Vítejte v Žumpě. Český venkov baví amatérské divadlo

Když se úzká silnice stočí ještě výš a před námi se začnou objevovat první roubené chalupy, amatérský herec Jakub Pilař znervózní. „Kam nás to ten Mirek pozval? To vypadá, že jsme úplně v horách. Snad někdo přijde,“ říká si pro sebe. Nejspíš na něj dopadá tréma. Ještě bude třeba připravit poslední věci na scéně, zopakovat si text, na který po cestě nebyl čas. A doufat, že se objeví diváci.

Jakub hraje v ochotnickém divadelním souboru Žumpa. Dnes večer ho čeká představení s názvem Sex. Hrát se bude ve stodole na kopci nad tříapůltisícovou Krásnou Lípou, městysu ve Šluknovském výběžku. Co mám od kulturního zážitku očekávat já, zatím vůbec netuším. Brzy ale přijdu na to, že budu mnohokrát překvapený.

Když jsem Jakuba oslovil s nabídkou, že bych o jeho amatérském divadelním souboru udělal reportáž v rámci minisérie o kultuře mimo radar novinových rubrik, nadšeně souhlasil. Možná byl i rád za možnost, že rozhovor uděláme po cestě na představení – a že tudíž bude mít odvoz. Ve světě amatérského, respektive ochotnického divadla totiž každá maličkost pomůže. Všechno se dělá na koleně. A kdo je líný, nemá v branži co dělat.

Možná proto je lepší, když se neříká „amatérské“ divadlo, ale „ochotnické“.

„Jsem ochotník, protože všechnu tu práci kolem dělám s ochotou,“ říká mi Jakub s úsměvem chvíli poté, co nasedne do auta. Je brzké odpoledne, šéf mu dovolil odejít dřív z práce. Herec působí radostně a energicky, jako někdo, kdo potřebuje výzvy a kdo by se bez divadla dříve či později unudil.

K jevišti se přitom dostal docela náhodou. Sborovna Jakubovy základní školy v obci Nučice nedaleko Prahy se v roce 2002 rozhodla, že založí divadlo. Tehdejší učitel češtiny Josef Magula oslovil Jakuba a jeho spolužáky, jestli by si v jednom představení nechtěli zahrát výrostky. Od té doby Jakub s divadlem nepřestal. Naopak, stala se z něj vášeň, kterou paradoxně prohloubila tragická událost. Vedoucí souboru totiž v roce 2015 náhle zemřel.

„Pepa organizoval úplně všechno. Nenechal si do ničeho kecat. My jsme se jen vezli a hráli jsme. A najednou tady nebyl,“ vypráví Jakub, „Všechno nám padlo na hrb. Potřebovali jsme, aby se neztratilo to, co za třináct let udělal. Nemohli jsme říct: Pepa tu není, tak končíme.“

Jakub a jeho kamarádi z nučického souboru se sešli v hospodě a došli k názoru, že když divadlo nepodrží oni, tak nikdo. „Ta smrt nás hodně sblížila, jak už to v těchhle složitých situacích bývá. Náš vztah k divadlu se tím hodně změnil.“

Mladí divadelníci sáhli do principálova šuplíku a začali studovat jeho připravované hry. Často jim v hlavě zněla otázka: líbilo by se to Pepovi? Nejistotu u prvních inscenací prolomily úspěchy na přehlídkách amatérského divadla. Tehdy ještě ochotnický soubor Žumpa hrával dvě přestavení ročně. Teď, po dvaceti letech existence, jich stihne padesát. A navrch i organizaci festivalu Nučický kahan, na kterém se večer hraje pro dospělé a dopoledne pro děti z okolních vesnic.

Jakub si není jistý, jestli by následující věty neměly padnout mimo záznam – já mu tvrdím, že rozhodně ne: „Z divadla se stal můj život. Díky tomu, že Pepa už život nemá.“

Technicky vzato jsme na malém městě, ale stodola, v níž za pár hodin začne představení, působí spíš jako střed poklidné horské vsi. Někdo se o místo dobře stará. Je tu luční bar, místo pro romantický camping, i vnitřek stodoly je nově opravený. Na místě je šest herců, režisér, technik, který kontroluje světla. Martin Kozák, Jakubův kolega ze souboru Žumpa, připravuje nejdůležitější rekvizitu celého představení: guláš. Ten se bude vařit po dobu hry, která ve skutečnosti vůbec není o sexu.

Aktovka od Pavla Kohouta si dělá legraci z československého disentu. Jeho přední členové, intelektuálové Václav (Havel), Ivan (Klíma), Pavel (Kohout), Saša (Kliment), Ludvík (Vaculík) a uctívaný profesor Karel (Kosík) v improvizované zemljance v pražské stromovce plánují protistátní rebelii. Samozřejmě selhávají. Místo aby dotáhli do konce plán heroického činu, řeší rohlíky ke guláši, zapomenutá tajná hesla a všelijakou vzájemnou nevraživost. Zemljanka připomíná putyku.

Podívejte do zákulisí i na scénu Žumpy:

Venku před stodolou už se scházejí diváci. Brzy je jasné, že na představení bude plno. Místní jsou na divadlo zvyklí.

„Tady je víc kultury než v Praze,“ vysvětluje mi Mirek Řebíček, který v představení hraje profesora Karla. To on pozval zbytek herců, aby Sex zahráli v Krásné Lípě. Mirek tu organizuje festival a vede amatérský divadelní soubor v nedalekém Rumburku. „V každé obci je nějaký spolek, který něco pořádá. Rumburk má dokonce dva soubory.“

To, co Mirek Řebíček tvrdí o Šluknovském výběžku, by se nakonec nejspíš dalo vztáhnout na celou republiku. Amatérské divadlo je tu oblíbenější, než by člověk čekal. „V podstatě neexistuje město nebo obec, ve které by v minulosti nebo současnosti nepůsobil amatérský divadelní soubor,“ nevědomky kopíruje Mirkova slova Simona Bezoušková z Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS).

Podle Bezouškové není znám přesný počet souborů znám, ale odborný odhad je kolem 3000 až 3500. Jde o činoherníky, loutkáře, studenty, experimentátory, dětské soubory nebo ty, co se věnují divadlu poezie či pantomimě. Vůbec nejstarším souborem je Krakonoš z Vysokého nad Jizerou, který funguje od roku 1786.

Ne všechna uskupení mají stejnou úroveň. „Jsou vesnické soubory, kde dělají jedno představení za dva roky a třikrát ho zahrají pro své sousedy. Takových je spousta a neví o nich vůbec nikdo, jen lidé v té vesnici,“ vysvětlil mi Jakub Pilař ještě cestou na představení. Taková divadla hrají málo, ale prý mají pokaždé plno. Většinou zkoušejí hry, kterým Jakub říká „dveřové komedie“. Dveře v nich hrají zásadní roli – jsou stejně důležité jako herci, díky nim se protagonisti ocitají „ve špatném hotelovém pokoji“ nebo v posteli, ve které být neměli. Na repertoáru je často „donutilovský“ Carlo Goldoni nebo Cimrmani – jejich texty totiž mohou amatérské soubory hrát třikrát zadarmo.

Pak jsou tu soubory, které divadlo berou vážněji. Mezi nimi třeba i ten Mirkův nebo Jakubův. Zatímco Jakub si nové herce vybírá podle velmi přísných kritérií, Mirkův Hraničář je otevřený všem obyvatelům Rumburku a okolí, ale nově příchozí si musí uvědomit, že herectví je náročná věc.

„Spousta lidí si myslí, že přijdou jednou za měsíc a řeknou pár slov. Takhle to není. Zkouška je jednou týdně, před premiérou cvičíme přes víkendy. Některé kusy připravujeme třeba rok. Aby to mělo nějakou úroveň, divadelní parametry a diváky to zaujalo, musíme tomu věnovat čas,“ popisuje Mirek, který se svým souborem aktuálně nacvičuje Kočku na rozpálené plechové střeše od Tennessee Williamse a Čechovův Višňový sad. Před nedávnem ve stodole strávil s jiným souborem celý týden – připravovali tragikomedii Vittorio Franceschiho Úsměv Dafné.

Oddanost divadlu se pozná i tak, že se herci chodí dívat na představení ostatních souborů. „Skoro to mají povinně,“ přiznává Mirek. „Já jsem čekal, jestli to řekneš,“ ozve se přicházející divák, respektive amatérský herec, který se ve stodole brzy ukáže v Podivném odpoledni Dr. Zvonka Burkeho. Začíná být jasné, že každý, kdo se dnes ocitl na palouku nad Krásnou Lípou, má nastudovanou nějakou roli. Amatérské divadlo v Česku najednou působí jako tajná komunita se silnějšími pouty, než jaké mezi sebou mají fanoušci či hráči okresního přeboru.

Myslel jsem, že ochotnické představení s názvem Sex hrané ve stodole na okraji Krásné Lípy bude připomínat venkovskou zábavu. Ale jediné, co mně i zbytek diváků na okamžik vyvedlo z disidentské zemljanky zpátky na „vesnici“, bylo zabučení nedaleko se pasoucí krávy, které doprovodil smích. Pak se zase všichni ponořili do hry. Překvapivě dobře zahrané a zrežírované hry, která letos na celostátní divadelní přehlídce v jihočeské Volyni posbírala deset cen. Za dramaturgii, scénografii, režii i všechny herecké výkony. Na Sex se dokonce přijel podívat i sám autor textu Pavel Kohout. Dvakrát. Vzal s sebou i Ivana Klímu.

Ptám se Jakuba, proč se vlastně tomu, čemu on, Martin, Mirek a další věnují tolik času a energie, říká amatérské divadlo. Jakub si ale zjevně s přídomkem „amatérský“ moc hlavu neláme.

„Jsem herec. Dělám to. I kdybych hrál okresní přebor za Vysoký Újezd, tak jsem taky pořád fotbalista. Nevadí, že nehraju za Inter Milán.“

Plná stodola voní buřtgulášem, diváci tleskají. Je dohráno. Ve vzduchu je cítit radost a energie jako po zápase té nejvyšší ligy.