Opera německé tvrdosti. Rammstein zahráli na vyprodaném letišti

Prahu zase po třech letech zaplavili lidé se sdílenými motivy na trikách, kšiltovkách, batozích. Neotesaně tvarované R společně se symbolem + je dlouhodobě symbolem jedné z nejimpozantnějších kapel současnosti. Rammstein ovládli stadiony přeháněním, opulentností a snahou plně využít obrovská pódia, na která se postupem času přesunuli. Včerejší koncert na letňanském letišti v Praze to jen stvrdil.

První tóny intra v podobě Händelovy Hudby k ohňostroji (jak příhodné zrovna pro Rammstein) se na letňanské pláni rozezněly v okamžiku, kdy nad městem začalo zapadat Slunce. Dramatický obraz. Živá vystoupení německých hvězd toho z divadelního a klasického prostředí ale možná čerpají více.

Před pár lety německý veřejnoprávní vysílatel Deutsche Welle vytvořil krátké srovnání Rammstein s jiným, podobně opulentním velikánem německé hudby – skladatelem Richardem Wagnerem. Kromě větší popularity v zahraničí než v domovské zemi, vyhrocených témat skladeb, důležitých postav matek v jejich stěžejních dílech mají s Wagnerem představitelé a průkopníci vlny neue deutsche härte podle německého média společné i východisko, tzv. Gesamtkunstwerk. Souhrnné umění, jak by se dal termín přeložit, znamená syntézu různých uměleckých forem s cílem dosáhnout jejich naprostého prolnutí.

Současné koncerty Rammstein, jako byl ten včerejší a dnešní v Praze, jsou skutečně multismyslovou zkušeností. Mimo hlučnou a strojově rytmickou hudbu, kterou protkávají silné klenuté melodie, na jejich návštěvníka zapůsobí i obrovské pódium, jehož věže zasahují do výšky několika metrů. Atmosféru jednotlivých písní a temných, znepokojivých a někdy jen ironických textů Tilla Lindemanna dokreslují snad stovky světel, a tak během skladby Puppe industriální stavba v nazelenalém světle působí jako kolorované snímky německého expresionismu. Jindy jako by na člověka shlížely zraky stovek očí. Koncert pocítí i hmatem, to když – i přesto, že stojí relativně vzadu – mu pravidelně kůži ohřejí plameny šlehající ze stojanů s reproduktory. Audiovizuálně šlo o ohromující zážitek. Kdy naposledy jste na koncertu viděli závěrečné titulky veškerého realizačního týmu?

Show Rammstein připomínají jakousi zvláštní metalovou operu. Všechno je pečlivě připravené, kapela s publikem téměř nekomunikuje; žádné laciné hecování, přídavky a hloupé průpovídky o tom, jak je libovolné město ta nejlepší štace na turné. Aby bylo pohlcení dílem co nejdokonalejší, hlas na začátku vyzve, aby posluchači nechali telefony s kamerami nejlépe v kapse. Koncert je rozdělen na jakási dějství, která obsahují náladou rozličná čísla – od pochodové tvrdé hymny Links 2-3-4 následované s techno rave koketující Sehnsucht přes groteskní kanibalistickou píseň Mein Teil až po satirickou Pussy. Tohle všechno v člověku vzbuzuje zvláštní údiv, úctu s příměsí hrůzy. Možná právě tenhle pocit posvátné bázně je na Rammstein přitažlivý – jsme strženi k něčemu trochu nekalému (na koncertu bylo rozhodně nejdivnější slyšet skandování němčinou hey, hey v refrénu Heirate Mich), ale tomu masivnímu majestátu nelze odolat. I když jsou Bozi mrtví, pořád k něčemu potřebujeme vzhlížet. Mít něco, co nás přesahuje. O tomhle všeobecném pocitu moderního člověka dobře vypovídá vzorek návštěvníků, které autor tohoto textu potkal – fanoušci ověšení merchem, kované metly starého i nového střihu, pankáči, ale i rodiny s menšími i většími dětmi nebo partička německých hipsterů. A bohužel i jeden člověk s trikem s runami, které často používá neonacistická scéna. Ale to nakonec není tak důležité, věřím, že pravicoví extremisté tvoří jen menšinu posluchačů skupiny, jež se ale několikrát v minulosti přihlásila k levicovému politickému smýšlení.

Svou majestátnost jako by Rammstein na svých koncertech i trochu podráželi. Kapele předskakují na turné Duo Jatekok, respektive Duo Abélard – tedy dvě dvojice pianistek, které přehrávají do čistých klavírních aranží skladby Rammstein. Tím, že před samou spektakulární show jsou některé skladby, které později zazní, ohlodány na kost, jako by se poukazovalo na všechny ty prvky hudby Rammstein, které v nás vyvolávají tu touhu následovat obrovské, strojové, nedosažitelné.

A Duo Jatekok nakonec možná představuje i jednu drobnou slabinu celé události – nikoli z hlediska jejich vystoupení hodinu před začátkem hlavní události večera. Myslím tím, že hudebnice připomínají, že s Rammstein hrály už před dvěma lety při příležitosti tehdejšího koncertu k vydání bezejmenného alba v roce 2019. Tehdejší turné ale přerušila pandemie, proto mnoho naplánovaných show byla kapela nucena dvakrát přeložit – nejprve v roce 2020, posléze i v roce 2021. Nyní tedy ještě dohání resty z předchozího albového cyklu. A koncert se velmi podobal tomu z roku 2019.

Na tom by nebylo nic špatného a bylo by to fér vůči ostatním zemím, v nichž své zastávky už skupina nestihla odehrát. Jenže kapela v době, kdy se svět zastavil, složila a nahrála novou desku Zeit, která vyšla před pár týdny. Hlavní motiv titulní skladby je Lindemannova prosba směrem k času, aby se na chvíli zastavil, zachoval ten „perfektní okamžik“. A tak když tato píseň zazní v první třetině koncertu, jako by se doopravdy čas zastavil, respektive vrátil do roku 2019, a Rammstein začnou předvádět víceméně tu stejnou show jako před třemi roky. Ne že by nebyla skvělá, ohromující. Jen svět se změnil. Téma migrační krize, kterou tehdy do své pódiové prezentace skupina začlenila ikonickými nafukovacími čluny a nápisem Willkommen (Vítejte), už dostalo v souvislosti s válkou na Ukrajině naprosto jiné kontury. Stejně tak už jinak působí sloupy na světla, jež mají tvar mířidel. Tyhle nové situace, jako je covid nebo právě ruská agrese, kterou jinak kapela odsoudila, se do vystoupení nijak nepropsaly. Je to škoda? Nevím. Ale vystoupení kvůli tomu doopravdy působilo zvláštně vytržené z toku času.

U předchozí i současné desky se spekulovalo, že by mohly být poslední v kariéře Rammstein. Současné turné by tomu slušelo – nakonec stárnutí tematizuje i aktuální Zeit. Desku i show uzavírá skladba Adieu o loučení, kde Lindemann zpívá o poslední cestě a o tom, jak byl „čas s tebou krásný“. A závěrečný odchod skupiny, když stoupá věží a promění se ve své naprosto věrné obrazy na obrazovce a potom prostě zmizí, by byl skvělým rozloučením a přesunem z živé paměti do té všeobecně kulturní a kolektivní, kam bezesporu Rammstein náleží.