Petr Nikl: Kultura je na západě více prosáklá do společnosti

Článek si můžete poslechnout i v audioverzi.

Výtvarník, ilustrátor, sochař, grafik, performer, muzikant a spisovatel. Petr Nikl (62) o sobě sám tvrdí, že je takový víceoborový šašek. Když se s ním setkáte, jako já teď v Galerii Millennium na právě otevřené výstavě jeho Samovolných prací, je vám jasné, že je to umělec každým coulem. Mluví klidně, potichu, ale v žilách mu energicky tepe umění v celé své šíři. Workoholik, který neumí nic nedělat, získal řadu ocenění a je zastoupený v mnoha prestižních galeriích u nás i ve světě.

Ještě než se dostaneme k vaší nové výstavě v malostranské Galerii Millennium, na které spolu jsme, zajímá mě, jestli tvoříte najednou napříč všemi disciplínami, které vás zajímají a nebo se v jeden čas soustředíte na jedno téma či obor?

Řekla jste napříč, ale mezi těmi prostředky se mi, jak doufám, nic nepříčí. Kupodivu není jeden na úkor druhého. I když si vždycky představím, co bych rád namaloval, kdybych měl víc času a nejezdil třeba hrát. A nebo naopak, co bych mohl dělat za divadla, kdybych se souběžně nevěnoval malování. Pracuji spontánně a dělám to, co se mi zrovna nabízí. Teď mě čekají ilustrace ke knize Petra Váši o malostranských strašidlech. Nabídl příležitost mně, protože tady žiju. Tak to zkusím pojmout podle sebe, jak by taková malostranská strašidla mohla vypadat.

Máte za sebou řadu autorských knih i ilustrací pro jiné autory. Získal jste za ně několik cen Magnesia Litera a Ministerstva kultury. Jde o publikace nejen pro děti, kde si často hrajete s češtinou, poezií a samozřejmě výtvarnou stránkou, ale i hudbou. Baví vás hodně tento hravý svět?

Já nemohu dělat něco, co by mě nebavilo. Vždycky se nastřádá inspirace, nápad, postřeh nebo chuť něco nakreslit, zahrát a jakmile se to nakumuluje, tak je dobré to za tepla pustit ven.

Pojďme se podívat na práce, které nás obklopují v Galerii Millennium. Jde o cyklus Samovolné práce. Díla vznikají svobodnější rukou a vy o nich tolik dopředu nepřemýšlíte a nezasahujete do výsledné podoby. Mohl byste ten proces vzniku popsat?

Jsou tu dva typy prací. Jeden je takový, že má ruka v nich nehraje žádnou roli, není zastoupená rukopisnými tahy. Druhý typ v přední části galerie částečně mou ruku používá. Abstraktnější věci vznikají rozpíjením tuše na čínském rýžovém papíru. Ten nasává tuš s vodou a pokračuje rozpíjením bez mého zásahu. Vzniká výsledek, který nemohu odhadnout na začátku. Třeba tahle věc, na kterou se tady díváme, vznikla tak, že jsem papír sroloval, propil tušovou skvrnou a když jsem ho narovnal, objevila se zvláštní housenka. Z těch samovolných obrazců tu ještě jsou práce, připomínající Rorschachovy psychologické testy. Dám dva papíry na sebe, ony se prosáknou, použiji většinou tuš a čaj, pak první stranu otočím jako list knihy a vyjeví se symetrický obraz. Dokud vidím jen tu půlku, jeví se mi jako nezáživný flek. Vždycky si říkám, že z toho nemůže nic být a pak zírám, co všechno vzniká z jednoduchého principu náhody.

Jaký je odpad? Co všechno vyhodíte?

Odpad je překvapivě malý. Myslel jsem, že bude mnohem větší. V přední části galerie jsou obrazy jiného typu, které vznikaly s určitým předešlým záměrem tváří. Nasypal jsem na jiný druh méně savého papíru xeroxový prášek do toneru už v zamýšlených liniích. Potom jsem pigment rozpustil lihem. Projevuje se tu tedy můj záměr. Jsou to tváře podobné netopýrům. Nalitý líh, do kterého jsem foukal, samovolně dotvořil jejich výraz. Všechny tyto věci vznikají velmi rychle. Během pár minut. Ale pak mám práci s adjustováním, nakašírováním na plátno, abych zabránil protrhávání papíru. Je velmi tenký.

Budete v tom cyklu pokračovat? Nebo je už uzavřený?

To je otázka. Naposled jsem pracoval na těch symetrických obrazech, o kterých jsem mluvil. Ale třeba zítra budu malovat olejovými barvami orchidej podle fotografie. Využiji jiný způsob práce.

Takže když přijedeme k vám do ateliéru, najdeme tam rozpracovaná různá díla rozdílnými technikami?

Ano, ale témata jsou si podobná. Třeba teď mám výstavu v galerii Artefin v Měšicích u Prahy, kde kombinuju samovolné práce s přírodními motivy, které maluju. Třeba motivy housenek nebo rostlin. Samovolné práce souvisí s přírodou svým přirozeným rozpíjením. Samy na papíře rostou. Kolem páteře první ztečené stružky se rozpije tělo, které působí biologicky nebo florálně. Takže na výstavě, kde jsou také olejové portréty skutečných orchidejí i fantazijní obrazy květin, tvoří sice velký kontrast, ale také se tematicky přirozeně propojují a povídají si. Spojovacím momentem je moje fascinace přírodou, biologií, vesmírem. Nedokázal bych zobrazovat objekty vytvořené člověkem, třeba architekturu nebo auta.

A co člověk jako takový? Děláte i portréty…

Portréty maluji rád. Třeba před dvěma lety mě oslovili, abych udělal portréty jedenácti Pernštejnů na zámek v Pardubicích. Existuje pět portrétů v Lobkowiczském paláci, na kterých vidíme podobu, ale zbylí předci Pernštejnů tehdy ještě portrétováni nebyli, takže jsem si jejich podobu musel vysnít. Napřed se mi do toho nechtělo, ale pak mě to nakonec bavilo a inspirovalo k dalším cyklům portrétů. Třeba mých dětí.

Před sebou mám v Galerii Millennium velkou knihu Samovolnosti, kde mohou návštěvníci vidět celou škálu podobně tvořených věcí, jako tu vystavujete.

Ano, to je kniha, v níž jsem si zmapoval tuto samovolnou tvorbu. Text napsal Václav Cílek a jeho součástí je také CD s hudbou Andreje Šebána. Najdete tam třeba práce s mechanickými hračkami a brouky na baterky, které tu na výstavě nejsou. K těmto pokusům jsem se dostal přes své divadelní zkušenosti. Hrávám často s pohyblivými hračkami, co vydávají zvuky a mají nekontrolovatelné pohyby. Zjistil jsem při performancích, že po sobě zanechávají stopy. Vzpomněl jsem si na Milana Grygara a začal jsem s nimi pracovat. Trousí za sebou barvu, tuš nebo pigmenty a jezdí bez mého zasahování po několikametrovém jemném rýžovém papíru na zemi. Pracují až dvě hodiny, dokud jim nedojdou baterky. Jsem tedy jakýmsi pastevcem robošvábů, pouze připravuji podmínky ke vzniku stopového obrazu.

Ano, viděla jsem na internetu videa.

Kolem sedí lidé a pozorují vznik kresby. Trvá asi hodinu, pokud jich na papíru maká třicet, mají rychle hotovo. A já jim jen dodávám tuš. Občas je přenesu, pokud je někde méně prokreslené místo. Ale nijak jim neurčuji cesty. Vznikají až kosmické prostory, průplety energií, které mě fascinují. Já si pak obrazec naporcuji, nalepím na plátno a mohu jej seskládaný znovu vystavit. Teď mě takováto performance čeká 24. února v Drážďanech na vernisáži výstavy, kterou pořádá Jiří Fajt (pozn. redakce: bývalý ředitel Národní galerie Praha). Jde o prezentaci českého umění s názvem „Všechnu moc imaginaci“. Ten název se mi hodně líbí.

Z těch videí, které jsem viděla, bylo jasné, že vás to hrozně baví. Máte tam nadšený až dětský výraz ve tváři, pobíháte kolem brouků, občas do nich zasáhnete a je to až takový rituál. Jak reaguje publikum?

Je to rituál přítomného dění. Lidé se soustřeďují pohledem, pouští energii do ohniska zájmu, reagují a společně s nimi pak akce nabývá zvláštní důležitosti, kterou neumím pojmenovat, ačkoli aktéry bývají banální předměty. Takováto alchymie se odehrává v každém divadle, kamenném i experimentálním, které je otevřené hře a pustí do ní diváky. Znásobuje se energie a výheň ohniska scény. A to miluju. Je to pro mě terapeutická záležitost, léčím se tím. A doufám, že to má stejný účinek i pro ty lidi, kteří se dívají. Když divadlo skončí, nikdo nechce hned odejít. Lidé v tom snu ještě nějakou dobu pokračují.

To, co jste viděla na videích, je sestřih ze Špálovy galerie, kde jsem vytvářel cyklus Pijavic. Tato pražská galerie na Národní má velkou výkladní skříň do ulice. Tak jsem si řekl, že budu lapat kolemjdoucí. Zkoušel jsem, jestli je přinutím vstoupit na výstavu a prohlédnout si ji. To byl rok 2016 a já jsem poprvé vystavoval samovolné práce.

Mělo to efekt? Přišli lidé z ulice?

Doprovodné performance byly zajímavé z hlediska dvojího publika. Jedno bylo pozvané a sedělo před pódiem, na kterém jsem hrál. Za mnou, za sklem, se štosovalo druhé, neplánované publikum, tvořené z kolemjdoucích. Netušili, která bije a říkali si, co je to za magora, co to tam dělá? Na jejich výrazy reagovalo bouřlivě vnitřní publikum. Hra se vzájemně umocňovala. Někdo vešel a chvíli zíral. Ve Špálovce jsem byl denně, udělal jsem si tam ateliér, kde jsem pracoval. Ale nemohu říct, že by mým performováním s robotickými brouky narostla návštěvnost.

Zajímavé je, že když se jedná o interaktivní výstavu a jsou na ní objekty, do kterých lidé přímo mohou zasahovat, pak se návštěvnost zvedne do neuvěřitelných počtů. Pořád mě zajímá, jak protrhnout uzavřenost a sterilitu klasických výstav, kam chodí hlavně lidé, které výtvarné umění zajímá. Na rozdíl od západních galerií, ve kterých to bublá nejrůznějšími návštěvníky.

Nemusíme chodit daleko, stačí jet do Vídně a zjistíte, kolik lidí na výstavy chodí. Jsou to větší jména, která táhnou, nebo třeba i více interaktivity?

Když člověk zavítá třeba do Whitney Muzea v New Yorku nebo do Louvre v Paříži, tak se živost atmosféry s naším Veletržním palácem nedá srovnat. Samozřejmě, v kulturních centrech je větší kmitočet turistů, možná intenzivnější program plný známých jmen. Je tam však plno i na výstavách ještě neznámých současných umělců. U nás je to pořád takové líné. Stále je tu malá intenzita workshopů a kreslících dětí. Za hranicemi je v muzeích někdy tak husto, až vás to někdy štve, že je kolem tolik lidí, že si výstavu nemůžete v klidu prohlédnout.

V čem to podle vás vězí?

Výchova, vývoj, vliv dlouhodobější demokracie, jinak postavená ekonomika, svobodnější prostředí dává otevřenější prostor k chápání starých i nových vyjadřovacích prostředků. Kultura je tím více prosáklá do společnosti.

Co vás čeká tento rok? Už jste pár věcí naznačil, včetně účasti na výstavě českého umění v Drážďanech.

Mně vyhovuje, že mám plány tak na půl roku a potom už nevím. Nosím u sebe místo diáře jen malý papírek nebo si věci ukládám v hlavě. Ale počítám, že celý květen strávím v New Yorku, protože můj syn, který tam studuje film, bude mít promoci. To se těším. V červnu začne výstava ve SmetanaQ Gallery. Domluvili jsme se s Honzou Sakařem a Ondrou Smeykalem, že se tam uhnízdíme a vytvoříme z jedné místnosti takové doupě, platónskou jeskyni odrazů Vltavy. Galerie má neuvěřitelné výhledy. Jednu místnost přetvoříme na zkušebnu a budeme v ní rozvíjet světelné i zvukové hry. Celý červenec strávím na mikulovské dílně, kam jedu po dvaceti letech. A v srpnu přijedou děti – Anička z Londýna a Tobiáš z Ameriky – a někam spolu pojedeme.