Článek
Letos je to dvacet let, co islandská kapela Sigur Rós vydala jednu ze svých nejslavnějších desek, pojmenovanou ( ). Svým zvukem tehdy nepřipomínala nic, co v podobném žánru hudby vycházelo.
Nebyl to jen postrock, známý posedlostí kytarami a láskou ke hlasitému zvuku. Islanďané ke kytarám přibrali smyčce, které z typicky rockového elementu vytvořili úplně nový živočišný druh, skladby zpomalily někam k frekvenci tepu zvířete, které se ukládá k zimnímu spánku. A zpěvák Jón Þór Birginsson přidal falzet a smyšlený jazyk jménem hopelandština, volně překládaný jako řeč naděje.
Bezejmenné album znělo jako něco z jiného světa. Hudba lidí, kteří planetu obývají v paralelním vesmíru. V pondělí se z něj vydali do pražského O2 Univerza, aby ji předvedli naživo.
Jazyku naděje, kterým kapela tak ráda mluví, ihned porozuměl celý sál. Člověk se nemohl ubránit chvilkovému optimismu, když viděl tisíce lidí, kteří při koncertě hromadně a skoro bez hnutí čelí silným emocím. Na těch Sigur Rós, na rozdíl od slov, nešetřili.
