Oscarový miláček Lanthimos natočil škodolibý vtip na účet publika

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

O Chudáčcích se psalo jako o nejpřístupnějším počinu řeckého režiséra. Mnozí jej zřejmě objevili teprve díky této odvázané feministické frašce. Lanthimos ovšem v minulosti, před navázáním spolupráce s australským dramatikem Tonym McNamarou, točil jiné, divnější filmy. Kinetta, Špičák nebo Alpy jsou esteticky strohé studie podřízenosti. Sadistické v nakládání s postavami, cynické v pohledu na společnost a její schopnost změny. Herci ve sterilních interiérech pronášejí zaumné repliky, aniž by projevili jakoukoli emoci. Stejně věcně, jako kdyby nešlo o nic zvláštního, je snímán incestní sex i rána činkou do obličeje.

Milé laskavosti svým názvem sice slibují uvolněnou romantickou komedii, ale ve skutečnosti jsou Lanthimosovým návratem k výše popsané poetice. Jen v nich hrají známější tváře a netrvají 90 minut, ale skoro tři hodiny, což odráží proměnu filmařova statusu. Z tvůrce artových divnofilmů pro pár cinefilů se stala světoznámá režisérská značka, s níž chtějí spolupracovat hollywoodské hvězdy. Víc peněz a volnosti ale automaticky neznamená lepší film.

Přemrštěná stopáž je dána také tím, že Milé laskavosti jsou antologií tvořenou třemi zhruba padesátiminutovými příběhy. Každý z nich funguje samostatně, zároveň všechny zkoumají podobnou vztahovou dynamiku, založenou na touze ovládat nebo být ovládán, jak se zpívá i v songu Sweet Dreams (Are Made of This) od Eurythmics, který obstarává úderný úvod.

První povídka připomíná biblický příběh o Jobovi. Jesse Plemons hraje korporátního pracovníka, který je podroben zkoušce víry ve svého vševědoucího šéfa Raymonda (Willem Dafoe). Od pohledu bohatý a mocný muž už skoro deset let rozhoduje o každém aspektu Robertova života. Od toho, co smí jíst a číst, po to, kdy může souložit se svou manželkou. Odměnou za plné podvolení autoritě je krásný dům, lukrativní práce a sbírka sportovních relikvií zahrnující mj. tenisovou raketu, kterou vlastnoručně rozmlátil John McEnroe.

Jednoho dne je ovšem protagonista požádán, ať bytelným čtyřválcovým autem narazí do jiného vozidla. Ideálně takovou rychlostí, aby druhému řidiči způsobil smrtelná zranění. Robert poprvé odmítne splnit zadaný úkol. Jeho idylický život se kvůli tomu začne rozpadat.

Povídka udává tón a metodu pro zbytek filmu. Podstatné informace jsou dlouho zatajovány. Mnohé události zůstávají neosvětleny až do konce. Asketické širokoúhlé záběry, podivně ploché a prázdné, a nemelodický soundtrack vytvářejí nepříjemnou, nepřátelskou atmosféru. Pocit chladu a uniformity navozuje i monotónní rytmus vyprávění. Ať se na plátně děje cokoliv úchylného, krutého nebo ponižujícího, Lanthimos coby vypravěč zachovává kamennou tvář.

Podobná je i dějová struktura všech tří kapitol. Hlavní hrdina se podrobuje pravidlům postrádajícím zjevnou logiku. Aby si udržel místo v systému, případně přízeň nadřízeného, uchyluje se k bezcitnému násilí. Opakují se herci (Jesse Plemons, Emma Stone, Willem Dafoe, Margaret Qualley) i motivy tajných spolků a tyranských demiurgů. V každé povídce vystupuje postava s iniciálami R. M. F., kterou hraje režisérův kamarád Yorgos Stefanakos.

Ve druhé části tematicky provázaného triptychu sledujeme policajta Daniela (Plemons), který čeká na zprávu o své nezvěstné manželce Liz (Stone). Ztratila se na moři během výzkumné expedice. Po několika týdnech se konečně vrací domů, ale je doslova jako vyměněná. Změnily se její chutě i velikost nohou. Daniel proto začne její autenticitu testovat zvrácenými žádostmi typu „Miláčku, usekni si prst a připrav mi jej k večeři s květákem“.

Už v prvním příběhu jsme ale názorně viděli, že touha po uznání může člověka vést k brutalitě vůči sobě i druhým. Když je stejný princip ad nauseam zužitkováván v dalších segmentech, dochází k jeho vyprázdnění, přestává být šokující nebo provokativní a stává se fádním a repetitivním. Jako opakovaný vtip, kterým se nejvíc baví ten, kdo jej vypráví.

V poslední kapitole hraje Stone ženu, která opustila rodinu, přidala se k sektě a teď spolu s dalším učedníkem (Plemons) pátrá po člověku, jenž prý dokáže vzkřísit mrtvé. Dafoe zůstává v roli perverzní otcovské figury. Jeho odpudivý sexuální guru je jedním z řady důvodů, proč ještě dlouho po skončení filmu nebudete mít pomyšlení na sex. Ústřední hvězdou povídky je však fialový Dodge Challenger, který protagonistka z nějakého důvodu řídí jako závodnice.

Lanthimos a scenárista Efthymis Filippou toho celkově moc nevysvětlují. Své duté fikční světy zakládají na nekonkrétnosti. Nezajímá je, proč se postavy vystřihnuté podle jedné šablony chovají určitým způsobem, jaký vliv na jejich psychiku a emoce má každodenní rutina či okolní prostředí. Jsou to pro ně jen loutky, které se zvrhlým pobavením vystavují extrémním situacím a nechávají je strnule odříkávat nonsensové dialogy.

Kdybychom se hodně snažili, můžeme Milé laskavosti podobně jako Chudáčky interpretovat coby satirické podobenství o patriarchátu, v němž jsou ženy oběťmi malicherných, emocionálně labilních mužů, poháněných jen dětinskou touhou po uspokojení vlastního ega. Nebo v nich lze vidět metaforu společnosti tvořené jedinci, kteří se zříkají svobodné vůle a nutnosti činit volby a raději poslušně přijímají role vymyšlené mocnými vůdci.

Jenže film má k reálnému světu příliš daleko na to, aby k němu mohl poskytnout vrstevnatější komentář. Naše existence není jen série cynických her, katarze nepřichází jen za cenu něčího života a láska je víc než prostředek kontroly a manipulace. Lanthimosovy dřívější filmy zneklidňují i proto, že postavy nechávají existovat mimo vymyšlené schéma. Milé laskavosti, které mezilidské vztahy redukují na mocenské vyjednávání, zůstávají na povrchu.

Tam se nakonec odehrává to nejzajímavější. Pokud film vyvolává i něco jiného než lhostejnost, jde o zásluhu herců ztvárňujících nápadně odlišné charaktery. K nepoznání se i díky skvělé maskérské práci mění všichni, ale je to hlavně Jesse Plemons, kdo znovu předvádí, proč patří k nejtvárnějším americkým hercům své generace. Přestože tvůrci k postavám přistupují jako k nástrojům bez nitra, Plemons dokázal dát svým podivínům víc rozměrů a přesvědčivosti, než má celý Lanthimosův škodolibý vtip na účet publika.