Sex, lži a tajné operace. Soderbergh natočil jeden z nejlepších filmů roku

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Režisér Alfred Hitchcock v často citované pasáži knižního rozhovoru s Françoisem Truffautem osvětluje rozdíl mezi napětím a překvapením. Když sledujeme nevinný rozhovor dvou lidí a najednou exploduje bomba, která byla celou dobu ukryta pod stolem, překvapí nás to. Kdybychom ale na začátku scény viděli, jak časovanou nálož pod stůl umisťuje anarchista, tentýž rozhovor bude násobně napínavější. Filmař nám místo několikavteřinového šoku dopřeje několik minut napjatého čekání, kdy dojde k výbuchu.

Přesně na tomto principu je založena úvodní scéna nového snímku Stevena Soderbergha, který se už mnohokrát projevil jako Hitchcockův pozorný student. Michael Fassbender hraje George, špičkového agenta britské zpravodajské služby. Získáváním přísně tajných informací se živí také jeho manželka Kathryn, kterou ztvárnila Cate Blanchett. Do své luxusní londýnské vily občas pozvou na večeři pár přátel. Jeden z těch dnů zrovna nastal.

Skoro čtvrthodinový dialog šesti sedících postav je vzrušující z více důvodů. Jednak proto, že každý z herců dokáže přesně odhadnout, na kterou slabiku položit důraz, jednak proto, že Soderbergh – který si film tradičně sám nasnímal a nastříhal – přesně ví, kdy změnit velikost záběru nebo úhel kamery, aby scéna neztratila plynulost. Jde o mistrovskou ukázku toho, jak na ploše jednoho pokoje pracovat s tempem, distribucí informací a budováním napětí.

Nemalou roli pak hraje skutečnost, kterou zjistíme ještě před večeří. George se od nadřízeného dozvídá, že v řadách tajné služby je zrádce. Dostává seznam s pěti jmény a úkol zjistit, kdo vynáší přísně chráněná data. K podezřelým patří i Kathryn.

Z klábosení s přáteli se tak stává psychologická hra na pravdu. Za každým Georgeovým dotazem lze cítit postranní úmysl. Hosté ale mají různé důvody, osobní i profesní, proč nebýt upřímní. Konverzace plná úhybných manévrů a předstíraných úsměvů sice vyeskaluje nestandardním použitím steakového nože, ale člověk hrající na obě strany zatím odhalen není. Herecky i scenáristicky jde každopádně o excelentní uvedení do vztahů mezi protagonisty. Ty budou tvořit jádro filmu.

Až už se postavy baví o bankovních kontech ve Švýcarsku, ruských agentech, nebo programu, který může způsobit jadernou katastrofu, v podtextu zůstává tatáž otázka – jak si udržet manželství, když povaha vaší práce brání být k tomu druhému upřímný? George a Kathryn jsou mistry předstírání, což z nich dělá prvotřídní špiony. Nakolik si ale mohou věřit? Pátrání po zrádci slouží jako zkouška jejich vztahu a schopnosti spolupracovat.

Když George najde v odpadkovém koši vstupenku do kina, vezme Kathryn na stejný film, aby si prověřil její reakci. Pokud bude předstírat, že snímek ještě neviděla, dělá to proto, aby neprozradila, že v kinosále se schází s cizími agenty, nebo si s manželem zkrátka chce užít příjemný večer?

Motivy ze špionážních thrillerů od spisovatelů, jako je John le Carré, se v Operaci Black Bag přirozeně proplétají se sofistikovaným vztahovým dramatem. V obou případech jde nakonec hlavně o důvěru, komunikaci a schopnost odhadnout, které informace je s určitým člověkem vhodné sdílet. Což jsou témata, jež Stevena Soderbergha přitahují od jeho debutu Sex, lži a video z roku 1989. Od té doby se s každým filmem snaží zdolat jinou vypravěčskou či technologickou výzvu. Místo aby hrál na jistotu jako zbytek Hollywoodu, nepřestává experimentovat se žánry a diváckým očekáváním.

Operaci Black Bag napsal David Koepp, jeden z nejspolehlivějších hollywoodských scenáristů podepsaný pod Jurským parkem, Mission: Impossible nebo Spider-Manem. Když si jeho text přečetl Soderbergh, zavětřil výzvu – jak napínavě odvyprávět špionážní příběh, ve kterém prakticky nejsou akční scény ani násilí a to podstatné se odehraje během dvou dlouhých dialogů u jídelního stolu rámujících děj? Odpověď zvládl bravurně.

Film trvá svižných 90 minut, z nichž ani jedna nepůsobí přebytečně. Libovolný záběr, i když se v něm zrovna nemluví, prozrazuje něco o postavách. Přestože se Operace Black Bag vyznačuje mnohem nižším rozpočtem a intimnějším měřítkem, má srovnatelné charisma jako bondovky, ke kterým vtipně odkazuje i obsazení Pierce Brosnana do jedné z menších rolí. Chladně elegantní styl kostýmů a nábytku zde ovšem kontrastuje s měkkým světlem, které do interiérů vnáší hřejivost a něhu.

Střihy a pohyby kamery sice Soderbergh propočítal na milimetr, režíruje ale s větším nadhledem než třeba jeho perfekcionistický kolega David Fincher v předloňském Zabijákovi. Agenti spolu flirtují replikami jako „To je velice sexy datový kód“ a také na uvolněných hercích je poznat, že si role užívají. Vedle Cate Blanchett a Michaela Fassbendera, který po Zabijákovi opět ztvárnil profesionála neprojevujícího emoce, si s přechody mezi různými žánrovými rejstříky hravě poradili i Tom Burke nebo Marisa Abela, kteří loni zazářili ve filmech Furiosa, potažmo Back to Black.

Střetávání chladnokrevné kalkulace s chaosem lidských vztahů činí dialogy zábavně nepředvídatelnými. Díky detektivní struktuře a „deadlinu“, kdy George musí během týdne odhalit vadný článek, má ale vyprávění zároveň pevný tvar s pečlivě rozvrženými zvraty. Až do závěrečného odhalení, pojatého v tradici Agathy Christie, nás v napětí udržuje postup nastíněný v úvodu – vždy víme trochu víc než některá z postav. Ale zase ne tolik, aby se v patřičných okamžicích nedostavil údiv, jak chytře to autoři celé vymysleli.

Soderbergh s Koeppem ctí pravidla špionážního žánru a současně je využívají k demaskování něčeho přízemnějšího než vlastizrady – jak těžké bývá ve vztazích k druhým zůstat sebou samým, neschovávat se za masku někoho schopnějšího. Operaci Black Bag tak lze sledovat buď jako sexy thriller, nebo potutelné vztahové drama. V každém případě jde zatím o jeden z nejvybroušenějších filmů roku. Mimo jiné skrývá řešení problému, kdo by měl režírovat příští bondovku.