Švédské Stranger Things si zamiloval Netflix i Musk. Ale nerozumí jim

„Takové činy vyžadují ráznou odpověď,“ pronáší vážně bývalý americký prezident Bill Clinton z televizní obrazovky. „Počínaje dneškem jsme ve válce s populací robotů. Každý Američan, u kterého se najde robot, bude obviněn z velezrady.“

Nový sci-fi snímek Pasáž, jenž bude od pátku k vidění ve videotéce Netflix, koketuje s alternativní verzí nedávné historie. Lidstvo se na přelomu tisíciletí musí vypořádat s  povstáním androidů a také s vlastní závislostí na technologiích. Do války proti robotům Amerika vysílá lidmi ovládané drony - skvělý vynález technologického mága Ethana Skatea z korporace jménem Sentre - a brzy zjišťuje, že se jim uvnitř virtuální reality líbí víc než v realitě.

Kromě osmasedmdesátiletého Billa Clintona v Pasáži hrají hvězda marvelovského světa superhrdinů Chris Pratt nebo Millie Bobby Brown, představitelka Eleven ze seriálu Stranger Things.

Nejen z obsazení je zjevné, o co se Netflix pokouší. Snímek, v němž lidské drony efektivně drtí roztomile outsiderské robůtky toužící po emancipaci, sází na stejnou nostalgii, s jakou uspěly právě Stranger Things. Akorát místo 80. let minulého století míří do „devadesátek“, v západním světě dnes vzbuzující snad ještě větší dojetí než předchozí dekáda.

Pasáž vznikla adaptací knihy švédského umělce Simona Stålenhaga. Netflix jí věří natolik, že z ní udělal jeden ze svých nejambicióznějších projektů. Režii svěřil bratrům Anthonymu a Joeovi Russoovým, autorům dvou z desítky nejvýdělečnějších filmů všech dob - Avengers, a rozpočet se vyšplhal na 320 milionů dolarů, v přepočtu více než sedm miliard korun. Pasáž se tak řadí mezi nejdražší snímky v historii.

Na další milníky to ale zatím nevypadá. V době psaní článku, několik dnů před premiérou, má novinka na serveru Rottentomatoes.com průměrné hodnocení pouhých 23 procent. A první recenze o ní mluví jako o bezduché mašině na speciální efekty.

Pasáž ale nemusí být promarněnou příležitostí, pokud se díky ní začne mluvit o Simonu Stålenhagovi. Okolo jeho retrofuturistických obrazů, v nichž se každodennost potkává s dystopií, před lety vyrostl internetový kult. I když se teď kolem něj motají velké peníze, Stålenhagovo dílo se komercializaci brání se stejnou vervou jako rezivějící roboti chladnokrevným dronům.

„První dílo Simona Stålenhaga, které si pamatuji, tvoří z velké části parkoviště,“ napsal v roce 2018 redaktor magazínu Vice Jack de Quidt. Obraz, jenž se vryl hluboko do paměti také autorovi tohoto textu, zachycuje obyčejné večerní předměstí. Zasněženou krajinu rodinných domů, zaparkovaný Saab 900, zjevně připravený za chvíli odjet. Koncová světla rudě září do tmy, stejně jako nazelenalá barva sodíkových pouličních lamp. Všechno se to odráží od mokrého asfaltu.

U auta postávají dva mladí lidé. A úplně v pozadí, daleko za rodinnými staveními, jsou vidět siluety obřích, levitujících lodí. „Postavy jim nevěnují vůbec žádnou pozornost,“ všímá si novinář.

První Stålenhagovy obrazy, které se začaly šířit po internetu zkraje minulé dekády, fascinovaly skloubením fantastické vize s každodenností. Obří lodě tiše levitující nad parkovišti švédských předměstí, děti hrající si poblíž robotů odstavených na skládkách, puberťáci pokuřující na břehu jezera nedaleko tajuplných výzkumných komplexů.

Ve Stålenhagových představách jsou lidské emoce vždy v popředí. Dokáže je přitom zachytit v pouhých siluetách postav, jemným večerním světlem, maličkostí, jako je starý počítačový monitor nebo zaparkovaný volkswagen.

Když ho jeden fanoušek pochválil, jak perfektně zvládá namalovat tak náročnou věc jako roboty nebo levitující lodě, výtvarník odpověděl, že nejnáročnější je ztvárnit právě ony staré volkswageny. „Je to jako kreslit Toma Cruise. Všichni vědí, jak vypadá,“ vysvětloval před dvěma lety v rozhovoru pro podcast Pop Culture Detective.

Na poznámku, že sci-fi prvky ve své tvorbě jen málokdy dává do popředí, přiznal, že jde o trik. „Je to způsob, jak lidi donutit, aby se podívali na můj nudný, obyčejný život. Nesnášel jsem čekání na autobus na téhle zastávce. A vy se na ni teď díváte, protože jsem na pozadí dosadil nějakého robota.“

Možná to ale se Stålenhagem bylo vždycky trochu jinak. Možná, že lidi na jeho tvorbě odjakživa zajímalo spíš to, jak dokázal vystihnout tajuplný svět dětství a dospívání. Obří stroje na smrákající se předměstskou oblohu buď dokreslovala bujná fantazie, nebo tam visely jako tiché hrozby, kterým jsme ještě nerozuměli.

Brzy poté, co se internetem rozšířily jeho první obrazy, se projevil také jako zručný spisovatel. Fanouškům došlo, že útržky výjevů s roboty, rodinnými auty i dinosaury pobíhajícími kukuřičnými poli tvoří dohromady celé příběhy.

V letech 2014 a 2016 poprvé vyšly knižně - v kolekcích Tales from The Loop a Things From The Flood. Byly to kombinace velkoformátových obrazů a naopak minimalisticky laděných textů, které si našly cestu i do Česka. Konkrétně k publicistovi a editorovi nakladatelství Argo Martinu Šustovi.

„V jeho obrazech je zvláštní a nesmírně přitažlivá estetika, jsou plné neopakovatelné atmosféry a nutí vás přemýšlet nad rámec běžných ilustrací,“ vysvětluje Šust, který k českému vydání připravil knihu Tales From The Loop, přeloženou prostě jako Smyčka. Dle editora se Stålenhagova tvorba vymyká, přirovnat by šla snad jen k dílům polského výtvarníka Jakuba Różalského nebo Američana Scotta Listfielda s jeho obrazy osamělého astronauta na cestách.

Smyčka se odehrává na přelomu 70. a 80. let v ospalém švédském městečku, na jehož předměstí stojí podzemní komplex s urychlovačem částic. V mírumilovné krajině se objevují podivné přízraky, přístroj mění fyzikální podstatu světa. Všímají si toho hlavně děti. A ne, nejsou to Stranger Things.

Obrazů Stålenhagova švédského retrofuturismu si nevšiml jen Martin Šust. Z internetových fór brzy doputovaly k nejdůležitějším lidem globálního zábavního průmyslu. „Trvalo to šest měsíců. Z nula sledujících až k tomu, že mě kontaktoval J. J. Abrams,“ vzpomíná umělec na setkání s předním hollywoodským sci-fi režisérem. Narůstajícímu zájmu o tvorbu švédského „nerda“ pomohla kampaň na platformě Kickstarter ke třetí knize The Electric State, dle níž nyní vznikl i film od Netflixu.

„Hned mi došlo, že mám průšvih. Říkal jsem si: co jsem to udělal? Klikl jsem na špatné tlačítko,“ vysvětluje trochu s nadsázkou tvůrce, jehož knihy také tematizují komplikovaný vztah jednotlivce s nadlidskou silou. Nejčastěji má podobu korporátního loga - vidět je na billboardech tyčících se nad zpustošenými krajinami nebo tělech dávno nefunkčních obřích strojů. Postavy v příbězích jsou na korporacích buď doslova závislé jako v případě Pasáže, nebo se jejich vlivu marně snaží uniknout.

Proto může překvapit, že Stålenhag neodmítl nabídku spolupráce s Netflixem. Tvrdí, že vyrostl jako anarchista, že „kapitalismus jde v lecčem proti lidské nátuře“. Dodává ale, že miluje popkulturu. Tak dlouho ji ve své tvorbě zkoumal, až se stal její součástí.

Ještě před Netflixem si Stålenhaga vyhlédl Amazon. Seriálová verze Tales From The Loop, nazvaná Příběhy nekonečna, z roku 2020 naštěstí unikla megalomanským pohnutkám majitele firmy Jeffa Bezose, jemuž bývá přičítán negativní vliv na kritizovanou ságu Prsteny moci ze světa Pána prstenů.

Adaptace Smyčky působila jako komorní retro. Sci-fi antologie, kde tajuplný přístroj v podzemí složitě proplétal osudy postav, většinou osamělých, toužících po lásce nebo jakékoli pozornosti. Výsledek nebyl stoprocentně věrný předloze. Místo švédského předměstí z 80. let se seriál odehrával v blíže neurčené americké minulosti. Tvůrcům se ale podařilo zachovat jak melancholii Stålenhagových světů, tak to, že lidské emoce mají nad technologiemi vždy přednost.

Spolupráce s Netflixem či Amazonem nepřinesla jediný paradox, kterému musel Simon Stålenhag čelit. Nostalgie prostupující jeho tvorbou přilákala i neokonzervativce, „technoevangelisty“ typu Elona Muska nebo stoupence extrémní pravice. Sám umělec vysvětluje, že obrazy se dají interpretovat mnohem svobodněji než jiné umění. Kdo chce, kromě utopie v jeho tvorbě vidí i staré dobré časy. „Jsou posedlí minulostí,“ říká o svých nechtěných fanoušcích výtvarník, který se prý nikdy nechtěl vrátit do lepšího světa vlastního dětství. Dle něj ale dospělost znamená přiznat si, že dítě v sobě jen tak neumlčíme.

Stålenhag není ani nostalgik, ani technokrat. „V jeho pojetí jsou technologie, jakkoli rozvinuté a fascinující, pomíjivé,“ myslí si Martin Šust z Arga. „Fascinuje ho právě jejich rozpad, kdy můžeme jen hádat, k čemu byly pomalu se rozkládající stroje a komplexy kdysi určeny. A vlastně na tom v důsledku ani tolik nezáleží,“ dodává.

Také proto v knižní předloze Pasáže projíždíme zdevastovanou Amerikou, kterou válka rozdělila na dva regiony. Mladou, osiřelou hrdinku v kulisách technologických ruin ale nejvíc ze všeho zajímá, jak se postará o bratra, jehož duše uvízla v robotovi. V cestovním deníku vzpomíná na věčně „připojené“ rodiče i vlastní divokou pubertu. A snaží se přežít. Stålenhag ostatně tvrdí, že psát o temných věcech bez špetky naděje není frajeřina, nýbrž cynismus.

Bratři Russoové šli ve filmové adaptaci Pasáže do extrému. Z tíživé knihy udělali výpravnou pohádku plnou epických záběrů robotických bitev i vtipných hlášek. Pasáž si ze Stålenhaga nakonec půjčuje hlavně atraktivní retrofuturistickou estetiku, kterou jako kdyby tvůrci napumpovali po vzoru Stranger Things či filmové série Strážci galaxie. Tak, aby se na novinku mohla dívat celá rodina. Anebo naopak nikdo.

Přesto Pasáž nabízí něco, čemu by se při troše snahy mohlo říkat kritický pohled. „Náš film nedémonizuje technologie, ale určitě si všímá toho, že máme neuvěřitelný problém se závislostí,“ říkají režiséři filmu v krátkém rozhovoru pro Seznam Zprávy.

„Kromě závislosti na technologiích musíme čelit také manipulaci těch, kdo technologie vytvářejí a vlastní. Lákají nás hlavně na konflikty,“ tvrdí Anthony Russo a Joe Russo, dle nichž se za poslední desetiletí vystupňovala kolektivní úzkost. Přičítají to sociálním sítím, které v nás povzbuzují negativní emoce. „Je to problém, jemuž se dříve či později budeme muset postavit,“ varují.

Hlavním antagonistou jejich filmu je proto charismatický „technomág“ bojující nejen proti svobodě robotů, ale také té lidské. Snaží se kolektivně zdrogovat obyvatelstvo, zotročit ho věčným sněním v online světě. Zní to kriticky, přesto výsledek působí jako slabý odvar proti tomu, jak příběh o zhoubném eskapismu a osamění tváří v tvář technologickému pokroku vyprávěl autor předlohy.

Pokud velkolepá adaptace od Netflixu propadne, bude to paradox hodný právě Simona Stålenhaga. Jeho díla lákají lidi s penězi, ale těžko se na nich vydělává. Možná je jeho tvorba mnohem podvratnější, než se zdálo. Přežívá hlavně v koutech nerdských internetových fór. Přesně jako rezavějící roboti v pouštních enklávách. A dětské duše v tělech dospělých.