Borkovec preparuje svět. Z jeho textů vystupují hrozivé detaily i smutek

„Někdy nevím, kam se dívat dřív, a tak se stává, že mě některý z mých andělů musí zatahat za rukáv, abych něco nepropásl,“ svěřuje se hrdina povídky z nové knihy Petra Borkovce, kterou pod názvem Nějaká Cécile a jiné nedávno vydalo nakladatelství Fra. Toho velkého mrtvého kraba na pláži protagonista málem minul. Vlny ho obracejí sem a tam. „Převaloval se postupně, po jednotlivých článcích tence pospojovaných; podobal se klubku korálů navlečených na neviditelné šňůrce,“ uvažuje muž v próze pojmenované Poslední snídaně v Bagno Classe. Pak kraba jedna silnější vlna převrátí. „Jako by s rozkoší a úplně odevzdaně se prostřel do slunce – vypadal jako spodek lebky.“

Petr Borkovec platí od 90. let minulého století za významného českého básníka, poslední roky ale držitel Ceny Jiřího Ortena budí pozornost hlavně prózou. Obraznou, napěchovanou metaforami a naplněnou exotickými slovy jako kropenka, protimiska nebo opačná kádinka. Prózou, v níž mezi nejakčnější scény patří mrtvý krab, kterého mořská vlna prostřela do slunce, omývání růží ušpiněných od lógru nebo holub hřivnáč vzlétající od kádě s vodou, jenž při otočce zbělá.

Není divu, že pětapadesátiletému autorovi půvabně neuchopitelných textů začali literární kritici říkat pozorovatel. Zní to jako dostatečně pružná škatulka pro někoho, kdo dlouhá léta obsesivně píše o slávkách nebo roháčích, ale málokdy zní stejně. Jakmile to vypadá, že už víme, o co Borkovcovi jde, něco je jinak. Platí to nejen o jeho jednotlivých knihách, ale i v rámci jediné sbírky povídek.

„… víš, jak pije holub hřivnáč?“ začíná text nazvaný Zápisek z červené terasy, typicky pozorovatelský kus, v němž básník nominovaný na Literu za prózu přirovnává holuba k plováku. O pár stran dál už ale Borkovec popisuje drama na výročním book clubu pořádaném bohatými manželkami podnikatelů. Seanci s bažantími stehýnky, kančím gulášem a Ernestem Hemingwayem naruší nervydrásající scéna s nevěrou, fackami i únosem. Pozorovatele střídá vypravěč, jehož cit pro tempo, napětí a hlavně nadsázku by mu mohl český literární mainstream závidět.

Že umí i tolik oblíbený žánr lokálního mystéria, ukazuje rodák z Louňovic pod Blaníkem v povídce Jak podťatá uprostřed slova. Kostel v jeho rodné vsi se jako zázrakem po strop zaplní obrazy místní podivínky Marie Tiché. Kdysi na několik dní zmizela v lese. „A lidi tenkrát začali mluvit, že v tom lese úplně zpitoměla a taky – to se nedá přehlídnout, mluvili – jako by od tý doby zkrásněla, že tam viděla kdovíco a že teď vypadá úplně jako Máří Magdalena, co visí v našem kostele,“ vypráví tajuplný příběh autorova babička Tonička. Nebyl by to Borkovec, aby věc nezkomplikoval a nezašmodrchal. Tonička už je mrtvá. Místní pověst vypráví dost ledabyle.

Jeden z návodů, jak knihu Nějaká Cécile a jiné číst, nabízí spisovatel hned v úvodu sbírky. „Se zavřenýma očima jen pozoruju změny, které se udály, zatímco jsem spal,“ končí text, v jehož středu stojí snový obraz žen posouvajících na zahradě stánek. „Září jako nakloněná loď, na níž se pořádá slavnost, podobný i podivné střelnici v maringotce z bílé látky,“ píše Borkovec, kterému málokdy vystačí jedna metafora na větu. Řetězí je za sebe, jako by mu pozorování se zavřenýma očima otevíralo bránu k neomezené představivosti.

Jeho psaní ale nikdy není ornamentální. Naopak. Borkovec k němu přistupuje s důslednou precizností. „Spisovatel nemá žádné názory. To, co má, je jazyk,“ napsal roku 2019 v souboru krátkých próz a fejetonů Petříček Sellier & Petříček Bellot. Dva roky předtím vydal poeticky laděné povídky z Itálie, Lido di Dante.

Přesto na konci minulé dekády stále platil hlavně za básníka, který měl navíc zásadní vliv na to, čím zrovna žila místní poetická scéna. Pečlivě skládal program autorských čtení v malé pražské kavárně Fra, přidružené ke stejnojmennému nakladatelství. Dělal to až do roku 2023, kdy podnik ukončil činnost. Celých 17 let existence Fra platilo, že ocitnout se na programu byla věc cti. Člověk tu ručil za svá slova vlastním hlasem, vysvětloval Borkovec. Nic lepšího jako by nebylo.

Krédo literárního samorosta o jazyku jako spisovatelově jediném nástroji zní trochu staromilsky. Na domácí scéně je spousta autorů, kteří daleko víc než na jazyk spoléhají na téma, trendy, zápletku nebo vlastní image. Borkovec mezitím dál tvrdohlavě skládá slova za sebe tak, aby co nejpřesněji zrcadlila zážitky za hranicemi stránek. Je to mátožná práce, ze které vznikají texty, jimiž se podle autorových slov „je třeba trochu prodírat“. Odměna ale vždycky přijde.

„Ježíšmarjá, zaživa ne!“ děsil se před 20 lety anonymní uživatel diskuzního fóra o preparaci brouků. Odpovídal na otázku jiné anonymní diskutérky, zda stačí exempláře zaživa napíchnout na špendlík. Na usmrcení je prý potřeba éter, chloroform (oboje pouze na povolení) nebo octan etylnatý, v nejvyšší nouzi líh (pak se ale špatně preparují). „K preparaci potřebujete speciální entomologické špendlíky vhodné velikosti,“ dodal ještě.

Borkovcovi by se nejspíš fórum líbilo. Kdysi fascinovaně přepisoval diskuze milovníků vážek. Dnes je z něj hmyzí profesionál. V povídce Ad vitrum nigrum, jejíž název označuje latinskou lékařskou zkratku doslova překládanou jako „do černé lahvičky“, se vydává na lov roháčů. Dávno si sice nevede hmyzí sbírky, stejně s sebou ale bere „smrtičku“, záhadný nástroj, který dál nevysvětluje, ale jehož význam je zřejmý. Chce se mu preparovat, protože u špendlení bude myslet na psaní jedné povídky. „Všiml jsem si, že když brouka vytrhnu z jeho prostředí, ze stínů a barevných tvarů, pozoruju ho bez okolí – v bílé výstelce krabice mi vždycky připomíná úžasný neskutečný nález – a zároveň zaměstnám obě ruce, vždycky mě napadají možnosti, jak v rozepsaných textech pokračovat,“ píše Borkovec.

Mohl by brouky kreslit, dělat preparační kresby, ale nefunguje to. „Svou roli asi hrají i další věci, ten konec, smutek. Úprava skutečného mrtvého těla,“ vysvětluje básník. K psaní přistupuje stejně. Svět propichuje jazykem jako preparační jehlou. Vše se jeví „s hrozivými detaily“. A na konci je nejasný smutek.

Zatímco předchozí prozaické sbírky Petříček Sellier & Petříček Bellot i Sebrat klacek dokázaly vyvolávat smích, texty Nějaká Cécile a jiné prostupuje melancholie, temnota. Ve Vínovém kopci trápí hrdinu neznámá bolest, v Kithairónu protagonisté truchlí za zemřelou výčepní Janku Vríčanovou. V Ante Meridiem, v překladu před polednem, vypravěč na internetu hledá, zda slepýš může přežít přeseknutí zahradní sekačkou v polovině těla.

Někdy se smutek ztrácí v nepatrné zmínce rozhádaného páru, který Borkovec schoval pod nánosem popisů tajícího ledu na stříšce hotelového balkonu. Jindy ho vyvolá živoucí obraz kaštanových slavností kdesi v Itálii, kde plody padají se slyšitelným „duk, duk, duk, duk“. Básníkovy mikroskopické, jakoby pinzetou skládané mozaiky maličkostí vyžadují stoprocentní čtenářské soustředění. Odměnou je ale obraz v plném rozlišení, ze kterého se pak vystupuje jen neochotně. Třeba jako v povídce Sagra Dell’Anguilla, zasazené do liduprázdného přímořského města v Itálii uprostřed zimy. „Tak rád bych tu už zůstal,“ přiznává vypravěč. Prodírání texty, o kterém Borkovec mluví, je ve skutečnosti příjemné. Mrzutost přichází až na konci příběhu, z něhož nechceme odejít. „Už teď se mi tak strašně stýská,“ píše autor v Poslední snídani v Bagno Classe. Je to jeden z mnoha okamžiků sbírky, kdy smutek z opouštění proniká až na kost.

V poslední povídce Nějaké Cécile ale zasvitne něco jako smíření. Básník vzpomíná na text Astrid Lindgrenové, v němž dětští hrdinové Kalle, Anders a Eva-Lotta opouštějí ostrov, kde předtím prožili nebezpečná dobrodružství. Borkovec Lindgrenovou přepisuje tak, aby mohl na místě plném červených mravenců a dalších fascinujících detailů co nejdéle zůstat. Pak mu ale dojde, že ho tu jeho vlastní přítomnost ruší. Na způsob zenových mistrů se snaží zmizet. „Nebýt na ostrově ani sám sebou, ani Kallem,“ píše. Je zapotřebí nebýt. Jedině tak možná pocítí „takovou účast se a rovnost se světem, s jakou se lidské bytosti míjí“.

Spisovatel nemá nic než jazyk. Ale jazyk má mravence, roháče, celé opuštěné ostrovy drobností, které vypadají jako znamení.