Na ostrov růží a mramoru udeřil mor. V románu to odstartuje revoluci

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Minger je perla východního Středomoří. Na teplém, zeleném ostrově dříve těžili mramor, nyní se tu pěstují růže. Za romantickou siluetou hradu se špičatými věžemi z narůžovělého kamene se jako přízrak ve tmě zvedá hora opředená legendami. Nad tyrkysově modrým mořem křičí racci. Pod akáciemi a palmami si vykračují gentlemani v kloboucích, sluhové ve fezu rozlévají kávu. Zahradami řeckých vil a křivolakými ulicemi se nese vůně pomerančových květů.

Jenže v románu tureckého spisovatele Orhana Pamuka nazvaném Morové noci, který v českém překladu Petra Kučery nedávno vydalo Argo, idyla brzy skončí. Na fiktivním, pohádkovém ostrově údajně ležícím západně od Kypru se začátkem 20. století začne šířit mor. Guvernér výskyt nemoci popírá a také turecký sultán, jemuž kolonie Minger náleží, považuje zvěsti za potenciálně politicky motivované. Ve svitu měsíce tak do zátoky připlouvá sultánský parník a z něj pod rouškou tmy vystupují hlavní hygienik Osmanské říše se svým asistentem, aby epidemii prověřili.

Situace rychle eskaluje. Zatímco sultánovi emisaři brázdí městem v pancéřovaném kočáru, nemocných přibývá. Lidé odmítají opouštět domovy. Guvernér vyhlašuje zákaz shlukování, zavírá školy, zatýká novináře. Na náměstí roste šibenice a město propadá strachu. Nad kopcem stoupá černý oblak kouře z jámy, ve které se pálí zamořené postele. Dezinfekční jednotka muslimů v černých rouškách, s džberovými stříkačkami na zádech a pláštěnkách z voskovaného plátna, které se ohnivě lesknou ve večerním slunci, vtrhne do kláštera a znesvětí křesťanskou svatyni. Minger halí děsivá, smrtící tma.

Morové noci jsou jedenáctým a vzhledem k rozsahu 650 stran nejdelším románem Orhana Pamuka. Držitel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2006 je předminulý měsíc představil v pražském Centru současného umění DOX, kde lze do 11. května vidět výstavu jeho výtvarných děl. Několik se jich týká tématu epidemie, s nímž ale dvaasedmdesátiletý spisovatel pracoval už v prózách Bílá pevnost nebo Tichý dům.

Tentokrát se motiv potkal s aktuální světovou situací, přestože Pamuk novinku rozepsal dávno před pandemií koronaviru. Víc než šíření nemoci ho zajímaly možné politické důsledky. V románu brzy začne být pravděpodobnější, že člověka zabijí z náboženských důvodů, než že zemře na mor. Postupně dojde na výhružky doktorům, státní teror, atentát, námořní blokádu i politický sňatek.

Hodně toho vyplývá ze zasazení příběhu na začátek 20. století. Končí doba králů či sultánů, zároveň ještě svět neobjevil antibiotika.

Na ostrově, kde zdaleka ne každý umí číst a psát, přežívají pověry a křesťané i muslimové zkouší využít epidemie k posílení vlivu. Někteří muslimové odmítají křesťanské doktory, karanténu považují za západní výmysl a věří, že nemoc přichází od Boha, takže nemá smysl utíkat. Řečtí separatisté jsou zase přesvědčeni, že mor na ostrov zavlekla sultánská loď a že jeho šíření prokazuje neschopnost osmanské správy. Schyluje se k revoluci a možné proměně osmanských poddaných v moderní evropské občany.

Právě kvůli této linii příběhu Orhana Pamuka po vydání románu v březnu 2021 začala prošetřovat turecká prokuratura za údajné hanobení vlajky a zakladatele státu Mustafy Kemala Atatürka. Prozaik, jenž dlouhodobě kritizuje současného prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, nařčení odmítá jako zástupné. Atatürkovo jméno v knize padne jedinkrát, maximálně mohl volně inspirovat smyšlenou postavu štábního kapitána, který však mezi protagonisty patří k těm sympatičtějším.

„Měl jsem v úmyslu prostřednictvím alegorického románu kritizovat Erdoganovu vládu, způsob, jakým se turecký stát stává čím dál autoritářštější,“ řekl literárnímu časopisu Host spisovatel, který už jednou stanul před soudem a kvůli výhrůžkám smrti musel mít bodyguarda. „Zároveň se ale nebojím. Ano, státní moc mě vyšetřuje, ale od oznámení prokuratury uplynulo několik let a podle mého právníka to nechají vyšumět do ztracena,“ dodal při návštěvě Prahy.

Kdo chce, může Morové noci vnímat jako zprostředkovaný komentář k současnému Turecku. Je to asi Pamukův nejpolitičtější román, ještě explicitnější než Sníh z roku 2002. Především ale představuje obecnou alegorii pádu říší, budování nových států a nástupu autoritářství. Pamuk píše o vlastenectví, kolonialismu, revolucích, o roli jedince v dějinách. Sžíravě ilustruje, jak vznikají oslavné národní mýty.

Jako ve všech svých dílech rozehrává střet východních a západních vlivů, v tomto případě zastaralých tradic uvadající říše s poznatky moderní vědy. Nejvíc se ale vrací k nacionalismu: jak to slovo v průběhu 20. století měnilo význam a namísto vlastenců, kteří „povstali proti kolonizátorům a s praporem v ruce hrdinsky běželi vstříc jejich nikdy neutuchající kulometné palbě“, jak tu čteme, dnes označuje „přídomek, jenž má dodat na vážnosti oportunistům, kteří schvalují cokoliv, co jejich stát učiní, nemají jiný cíl než podlézat těm u moci a chybí jim odvaha kritizovat vládu“.

To ale nejsou slova autora, nýbrž vypravěčky. Neboť u postmodernisty Pamuka je stejně důležitý jako příběh i to, kdo jej líčí. Morové noci jednak kombinují skutečné osobnosti jako sultány Murada V. nebo Abdülhamita II. se smyšlenými rodáky z neexistujícího ostrova, jednak to celé provází vysoká literární hra. Vypravěčka původně psala předmluvu k nalezeným dopisům princezny, ty pak doplnila nálezy z archivů, zpracovala je formou historického románu, na němž spolupracovala s „muzeofilem Pamukem“ – načež se na konci dozvíme, že od všech líčených událostí má dotyčná mnohem menší odstup, než původně tvrdila.

Byl by to důvod po 650 stranách začít znovu a číst ještě jednou pozorněji, bohužel až tak dobré ale Morové noci nejsou. Román místy trpí častým střídáním protagonistů, přehnaným odstupem od postav, repetivností nebo výřečností. Prospělo by mu škrtání a možná i méně literárních her – jednou detektivní zápletkou Pamuk vede čtenáře ke konkrétní kapitole románu Hrabě Monte Christo od Alexandra Dumase, jinde využívá skutečného zájmu sultána Abdülhamita II. o příběhy Sherlocka Holmese. Když do toho v závěru přibude ještě lehká disputace s takzvanými postkoloniálními teoriemi palestinského intelektuála Edwarda Saida, je toho trochu příliš.

Orhan Pamuk v rozhovorech odkazuje ke klasikům pandemické literatury, od Deníku morového roku napsaného Danielem Defoem po filozofickou prózu Mor od Alberta Camuse, kde epidemie sloužila coby alegorie nacismu. Morové noci se podobně kanonickým dílem asi nestanou, přesto utkví. Ať už třeba vztahem mezi mladým osmanským důstojníkem a žalářníkovou dcerou, nebo silou představivosti, se kterou Orhan Pamuk líčí všechna ta horká jarní odpoledne pod palmami a datlovníky. Aroma modrých, růžových a fialových růží na smyšleném ostrově je místy tak silné, že se z něj čtenáři točí hlava.