Ostrava v dobrém i ve zlém. Ukazují ji snímky zapomenutého fotografa

Viktor Kolář starší (1898-1971) byl se svým fotoaparátem svědkem zlomových událostí českých dějin a zanechal po sobě minimálně čtyřicet tisíc políček filmů, stovky pozitivů a řadu dokumentů. Téměř zapomenuté dílo leželo dlouhá léta v Archivu města Ostravy.

Vycházející publikace je nejenom důležitým střípkem dějin na poli české fotografie, ale také svědectví dějin regionu.

„Špatná fotka tam není snad žádná,“ říká v rozhovoru autor publikace Foto Kolář, historik umění Lukáš Bártl.

Životní příběh Koláře staršího je stejně složitý jako doba a místo, do kterých se narodil. Ovlivnil vlastní pohnutý osud jeho tvorbu? Vracel se k nějakým tématům opakovaně?

Narodil se v roce 1898 a tato generace měla nesmírně složitý život. Navíc otec umřel, když mu byly tři roky, a část mládí strávil v sirotčinci.

Odtud utekl, pracoval jako dělník ve Vítkovicích a pak přišla první světová válka. Když mu bylo dvacet, měl za sebou tak těžký příběh, že si to ani představit neumíme. Já jsem pochopitelně Koláře staršího nepoznal, zemřel 1971, ale tak, jak mohu soudit z fotografií, zajímala ho sociální témata. Celý život se k nim vracel.

Když pak v padesátých letech fotografoval dělníky, nejednalo se o přihlouplé „hrdinské“ fotografie socialistického realismu, ale o civilní lidské fotky. Byl si vědom toho, co je těžká práce. Na druhé straně měl ale rád prostředí kaváren a oslav. Možná i díky svým prožitkům z mládí a pak i z druhé světové války měl rád život, společnost divadelníků, spisovatelů, malířů, zkrátka umělců. Tu fotografoval také celý život.

Pořídit si fotoaparát nepatřilo na začátku 20. století k něčemu běžnému. Jak získal Kolář svůj první fotoaparát?

K tomu je rodinná historka, jejíž pravdivost ale nejde ověřit. V rámci práce ve Vítkovicích, tedy když mu bylo přibližně šestnáct let, měl navrhnout některá zlepšení ve výrobě a byl podnikem finančně odměněn. Za obdržené peníze si měl pořídit první fotoaparát.

Viktor Kolář starší patřil mezi první fotografy-fotoreportéry. Kdyby žil dnes, asi by pracoval jako fotoreportér pro zpravodajský server, nebo jako agenturní fotograf. Jak vypadala práce fotoreportéra ve 30. letech, kdy se tento typ fotožurnalistiky rodil?

Asi by čtenáři byli překvapeni, jak rychlá ta práce tehdy byla. Běžně se fotografie dostaly do tisku během dvou tří hodin. A to se musely vyvolat filmy, fotografie, udělat tiskové štočky. Takto to ale fungovalo v ústředí novin, tedy většinou v Praze. Kolář byl v Ostravě tak trochu „v závětří“. Víme, že spolupracoval s různými agenturami a také s Prager Presse. Bohužel najít tam jemu připsané snímky, se mi nepodařilo.

Byla Kolářova tvorba po roce 1948 nějak cenzurovaná? Vyhýbal se tématům, která fotil dříve?

Spíš se změnil život a tím i ta témata. Prvorepublikový kavárenský život byl pryč, takže ho nemohl zaznamenávat. Naopak přibyla témata nejrůznějších oslav, 1. máje, konce války nebo třeba spartakiády. Jelikož po znárodnění svého podniku pracoval ve stavebních podnicích, dokumentoval vznik celých nových sídlišť, hlavně Poruby. Často se jednalo o popisné fotky, ale hodně také fotil dělníky při práci, kolegy, oficiální návštěvy. Reportéra v sobě nezapřel.

Dílo Koláře staršího ses rozhodl veřejnosti představit knihou, na které jsi pracoval více než dva roky a obsahuje okolo 250 snímků. Do knihy jsi je vybral po zhlédnutí více než 40 tisíc fotografií, které Viktor Kolář mladší po smrti otce roztřídil. Jaké fotografie jsi vybíral?

Taková práce je vždycky nebezpečná, aby se do ní autoři knihy, tedy já, nebo kolega, historik Ondřej Kolář, moc neprojektovali. Jako základ pohledu na jeho dílo sloužily pozitivy, které za svého života vytvořil. Byl to ale výběr, který Kolář dělal, vědom si důležitosti těch samotných událostí. Typicky třeba návštěv prezidentů, snímků z osvobození na konci druhé světové války a tak dále.

Jak už jsem říkal, sám sebe nepovažoval za umělce, nakonec dobově ani reportážní fotografie nebyla chápána jako součást umění. Já tam ale nacházel množství opravdu skvělých fotografií, které podle mne do uměleckohistorického kontextu patří, navíc mají i velkou historickou a výpovědní hodnotu. Tak to je asi můj pohled. Exaktně popsat ten proces ale nejde, jsou to prostě stovky hodin strávených před skeny těch fotek. Navíc s vědomím, že výběr musí dávat smysl i jako celek, tedy jako kniha.

Máš nějaké oblíbené snímky, které na tebe nejvíce zapůsobily?

Všechny, které jsou v knize, a ještě mnoho dalších, které tam nebylo možné dát. Na tu otázku nerad odpovídám, ať si v knize čtenář najde, co sám potřebuje. Špatná fotka tam snad není žádná.

Viděl jsi na snímcích něco, co tě překvapilo?

Pro mě to není o překvapeních, to slovo mi na tu práci nesedí. Spíš o takové tiché radosti z každé nalezené fotky, která je dobrá a kterou může po mnoha letech někdo další vidět.

Kolářovo dílo je velmi rozsáhlé, fotografoval dění ve Slezsku a na Ostravsku celý život skoro denně. Jak je možné, že je veřejnosti neznámé, když se jeho syn řadí k nejúspěšnějším českých fotografům?

Ten důvod je za mě prostý. Pokud se autor za svého života nesnaží dílo zhodnocovat, například výstavami nebo publikováním v časopisech, upadne v zapomnění docela často. A to Viktor Kolář st. nedělal. Také chápal svoji práci spíš jako dokument, sám ji asi nechápal jako součást řekněme „světa umění“. Měl ale naopak to štěstí, že zmiňovaný syn Viktor se postaral o to, aby otcova pozůstalost byla základně roztříděna, a zajistil, aby se dostala do Archivu města Ostravy.

Po románu Šikmý kostel Karin Lednické bude seznámení veřejnosti s dílem Viktora Koláře st. dalším důležitým svědectvím o Ostravsku a Slezska. Jakou zprávu vysílá region zbytku republiky?

Barvitou. Nevím, zda je to srozumitelné, ale za mě se jedná o barvitý region plný protikladů. Těžkého průmyslu, krásné přírody, strhaných dělníků, ale i subtilního umění. Ostrava ve 20. století je za mě velké téma. A Kolářovo dílo je z mého pohledu nejsevřenějším fotografickým pohledem na danou dobu a místo.