„Mám to rád, to nejde vzdát.“ Nové desce Olympicu by slušely lepší texty

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dvaaosmdesátiletý zpěvák a kytarista jako by chtěl vykřičet do světa, že s elektrickou kytarou lze bouřit i ve finále kariéry. Dokazuje to právě vydaná nahrávka Bombarďák, v pořadí 23. album jeho kapely Olympic, která existuje nepřetržitě od roku 1962.

Přibližně od přelomu milénia se Petr Janda přiklonil k halasnému hard rocku, na předešlém albu Kaťata z roku 2020 ale ještě přitvrdil. Začínalo zběsilým rytmem, jehož hutnost umocnila dvojšlapka používaná především v extrémních polohách metalu. Přesto nakonec Kaťata vzbudila povyk spíš kvůli obalu s fotografií poodhalené ženské zadnice trčící z roztrhaných džín. Výjevu zdánlivě vystřiženému z bulvárních novin 90. let minulého století navíc sekundoval úlisný text Jandy a jeho dlouholetého spolupracovníka Ondřeje Fencla.

„Já nemám žádnej splín / Svůj granát odjistím / Já nechci lásku, já chci jen klín / Pak křídly máchnout,“ zpíval tehdy osmasedmdesátiletý Janda do metalového riffu. „Už jsem zkusil všechny typy, bobříky i holiny / Hamburgery i netopýry, šneky, špeky, noviny,“ líčil veterán českého rocku nejspíš ženy, s nimiž měl sex. A sázka na oplzlost vyšla. Jenom na streamovací službě Spotify mají titulní Kaťata téměř 2,5 milionu přehrání, zatímco ostatní písně dosahují na vyšší desetitisíce. České publikum stále slyší na sexismus zabalený do hlučné kytarové hudby.

Také novinku Bombarďák otevírá titulní skladba, avšak napsaná Robertem Kodymem ze skupin Lucie a Wanastowi Vjecy. Tentokrát se Petr Janda stylizuje do letounu, který sice hodně pamatuje, stále ale dokáže shodit bombu, tedy přeneseně vytvořit hit. Žádná z následujících 11 písní sice explozivních kvalit nedosahuje, metafora je ale mnohem příjemnější než v případě Kaťat.

Refrén „Mám to rád / napořád / to nejde vzdát“ výstižně ilustruje Jandovu motivaci pro nahrávání i koncertování. Jinak to ani neumí. Do první kapely Sputnici nastoupil v roce 1959, bylo mu asi 17 let, od té doby se hudbě věnuje prakticky bez přestávky.

Čistokrevným rokenrolem pokračoval, když Olympic fungoval jako doprovodná formace Pavla Bobka, Mikiho Volka nebo Yvonne Přenosilové. V půlce 60. let se Janda stal frontmanem i kapelníkem a pod dojmem Beatles přesvědčil spoluhráče, aby se pustili do vlastní tvorby. Přestali omílat do češtiny přeložené coververze zahraničních hitů a jejich debut Želva z roku 1968 se stal první československou dlouhohrající rokenrolovou deskou.

Během 80. let a pod vlivem Pink Floyd pak Janda experimentoval s progresivním rockem, syntezátory, a dokonce s reggae. Úspěch zaznamenala především volná trilogie alb Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř, vydaná mezi lety 1980 až 1984. Do další dekády frontman vstoupil jako konstanta tuzemského rocku a popu, ale nově také coby podnikatel a prorazit zkoušel též v politice.

Tvorbu Olympicu v té době zastínily dříve komunisty zakázané, nové i zahraniční kapely, které najednou mohly jezdit do Česka. Konkurence narostla, díky pracovnímu nasazení však Janda dokázal odkaz Olympicu udržet a přenést do nového tisíciletí. Každou další desku skládá, aby neustrnul. Od sametové revoluce jich včetně Bombarďáku vydal dvanáct.

Na novince jako druhá zní rocková balada Dřív než se setmí, v níž se zpěvák loučí s jakousi ženou. „Dřív než se setmí, dík / Bylo krásný pár těch nocí s tebou mít / Dřív než se setmí, vím / Je to jasný, já už bych měl odejít,“ popisuje nekonkrétní vzpomínku, zato zřetelnou nostalgii.

Ta hraje prim také v Zatoulané, melodickém pop rocku o prvních láskách s lehce šroubovaným refrénem. Píseň by ale klidně mohli vydat o 60 let mladší hudebníci.

Oproti tomu Jaro působí jako dadaistická, metalová mezihra. Jistou poťouchlostí může připomenout avantgardní tvorbu Pražského výběru. Janda během necelých čtyř minut prosviští celý rok, když v refrénu „je jaro, je jaro, je jaro, je jaro“ obměňuje všechna roční období. Ve sloce pak překotně deklamuje: „Jaro, léto, podzim, zima, to je pro mě, to je prima.“ Možná popisuje chuť do života, možná dává na odiv nekomplikovanost vlastních textů. „A tak pořád dokolečka, dokolečka, dokola,“ opakuje na konci.

Šlo by nad tím mávnout rukou jako nad „srandičkou“, jakou muzikanti baví sami sebe. Dost možná ale jde o nejupřímnější výpověď alba. Když je člověku přes osmdesát, jeden rok může pocitově uběhnout jako lusknutím prstu. Jako čtyřminutová metalová skopičina.

Jaro patří ke trojici textů, které Petr Janda na desku napsal sám. Další hned následují: Zhudebněná slovní hříčka o lidském egu Trpaslík má překvapivě vzletnou mezihru, ta ale končí příliš brzy. Byla má je opět nostalgickou baladou o prvních láskách. V tomto případě jen těžko odhadnout, zda byla míněna vážně, nebo si Petr Janda utahuje z vlastního mužství. „Pak jsme se milovali v lese na mechu / bylo to intenzivní, já lapal po dechu / Bylo to kratší, než jsem si to vlastně přál / a pak se trochu bál, co dál,“ zpívá tu.

Víc než nostalgie nebo stárnutí jsou jednotící linkou nového alba neobratné texty, které kromě Roberta Kodyma a Ondřeje Fencla dále napsali Lukáš Koranda s Tomášem Zajícem. Například sborový refrén „Kdo se bojí bílejch koní po smrti pěšáků / Kdo se bojí, tomu voní skoky bez padáků“ těžko rozklíčovat i po několikátém poslechu. Píseň se přitom pravděpodobně snaží opřít do bohatých a mocných, kteří se tváří jako mecenáši, zatímco jim jde jen o vlastní prospěch.

Podobně nesrozumitelných momentů obsahuje Bombarďák stejně jako velikášských rockových gest a klišé. Jistým finále textového kulhání může být rádoby protestsong Bílá hora. „Vítr se nad krajinou prohání, pach krve prachu koňských hřív / Máš fuk, kterýho jsi vyznání, všechno je naruby, jinak nežli dřív,“ zpívá Janda do výsostně patetického opusu, jaký by klidně mohl hrát Daniel Landa na turné Vozová hradba.

Na druhou stranu lze žádat pečlivě vycizelované nebo snad poetické texty od kapely, jejíž největší hit pojednává o pronásledování želvy po mořském dně? Petr Janda dodnes spokojeně tvrdí, že text Želvy vlastně nechápe. Olympic vždy sázel na fantazii a nenáročnost posluchačů.

O hráčských kvalitách Petra Jandy, basisty Milana Brouma, bubeníka Martina Vajgla a klávesisty Pavla Březiny není třeba diskutovat. Všichni mají bohaté zkušenosti ze zdejších klubů, kulturních domů i festivalů. Instrumentálně i aranžérsky nové album víceméně funguje. Janda je rutinér, respektive zkušený řemeslník. Napsal už hodně přes 1000 písní, vydal desítky desek. Začátkem roku se potýkal se zdravotními problémy, hned po operaci srdce se ale vrátil do nahrávacího studia a podle svých slov se nechystá končit.

V české populární hudbě zanechal nesmazatelnou stopu. Muzikant jeho formátu by si zasloužil lepší textaře a nejspíš i producenta, jenž by nahrávce dokázal dát koncept, tvar – a především mu pomohl vykročit z rutiny.

Celosvětově propojený hudební byznys zažívá nadprodukci, jaká nemá srovnání. Na streamovacích platformách jako Deezer denně přibývá až 150 tisíc písní. Dvanáct nových kousků Olympicu si v této záplavě najdou jen fanoušci, kteří se chystají na některý z letošních koncertů.