jako něco víc. Kamarád jim řekl: A proč myslíte, že jste víc? Pak otočíte kohoutkem a poteče vám voda. Tehdy se kamarád rozhodl, že bude pracovat manuálně.

Fascinoval mě vztek, který z knihy prýští. Jak se píše o tak intenzivní emoci, která člověka ovládne natolik, že se při ní těžko dělá cokoliv jiného. Jak se o ní věrohodně píše, musíte si vztek vsugerovat?

Vztek se dá lehce navodit. Stačí se po Praze projet na kole. Přijde to samo. Ale jak s tím pracuju, to nevím, to je podvědomí. Když nasednu na text, je to jako bych šlapal po té ulici a nechával se unášet tím tempem a rytmem. Myslím, že ta kniha je hodně rytmická. Rád z ní čtu nahlas. To už je ale proces, který mám pod kontrolou jen částečně. Ta kniha je rozdělená na spousty malých kapitolek. Je to taková koláž textů. Je to jako ve filmu Forrest Gump, když říká, že život je jako bonboniéra. Vyhoření je jako bonboniéra plná žlučovitých, kyselých bonbonů.

Nebojíte se, že Vyhoření vztek ve společnosti ještě trochu posílí?

Přemýšlel jsem nad tím, jestli neprodukuju další vztek, zároveň mi přijde, že ten text je velmi literární. Že uvažování nad ním se promění skrze čtenáře. Ten text je podvratný, a kdybyste ho chtěli nějakým způsobem zneužít, v nějakou chvíli se zlomí a nenechá vás to udělat. Ve finále totiž Vyhoření ukazuje, že nikdo nemá celou pravdu a že pokud si myslíme, že my ji máme a chceme ji prosazovat drsnými, radikálními postupy, stejně se stane něco, co jsme nechtěli.

Vyhoření se dá číst jako varování. Myslím, že můžu prozradit úplně poslední větu knihy. Jedna postava říká: Jednou nám za to děti poděkují. Ta věta končí tečkou, ale vlastně tam patří otazník. Tahle věta by měla být na pozadí všeho, co děláme. Poděkují nám za to naše děti?

Tahle otázka na konci vrací čtenáře k tomu, aby celý ten text přehodnotil a našel si cestu, která nepovede k destrukci.