Weinstein byl brutální. Jsem důkaz, že se Hollywood mění, říká herečka

„Mám opravdu moc ráda Karlovy Vary, ani nedokážu vyslovit, co pro mě znamená se sem vrátit. Přemýšlím, že bych se sem přestěhovala, mohli bychom se společně poflakovat,“ řekla dojatá třiašedesátiletá americká herečka festivalovému publiku při uvedení svého nového snímku Monica. Oscarová nominantka a nositelka ceny Emmy známá z filmů Neúplatní (1987) nebo Zelená míle (1999) a ze seriálů Odpočívej v pokoji nebo Ostré předměty tentokrát v Karlových Varech vystupuje v roli porotkyně Hlavní soutěže.

Tři novináře z Litvy, Maďarska a Česka přátelsky vítá v salonku hotelu Pupp se zářivým úsměvem a se stejnou vřelostí, s jakou před diváky mluvila o své lásce ke Karlovým Varům. Kdyby nebyla hollywoodskou herečkou, museli by ji k tomu přemluvit, tak silnou má kolem sebe auru.

V půlhodinovém rozhovoru, při němž se tři novináři střídají s dotazy, mluví o svých kořenech, o důležitých rolích i o tom, jak se za 40 let její herecké kariéry Hollywood změnil. Právě tomu se věnuje i následující přepis části rozhovoru s Patricií Clarkson.

Točíte filmy v Hollywoodu od 80. let. Jak se za dobu vašeho působení změnil filmový průmysl?

Určitě do něj víc promlouvají ženy. Nepochybně. To se radikálně změnilo. Můj první snímek byl Nedotknutelní, to jste ještě ani nebyl na světě, rok 1985. I můj maskér byl muž!

Na set přijela moje máma a říkala: Hele, tohle vypadá zábavně!

Teď je to ale jinak. Vyprávíme daleko víc ženských příběhů. Chybí nám pořád víc žen za kamerou, režisérek, ale hodně štábů řídí ženy, lidé jiné barvy pleti udělali také obrovský skok vpřed. Přesto máme před sebou dlouhou cestu.

Hollywood řídili bílí muži, byli všude. My jsme byly prostě „holky na setu“. To bylo všechno. Myslím, že změna přišla díky nezávislému filmu. Když mi bylo 38, natočila jsem Vrcholné umění. Hrála jsem v něm německou lesbu závislou na heroinu, chápete? Předtím mě obsazovali do rolí maminek z předměstí a nikdo si nedokázal představit, že bych měla hrát německou lesbickou narkomanku. Nikdy jsem si ani nepotáhla trávy. Ale režisérka Lisa Cholodenko věřila, že bych takovou roli mohla zvládnout, a tím mi úplně změnila kariéru.

Jste feministka? A pokud ano, jak to ovlivňuje vaši práci, vaše herectví?

Jsem! Ale nehraju vždycky feministky. Hrávala jsem ty předměstské paničky, které někdo držel zkrátka, v nějaké určité vrstvě. Ale co se mého života týče, vychovala mě máma, která vedla New Orleans pod dvěma starosty. Byla prezidentkou městské rady. Je jako továrna, i teď, kdy jí je 88 let.

Mám čtyři starší sestry, které jsou také velmi silné ženy, dělají důležité práce. Můj táta pořád žije. Vyrostla jsem v domácnosti o šesti ženách a dvou fenách. Bylo to přirozeně feministické prostředí. Nemusely jsme o tom mluvit, my jsme řídily svět! (Smích)

Nikdy jsem nemusela pochybovat o tom, kam v životě mířím. Nemusela jsem se podřizovat společenským hranicím. Jsem heterosexuální žena z jihu, která nemá manžela ani děti. Děláte si ze mě legraci? Lidi pro mě měli chodit uprostřed noci.

Od mládí jsem věděla, že tohle nechci. Že toužím být herečkou, že miluju umění, svou svobodu. I když jsem samotářka, potkala jsem velmi výjimečné muže. Tedy ne všichni byli výjimeční, ale některé jsem opravdu hluboce milovala. Bez takové zkušenosti nemůžete hrát. Nemůžete hrát, když jste nezažili lásku i ztrátu. Když nemáte výčitky. Já výčitky mám. Samozřejmě.

Věděla jsem, že nemůžu být matkou. Nebylo to ve mně, v mé DNA. Prostě jsem odmala tušila, co jsem zač, a od té doby to nezmizelo.

Pomohlo vám to nějak v Hollywoodu?

Určitě. Vyrůstala jsem v New Orleansu, který byl odjakživa hodně evropský, ale stejně jsem musela odejít. V 19 letech jsem se sebrala a vyrazila sama žít do New Yorku.

A určitě mi to pomohlo přežít Hollywood, protože jsem sice měla filmové hity, ale také jsem zažila fakt těžká období. Třeba s Harveym Weinsteinem. Nikdy mě sexuálně nezneužil, ale mám s ním drsné zážitky. Byl hrozně komplikovaný, hrozně. Byl brutální.

Zažila jsem roky, kdy jsem v Hollywoodu nemohla dostat roli. Tedy ne roli, která by byla ta správná, která by byla uměleckou výzvou. A teď? Je mi 63 let a mám příliš mnoho nabídek. Vážně. Jestli by vám to nevadilo, dala bych si teď šlofíka. (Smích)

Koho byste ještě chtěla hrát?

Nikoho. Stačí mi, že dostanu skvělý scénář. Teď po boku Briana Coxe na Broadwayi zkouším hru Eugena O’Neilla Cesta dlouhým dnem do noci.

Každopádně chci ještě říct, že mi to připadá skvělé. Jsem zosobněné svědectví, že Hollywood se obrovsky mění. Moje maskérka už je žena. (Smích)

V mé kariéře je spousta důležitých žen. Jsem za ně vděčná. Musely si hodně protrpět. V osmdesátkách a devadesátkách byl filmový průmysl velmi mužský, misogynní. Tehdy jsme vždycky hrály v kalhotkách, byly jsme objekty, byly jsme ty milenky, ty holky, manželky, nikdy jsme neměly svou vlastní práci, nikdy jsme nic nedokázaly. Jen jsme vypadaly dobře.

Je v tom něco osvěžujícího, moct teď hrát ty úchvatné, komplikované postavy.