O nás bez nás. Netflix nezajímá, že Češi mají mnichovský komplex

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Pokud by člověk zvenčí chtěl pochopit podstatu národního mýtu o mnichovské zradě, potřeboval by zhruba 198 minut času – tolik totiž trvají Dny zrady z roku 1973. Navenek se dvoudílný velkofilm Otakara Vávry tváří jako přesná rekonstrukce poskládaná z reálných výroků dobových aktérů. Jedná se však o statickou a tendenční fresku plnou karikatur a davových scén. Role všech slavných dobových osobností je jediná: dokumentovat příběh o hrdinném československém lidu připraveném bojovat po boku Rudé armády proti silám mezinárodního imperialismu, jehož jediný zájem je zastavit šíření komunismu ve jménu nadnárodního kapitálu.

Vávra kombinuje skutečné výroky s karikovanými hereckými výkony a inscenovanými obrazy, které dokumentují zkaženost Západu, ochotného paktovat se s teatrálně šíleným Hitlerem, a naopak zdravý úsudek východního bloku, jehož klidný hlas ztělesňuje Klement Gottwald a zástupci SSSR, podobně jako masy pracujících, které režisér složil z 60 tisíc komparzistů. Dechberoucí masové výjevy mají dokumentovat jednotu národa a přirozeně správný úsudek lidu, což i s ohledem na dobu vzniku, tedy ranou normalizaci, potvrzovalo zakořeněný výklad československých dějin a oddanost k východní mocnosti. Britové v čele s Nevillem Chamberlainem jsou líčeni jako senilní a oportunistická cháska, která spřádá plány na budoucnost světa při hraní golfu, česká politická opozice komunismu zase jako upocená skupinka obézních bankéřů, kteří se během rozhodující chvíle českých dějin cpou vepřovým a prolévají pivem.

Mezi příběhy velkých osobností je pak vpleteno několik příběhových linií obyčejných lidí, prostých bolševiků, kteří svými plakátovými výkřiky mají dokumentovat vůli prostých občanů bránit vlast a pokořit se zbraní v ruce Hitlera. Toho Vávra zobrazuje jako osamělého neurotického blázna na hraně propasti. I přes naprostou tendenčnost a poplatnost době Dny zrady brnkají na strunu stále živého mýtu – Mnichov byl tragédie, která zlomila duch sebevědomého, zdravého národa a jen vinou čtyř mocností a slabé politické reprezentace v čele s váhavým Benešem nám byla upřena možnost stát se hrdiny a rozhodovat aktivně o vlastním osudu.

Nejzásadnější a nejkomplexnější polemikou s touto verzí mnichovské zrady je díl z televizního cyklu České století nazvaný Den po Mnichovu (2013) režiséra Roberta Sedláčka a spisovatele Pavla Kosatíka. Tvůrci tu rozehrávají drama o svědomí a dvou rozdílných typech oběti. Na jedné straně stojí vidina heroického boje proti všem s cílem uchovat si morální integritu, kterou obhajuje především postava plukovníka Emanuela Moravce ztvárněná hercem a zpěvákem Danielem Landou, tedy jedním z aktivních propagátorů výkladů Mnichova jako politického selhání, které zlomilo vaz národní hrdosti (viz jeho píseň 1938).

Na druhou stranu barikády pak tvůrci staví Eduarda Beneše, kterého však nezobrazují jako slabé a poddajné stéblo ve větru, ale jako člověka podstupujícího nejzazší oběť v šachové partii dějin, jež v dané konstelaci nemá pro Československo okamžité vítězné řešení. Kosatík a Sedláček nevnímají politiky a vojáky coby ilustrace ideologických tezí, ale především jako lidi poháněné vlastními morálními zásadami a ideály. Obraz jednoznačné národní tragédie se tu drolí a získává větší hloubku a nejednoznačnost, pragmatické motivace i závažné etické důsledky. Dějiny nemají jediný výklad, mění se pod rukama tomu, kdo je právě ze své perspektivy vykládá.

Na tento dějinný revizionismus naráží ironicky i Petr Zelenka ve svém filmu Ztraceni v Mnichově (2015). Režisér libující si v mystifikacích spojuje tři provázané linie – komedii o papouškovi, který patřil francouzskému kancléři a signatáři mnichovské dohody Édouardu Daladierovi, „mokument“ o zpackaném natáčení této pochybné komedie pro celou rodinu a provokativní historickou polemiku, která zpochybňuje českou zálibu v roli oběti epochální zrady ze strany Francie a Velké Británie.

Film naznačuje ústy svých postav jiný výklad dějin opřený o eseje historika Jana Tesaře. Podle nich byla mnichovská dohoda a události jí předcházející vlastně brilantní Benešův plán. Jeho cílem byla záchrana životů, hra o čas před vypuknutím nevyhnutelné války a budoucí československý triumf. Je poměrně příznačné, že Zelenkův film de facto celý stojí na principu nemožnosti a alibismu. Není možné dotočit komedii a není ani možné vyvrátit historické mýty a nahradit je novým výkladem historie, který bude zcela protichůdný k tomu zažitému. V Zelenkově světě jsme všichni pohodlné oběti stereotypů, sebeklamu a lenosti. To nakonec platí i o filmu samotném, který historické téma provokativně nakousne a kvapně opustí.

O nic životnější interpretaci událostí, které předcházely Mnichovu, nenabízí ani český velkofilm Masaryk (2016). Ten sice částečně navazuje na pohled České století, když do hlavní role staví psychologii a osobní hodnoty aktérů předválečných jednání, ale příliš často uvízne v toporné stylizaci a patosu. Zákulisní jednání sleduje z pohledu československého velvyslance Jana Masaryka, který svým impulzivním naturelem vyčnívá z chladné hry diplomatů a kalkulujících státníků v čele s manipulativním Benešem.

Film mnichovské trauma zachycuje doslovně jako sled událostí, které přivedou hlavního hrdinu až k psychickému kolapsu. Zrada tu má tak nejen rozměr politický, ale i osobní. Masaryk zastupuje bojovnou, upřímnou stránku české národní povahy v dramatu, které je vinou popisných dialogů, doslovných symbolů a velkolepých obrazů spíše naivní a ploché než pronikavé.

Jakou reflexi historických událostí vedoucích k nechvalně známé dohodě nabízí zvenčí nový film Christiana Schwochowa Mnichov: Na prahu války? Téměř žádnou, chtělo by se napsat příkře hned na úvod. Celý problém s novým snímkem z produkce Netflixu spočívá v tom, že v jádru funguje jen jako kurz dějin „for dummies“, když si s výkladem dobového kontextu nedělá starosti. O podstatě mnichovské dohody a kořenech sporu o Sudety film neřekne nic podstatného, na vedlejší koleji v něm stojí téměř celé předválečné uspořádání Evropy. Scenárista Ben Power, který adaptuje román Roberta Harrise, dramatické jádro přesouvá od známých historických aktérů do „šedé zóny“. K události, jež sice má oporu v dějinách, ale film její roli dramaticky zveličuje.

Do popředí se dostává duo fiktivních mladých diplomatů spojených vzděláním na Oxfordu. Hugh Legat je sekretář britského kancléře Nevilla Chamberlaina, Paul von Hartmann působí v německých státních službách. Paul zprvu horuje pro Hitlerův režim, postupně projde uvědoměním a v roce 1938 se ilegálně zmocní dokumentů, které dokazují Führerovy skutečné dobyvatelské a expanzivní tendence. Zatímco zástupci čtyř mocností stvrzují osud Československa, o kterém se ve filmu postavy občas mimoděk zmíní s nádechem sympatií, v zákulisí probíhá zoufalá operace, jejímž cílem je dostat dokumenty přes Legata k Nevillu Chamberlainovi a přesvědčit ho, že mírová dohoda s Hitlerem možná není.

Mnichov: Na prahu války spíš než politické drama nabízí komorní špionážní thriller, jehož dva hlavní aktéři nejsou příliš zběhlí a většinu času zběsile improvizují. Film se pokouší jejich lopotný gambit rámovaný kulisami konference dynamicky rozhýbat střihem a paranoicky přitáhnout perspektivu co nejblíže hrdinům kontaktní ruční kamerou. Bohužel ke skutečné stísněnosti a působivosti mu chybí životnější charaktery, méně předvídatelná struktura i lépe propracovaná morální dilemata. Drama o ztracených iluzích a dvou lidech, kteří uprostřed momentu, v němž se utvářejí dějiny, vědí víc než mnozí státníci, působí v Mnichově řídce a tezovitě, podobně jako kostrbatě doslovné dialogy Paula a Hugha.

Zároveň se lze jen těžko zbavit dojmu, že tvůrci předválečné události a ansámbl historických postav v čele s Nevillem Chamberlainem (v charismatickém podání Jeremyho Ironse) používají jen jako adrenalinovou kulisu, o které film vydává kusé a nesourodé zprávy. Jako by se snažil uhýbat před jakýmkoli jednoznačnějším výkladem, což samozřejmě není nutně zápor. Jenže ve chvíli, kdy se celá dějová konstrukce opírá o jeden tajný dokument, který putuje kuloáry, se velmi těžko buduje plastický obraz historie a jejích aktérů.

Film se tak nakonec musí dovolávat obecných a nic neříkajících tezí jako „na obou stranách byli dobří lidé“ a především „Neville Chamberlain nebyl tak naivní politik, jak si lidé možná myslí“. Tento historický revizionismus ale nedokáže podložit ničím jiným než právě z větší části smyšlenou špionážní historkou. To bohužel vede ke krajně mlhavému vyznění a chabě obhájenému závěru, že mnichovská dohoda dala spojencům více času připravit se na válku, který české publikum pochopitelně dráždí.

Tahle přežvýkaná a fakticky odtučněná verze dějin může chutnat divákům, kteří ji budou vnímat jako oddychový „špionážní film pro taťky“, ale sotva zarezonuje mezi domácím publikem, jež mnichovskou dohodu stále pociťuje jako trauma a komplex. Zároveň film nenabízí nic, co by mnichovským mýtem otřáslo nebo ho postavilo do nového světla. Mnichov: Na prahu války je nešťastným případem díla, které vypráví šablonovitý a z větší části fiktivní komorní příběh, aniž by k tomu velkému dějinnému dodalo cokoli životaschopného. Nakonec jen rozpačitě těká mezi obhajobou, kritikou a žánrovým vzrušením.

Nejlepší filmovou potravou k zamyšlení na téma Mnichov, jeho kořeny a dopady, tak zůstává zmíněný televizní snímek Roberta Sedláčka z cyklu České století. I přes množství vysvětlivek a dialogů totiž dokáže polemiku o moderních dějinách spojit s uvěřitelným komorním dramatem a postavami, které řeší závažná etická dilemata. Obejde se přitom bez zbytečného fabulování a vymýšlení fiktivních špionážních zápletek. K mnichovské dohodě není třeba nic uměle dodávat. Sama zůstává dostatečně provokativním a dramatickým dějinným otazníkem.

Oprava: Autorem knižní předlohy filmu „Mnichov: Na prahu války“, je Robert Harris.