Recenze: Román jako noční můra. Ukazuje, jak přichází totalita

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na začátku knihy, která předloni získala prestižní Bookerovu cenu a nyní ji v českém překladu Alice Hyrmanové McElveen vydalo nakladatelství Odeon, matka čtyř dětí otevře dveře a spatří pod verandou dvojici mužů. Ve tmě vypadají téměř bez tváří. Za nimi parkuje černé auto. Jsou to tajní policisté právě nastupivší diktatury a ptají se po manželovi, odboráři ze svazu irských učitelů.

Když nepochodí, slušně se rozloučí a odejdou. Stíny na dublinském předměstí se prodlužují, asfalt tmavne začínajícím lijákem, ale svět stále vypadá relativně normálně. V románu Paula Lynche takový dlouho nezůstane.

Totalitní moc vyhlásí stanné právo. Dojde na bezdůvodná zatýkání, zřizování internačních táborů i válku. Čtenář to vnímá očima protagonistky Eilish, která se snaží udržet pohromadě rodinu. Mikrobioložku pečující o manžela, čtyři děti a otce s Alzheimerovou chorobou však čeká jedna zničující rána za druhou.

Předat její bolest čtenáři pomáhá přesvědčivý, od začátku dominantní styl. Román je napsaný dlouhými větami často pokračujícími na další stránku, bez uvozovek či odstavců členících text, takže na papíře nezbývají prázdná místa a člověk ani očima nemá, kde si odpočinout, tak jako si v thrillerovém ději nevydechne hrdinka. Výsledný dojem je tísnivý, hollywoodsky naléhavý.

Výrazná forma má ale také stinnou stránku. Kvůli hektickému dění postavy někdy působí ploše a není rozumět jejich motivacím. Mnoho scén je zbytečně efektních a věty typu „svět zjevně dělá všechno, aby nás oddělil a roztrhal“ vyznívají kýčovitě. Rychle se okouká i celou prózou prostupující odcizující figura, kdy hrdinka přestává poznávat svět, v němž žila doteď. A tak co chvíli „najednou slyší svůj hlas, jako by ho poslouchala v jiné místnosti“, případně „zavře oči a vidí sama sebe, jak je unášena tmou“.

Drobné nedostatky nicméně neumenšují hlavní sílu knihy: Znázornění přechodu z obyčejného, relativně zajištěného života do naprosté noční můry, kdy vojáci s útočnými puškami nakonec člověku staví zátarasy přímo v ulici a jemu nezbývá než doma přenášet matrace a ucpávat jimi okna, protože nad sousedními střechami už stoupá dým.

Paul Lynch píše mimo jiné o tom, jak těžké je opustit domov, sbalit celý svůj život a jít. Přemýšlí, co člověka donutí to udělat. Ve vedlejším plánu i docela věrohodně vykresluje, jakými mechanismy totalitní režimy prostupují každodennost a paralyzují lidi, když jim unáší blízké nebo je poštvávají proti sobě. Na necelých 300 stranách se irský romanopisec dostane relativně hluboko – přestože zcela opomíjí ideologii režimu a objasňuje jen naprosté minimum souvislostí.

Sedmačtyřicetiletý Lynch dřív pracoval jako filmový novinář, než roku 2013 publikoval debutový román. Píseň proroka je jeho už pátý. Psát začal ještě před pandemií koronaviru, kniha mu zabrala čtyři roky. Zatímco ji vytvářel, narodil se mu syn, posléze spisovatel prodělal covid, podstoupil léčbu rakoviny, rozvedl se a nakonec za Píseň proroka získal Bookerovu cenu, v anglosaském světě nejvýznamnější literární ocenění po té Nobelově.

V rozhovoru na webu popisuje, že psal ovlivněn syrskou občanskou válkou, vyděšen lhostejností Evropanů k tehdejší uprchlické vlně. „Bylo to ještě před válkou na Ukrajině. A nemohl jsem psát přímo o Sýrii, tak jsem tu situaci přenesl do Irska a nasimuloval jsem si ji u nás,“ vysvětluje.

Záměrně chtěl čtenáři otřást, vytrhnout je z letargie, kterou po čase začal pociťovat i na sobě, jak sdělil deníku Guardian. „Přemýšlel jsem, proč se mnou ty záběry vic necloumají. I dnes se v televizi od dění na Blízkém východě začínáme odpojovat stejně jako předtím od Ukrajiny. Dříve či později vždy nevyhnutelně otupíme, protože kdybychom každou tu hrůzu měli opravdu prožít, nedokázali bychom ráno ani vstát z postele,“ myslí si autor, jenž Píseň proroka pojal jako pokus „vzbudit radikální empatii“. Otřást čtenářem tak, aby měl pocit, že zde líčené téměř fyzicky zažívá.

Prozaikovi pomohly půlroční stipendium od univerzity i podpora irského státu, díky níž se mohl naplno věnovat psaní. A příspěvek od irského kulturního fondu zase nyní umožnil, aby Píseň proroka vyšla v českém překladu. „Nejsou to ohromující částky, ale pomůže nám to snížit kalkulaci na knihu,“ říká Jindřich Jůzl, šéfredaktor Odeonu, jenž novinku publikoval. „Dostaneme grant, poděkujeme za něj a oni odpovědí: S velkou radostí podporujeme nakladatele, který se odváží vydat irského debutujícího autora. Vědí, že je to risk, ale že se podpora vyplatí. To je správná kulturní politika,“ pochvaluje si taktiku pětimilionové země Jůzl.

Ten v posledních letech česky zveřejnil knihy několika současných irských literátů, od Noela O’Regana přes Doireann Ní Ghríofu až po Saru Baume. „Není to náhoda. Máme skvělou lektorku a překladatelku Alici Hyrmanovou McElveen, která v Irsku žije a pohybuje se v kulturním prostředí. Většinou se třeba i s překládanými autory seznámí či přímo přátelí,“ vysvětluje.

Zisk Bookerovy ceny znamená v anglosaském světě raketový nárůst prodejů. Až do Česka však tento efekt podle Jůzla nedoléhá. „Nemyslím si, že by tu Bookerova cena měla přímý vliv, a když, tak jen pro relativně úzký počet lidí. Už ale dostat se na širší seznam nominací je velká prestiž,“ konstatuje šéfredaktor nakladatelství, jež zdejší čtenáře seznámilo také s dalšími laureáty tohoto ocenění Richardem Flanaganem, Paulem Beattym nebo Damonem Galgutem. „Většinou tyhle knihy vycházejí v nákladu dvou až tři tisíc výtisků,“ doplňuje Jůzl.

Píseň proroka samozřejmě zapadá do dlouhé linie dystopických románů od 1984 napsaného Georgem Orwellem po Příběh služebnice od Margaret Atwoodové, s nímž sdílí ženskou perspektivu. V jednom ohledu má ale ještě blíž ke knize, kterou před osmi lety publikoval právě Odeon. Napsal ji český literát Marek Šindelka, jmenovala se Únava materiálu a byl to podobně záměrně vyhrocený román o uprchlické krizi, také vytvořený s cílem čtenáře „vytrhnout“, až jim „bude špatně od žaludku“, jak autor prohlásil na vrcholu uprchlické krize.

Také Šindelka ve své próze vynechal dialogy, ignoroval politickou rovinu a soustředil se výhradně na utrpení, v jeho případě fyzický prožitek bezejmenného arabského kluka, jenž na cestě do Evropy zakouší peklo. Brodí se kanály, vyjídá popelnice, stává se obětí šikany od teenagerů i policistů.

Šindelkova kniha nakonec obdržela Magnesii Literu za prózu, dočkala se překladu do několika jazyků, například v Nizozemsku i druhého vydání. Až do angličtiny – v menší míře možná i kvůli absenci podpory, jaké se literatuře dostává v Irsku – ale nedoputovala. A tak ani o Paulu Lynchovi nyní nelze říct, že je to trochu takový „irský Šindelka“. Sugestivně psát nicméně umí oba.