Pandemie skončila, oběd na mostě nebude. Kdo truchlí, ať čte básně

Na jaře 2020 se stala zvláštní věc. Češi (a Slováci) se zase začali zajímat o poezii. Poznalo se to na facebookových videích z online festivalu Básne/ě v karanténě. Básníci (včetně autora tohoto článku) a básnířky čtoucí verše ve svých pokojích nabíraly přes tisícovku zhlédnutí a úkaz to byl tak výjimečný, že o něm referovala i slovenská televize RTVS. Její štáb vyrazil za básníkem Michalem Tallo, jedním z organizátorů poetického virálu, a usebraně zkoumal zapomenuté umělecké odvětví.

Vysvětlení chvilkového zájmu o básně je samozřejmě jednoduché. Evropou procházela první vlna pandemie a společnost v krizi zoufale hledala katarzi. Nepomáhala si jen streamováním básní, ale i online koncerty, divadelními představeními nebo večerními aplausy — ty už nebyly online, prostě se otevřela okna, mávali jsme si.

To všechno je každopádně minulost, protože pandemie prý skončila. Tentokrát bez pompy. Celebrity už neplánují společný oběd na Karlově mostě. Že už je zase „dobře“, poznáte tentokrát tak, že se pár neočkovaných protestujících vyrazilo osobně mstít politikům i jejich rodinám a testování PCR bude nově za peníze.

Pokud si nemůžete zvyknout, že pandemie najednou zajímá lidi snad ještě méně než poezie, pokud nedokážete zapomenout na bizarnost posledních dvou let, měli byste hledat útěchu právě v básních. Konkrétně v antologii Pandezie, kterou vydala Revue Prostor.

Kdo dlouho nečetl poezii, může se díky Pandezii přesvědčit, že nejde o mrtvý žánr. Naopak, antologie poslouží jako důkaz, že čeští a slovenští básníci nejsou zdaleka tak odtržení od reality, jako se to o nich tvrdilo v devadesátých letech. Potvrzují to jak texty zavedených, oceňovaných autorů (Sylvie Fischerová, Petr Hruška, Milan Děžinský, Vít Janota, Michal Maršálek), tak básně z pera mladších generací (Alžběta Stančáková, Bernardeta Babáková, Filip Klega), jejíž autoři a autorky vyrůstali v době, kdy se v Česku diskutovalo o potřebě poezie, která by hlouběji reflektovala problémy současného světa.

„Zamčený bar / Rolety zatažený / Hosté ožralí / Všechno zakázaný / Venku leje / Uvnitř se lije / Všude epidemie / Žánr: Alkodystopie,“ píše se v jednom z textů antologie, jehož autorem je Karel Škrabal (*1969). Jeho báseň dost možná odpovídá původnímu zadání editorky Pandezie Anny Luňákové. Ta na jaře 2021 rozeslala autorům a autorkám výzvu, aby napsali krátké haiku nebo epigram, který by „utěšil naše čtenáře v této nepříjemné epoše“. Jak se ale v mailové schránce spisovatelky Luňákové kupily texty, došlo jí, že antologie s pracovním názvem „Vzpruha“ nabírá jiný tvar.

„Do smíchu lidem často nebylo,“ píše editorka v úvodu knihy, která nakonec působí jako mnohohlas propojený čímsi tajemným a nepojmenovatelným. Ostatně, termín „covid“ se v knize o sto šedesáti stranách objevuje jen patnáctkrát. To je docela malý počet na to, že jde o jedno z globálně nejskloňovanějších slov posledních dvou let.

To, co všechny básně spojuje, jsou vyrovnávací mechanismy člověka čelícího bezprecedentní situaci. Někomu pomáhá smích, někomu cynismus, někomu neředěný žal. V antologii jsou básně lamentující nad zavřenými hospodami, texty, ve kterých se píše „dala bych dvě eura / za život předtím“ (Nela Bartová, nar. 1998), ale i dlouhé básnické skladby, v nichž se cestuje do „Lombardie plné rakví“ a uvažuje se nad geometrickou podstatou racionality (Sylvie Fischerová).

Některé básně, jako ty od Sylvie Fischerové (*1963) nebo Svatavy Antošové (*1957), sahají hluboko do covidové rány a všímají si problémů, které ve společnosti bujely dlouho, ale teprve při pandemii nehorázně nabobtnaly. „Střeženi kamerami se záznamem / budete na tom záznamu úplně sami / Sami uprostřed zasíťovaných měst / škrceni bez soucitu lasem stesku po čemkoli / co by se podobalo odpalovací rampě,“ píše Antošová v básni Sami, tíživém textu, který se vyrovnává s bolestí, jež pandemie působila u seniorů. Není to žádná laskavá elegie, je to báseň plná hněvu namířeného proti čím dál cyničtější společnosti, kde se rychle zpeněží kardiostimulátory mrtvých a děti se obléknou do scvrklých kůží starců.

Daleko častěji než vztek básněmi v Pandezii protéká stesk a lítost. Olga Slowik (*1990) veršuje o tom, že „léčba dotykem nefunguje“, básnířka s pseudonymem Kino Peklo (*1993) touží „tisknout se k tobě / přes hlasovou zprávu“ a Bernardeta Babáková (*1994) píše „milostný dopis na obal od tatranky“ v básni, z níž na čtenáře přeleze chladná ozvěna dlouhé nemocniční chodby a dotek lůžka, v němž se „inventarizační číslo prostěradla (…) pomalu vpíjí / mezi obratle.“

Jak píše Anna Luňáková, texty v antologii pandemii „nejen reflektují, ale také se jí vzpírají, poráží ji tvorbou, překonávají samotu nebo bolest aktem psaní“. To je pravda. Básně Babákové a dalších autorů či autorek reflektují ty těžce viditelné příznaky pandemie tak přesvědčivě, že svým čtenářům jistě pomůžou v hojení. Třeba právě pokud jde o traumatický prožitek samoty a izolace.

Skoro v každé básni Pandezie narazíte na verš, který vystihuje podivnou zkušenost posledních let. Zaznamenává něco, co mnoho z nás pociťovalo, aniž by to dokázalo pojmenovat. „Svůj byt / i ten znám nazpaměť / poslepu / po hmatu každou spáru / puklinu i prasklinu,“ píše Anna Štičková (*1994) a připomíná období, kdy už nám z vidiny dalších dnů zavřených v pokoji vstávaly vlasy hrůzou. Ondřej Krystyník (*1993) si všímá: „Že je nouzový stav, / kostel má k pokřižování / u vchodu dezinfekci / namísto svěcené vody.“ Ivan Motýl (*1967) konstatuje, že pandemie se netýká psů ani racků, je to tichá dohoda přírody, zatímco Janele z Liků (*1984) na klec myšího mazlíčka pokládá vlhký hadr a vaří mu heřmánkový čaj s medem, protože „dýchací problémy u hlodavců nejsou výjimkou“.

Na autora tohoto článku možná nejsilněji zapůsobily texty, které v něm znovu dokázaly vzbudit pocit nepřirozenosti celé situace. Básně, kde se nehroutí jen to lidské, ale kde i celý vesmír prochází absurdní změnou. Jako když Olga Slowik píše, že „spolknutá oblaka se bouří / vyjednávají o právu / na přeháňky“, nebo když osamělá Ostrava dovede klasika současné poezie Petra Hrušku (*1964) k otázce po tom, jakou nejhrůznější věc by člověk mohl potkat v prázdných ulicích. Jak si odpoví, to se nehodí prozrazovat, ale je to hodně znepokojivá myšlenka.

„Stejně jako básně poválečné jsou i básně pandemické nebo post-pandemické snadným terčem kritiky,“ uvědomuje si editorka Anna Luňáková. Ví, že básně dávané do souvislosti s řáděním covidu-19 mohou vyvolávat „dojem povrchní estetičnosti“. A Pandezii už se například vytklo, že celé téma banalizuje (titulek zbytečně jedovatého článku zněl Kam se poděla smrt?). Nutno dodat, že to byla kritika neoprávněná.

Nebylo by divné, kdyby básníkům v antologii někdo vytkl ufňukanost nebo třeba snahu profitovat na cizím neštěstí. To zní možná trochu absurdně, na druhou stranu, v literárním magazínu A2 nedávno zazněla kritika vůči básníkům, kteří dobrovolně publikovali své texty ve světoznámém módním časopise. Jako by poezie patřila jen do obskurních publikací a vydýchaných čajoven.

Ve světě přitom už nic takového neplatí (a nemusíme chodit jenom na Slovensko). Není to tak dávno, co celý Manchester po teroristickém útoku naslouchal ódě básníka Tonyho Walshe, co americká prezidentská inaugurace zrodila poetickou senzaci v podobně mladičké Amandy Gorman. I Česko má své neobjevené Tony Walshe i Amandy Gorman, jen se tu básně pořád moc nenosí. Někomu vadí, že by poezie chtěla zpátky do mainstreamu, jinému zase, že se to už dávno nerýmuje. To je ostatně vůbec nejtvrdší kritika, kterou by básně v Pandezii mohly schytat.

Nerýmuje se to už pár desítek let, a stejně to funguje. Jistě, mnoho básní v Pandezii zmizí v pěně dní. Jsou zapomenutelné — a nejen proto, že reflektují dobu, na kterou nikdo vzpomínat nechce. Některé texty v knize by potřebovaly chvíli uležet a proškrtat. Přesto je dobré je číst. Slouží jako svědectví doby i ve svém občas nedokonalém tvaru.

Básně v Pandezii vrací do celého vyprávění o covidu zranitelnost. Vlastnost, kterou přes proběhnuvší a stále probíhající traumatické události posledních dvou let přiznává málokdo. Rozhodně ne diskutéři na sociálních sítích, politici, novináři ani odborníci rotující v televizních rozhovorech.

Ti poslední jmenovaní v průběhu pandemie opakovaně tvrdili, že svět už nebude jako dřív. Teď, když je všechno jinak, přišlo trochu nečekané ticho po pěšině a účtenky za PCR testy. Možná, že ve společnosti, kde racionalita připomíná kvádr, začnou zase podezřele stoupat prodeje básnických knih. Zas tak divné by to nebylo.