Článek
Nezanedbatelnou část českých filmů tvoří tzv. producentské projekty, jejichž primárním iniciátorem je producent. Většinou jde o nenáročné lifestylové komedie natáčené s vizí rychlého a snadného výdělku. Stínohra, ač papírově rovněž spadá mezi producentské projekty, představuje anomálii. Nejde o okatě komerční, neosobní dílo.
Námět filmu, který je závěrečným titulkem dedikován „Věrce“, vychází naopak ze životní zkušenosti producenta Jana Bradáče. Jeho žena Vendula pak napsala scénář. Režie se ujal osvědčený Peter Bebjak, stojící mimo jiné za seriálovým hitem Devadesátky. Podle Bradáče je pro Stínohru směrodatný konflikt mezi institucionální a subjektivní spravedlností.
Najít v mozaikovitém vyprávění nějaké ústřední téma je ve skutečnosti úkol pro detektiva. Každý z hrdinů sleduje jiný cíl, podobnosti mezi jejich osudy nejsou dostatečně zdůrazněné a rozvedené a vyústění si lze vyložit v podstatě libovolným způsobem.
V téměř bezeslovném prologu jsou nám paralelním střihem, který bude i po zbytek filmu dominantním stylistickým postupem, představeny hlavní postavy. Zprvu je propojuje jedno blíže neurčené město, připomínající mírou a závažností kriminality Divoký západ, později i jeden zločin.
Poněkud popudlivý záchranář Jan Kavka (Milan Ondrík) se právě po telefonu drsně pohádal se svou manželkou Evou (Dominika Morávková). Jeho kamarád Michal (Hynek Čermák) šéfuje místnímu boxerskému klubu, kam dochází i bezprizorní Greta (Leona Skleničková), hledající nějakou spřízněnou duši. Významnou roli sehraje i rozvážný detektiv Dvořák (Vladimír Javorský) a drogově závislý recidivista Stránský (Jan Jankovský).
Eva se při večerním běhání stává svědkyní brutálního loupežného přepadení. Pachatelem je Stránský, jenž o žádné svědky nestojí a nepohodlnou běžkyni se rozhodne zlikvidovat. Vyděšená Eva se dává na útěk. Marně se snaží dovolat stále naštvanému Janovi, který její hovory nepřijímá.
Noční incident, vylíčený s mírně sadistickým zaujetím pro kruté detaily, končí tragicky. Eva zemřela, Stránský skončil ve vazbě. Vyšetřování se ujímá Dvořák. V případu se ale začíná angažovat také komisařka z protidrogového oddělení Mudrová (Kristýna Frejová), pro kterou je Stránský víc než jen nepoučitelným narkomanem.
Janovi, sžíranému výčitkami svědomí a zaslepenému pomstou, dochází, že spravedlnosti možná nebude dosaženo legální cestou. Vymýšlí proto náhradní řešení a svým nedomyšleným jednáním do hry nechtíc zatahuje také Michala. Citově zmatená Greta se mezitím k oběma kamarádům začíná nezdravě připoutávat.
Přes množství dějových linií příběh místy stagnuje a na žádné frontě nedochází k pokroku. Aktéři bloumají městem, opíjejí se a sdělují si životní moudra jako „celej život je boxerskej ring“. Z řady činů a dialogů nic dalšího nevyplývá. Vývoj postav a vztahů mezi nimi je minimální.
První scéna filmu, ve které Jan nastupuje do vězení a která nepříjemně blízkým snímáním ruční kamerou nastoluje neučesaný vizuální styl, nicméně prozrazuje budoucí dění a vyvolává otázky držící nás v napětí i během vycpávkových momentů a pasáží, kdy vyprávění ztrácí spád, zdánlivě nikam nesměřuje nebo neekonomicky opakuje to, co už víme.
Děj neposunující scény by nám zřejmě měly přiblížit postavy. Jenomže ty jsou málomluvné a nečitelné, upnuté k jedné metě, člověku nebo zvířeti. Jejich minulost buď prakticky neexistuje, nebo je odbyta pár holými větami. „Máte děti? Já to nestihla,“ shrnuje například svůj osobní život Mudrová. Dvořák v reakci na její sdílení jen lakonicky konstatuje, že jeho manželka zemřela při autonehodě.
Zdá se, že neštěstí přijal klidněji než Jan, jehož chování od začátku vykazuje známky značné nervové lability. Po smrti manželky, kterou chtěl původně opustit, se zas a znovu hroutí. Na policejní stanici. Na ubytovně. V boxerském ringu. Během snídaně. Scénář charismatickému Milanu Ondríkovi přikazuje, aby buď usedavě plakal, koukal do prázdna, nebo někoho zmlátil do krve.
Film připouští v zásadě jen krajní polohy. Šílená láska, nebo nenávist, ledový klid, nebo hysterický záchvat. Stínohře to sice dodává na emocionální intenzitě, ale postavy ze stejného důvodu ztrácejí na uvěřitelnosti. Motivace pro jejich chvílemi bizarní jednání jsou jen hrubě načrtnuté. Příliš mnoho informací potřebných k pochopení jednotlivých kroků si musíme domyslet.
Scény, v nichž se Jan koupe v lomu nebo si zaujatě prohlíží Evin vlas nalezený na podlaze, vyznívají kvůli psychologické plochosti prázdně. Nic nesdělují, jen natahují stopáž. Totéž romantické flashbacky s Evou, které do filmu se ztlumenými barvami vnášejí trochu hřejivosti, ale nevysvětlují, na čem jejich vztah stál, proč byli jeden pro druhého tak důležití.
Když budeme na Stínohru klást stejné nároky jako na psychologická dramata, což od nás film některými scénami žádá, neobstojí. Vcelku uspokojivý divácký zážitek ovšem nabízí jako atmosférický noirový thriller s westernově pojímanou spravedlností a kapkou melodramatického patosu, v němž herci neztvárňují plnohodnotné postavy, ale pouze různé typy reakcí na životní tragédii.
Peter Bebjak s kameramanem Martinem Žiaranem skvěle vytěžují náladu vybraných lokací. Postavy žijí v nevábném kutlochu, procházejí špinavými podchody a míjejí obludné betonové stavby. Často je mlha nebo hustě prší a kapky deště ulpívají na objektivu kamery, což spolu s četnými tělesnými detaily a zesílenými zvuky hekání a dýchání při boxu nebo běžeckém tréninku ruší bariéru mezi námi a herci.
K taktilnímu dojmu přispívá i zrnitý obraz s občasnými škrábanci (točilo se na digitál i 16mm film), prozrazující, že zejména v postprodukci byla filmu věnována nadstandardní péče. Syrovou estetiku a pomalejší tempo dobře vyvažuje melodická hra na piano v soundtracku, jejíž naléhavost sílí během dramatických scén.
O pozitivní vnější dojem se starají i typově přesně vybraní herci. Hynek Čermák budí přirozený respekt jako přísný, ale férový boxer. Kristýna Frejová si vychutnává roli otrlé femme fatale pohybující se na hraně zákona a Vladimír Javorský je vynikající coby zkušený vyšetřovatel s ujasněnými prioritami, jehož rozvaha se projevuje i pomalou chůzí a mluvou.
Také s ohledem na kvalitní obsazení je ovšem škoda, že herecký ansámbl nedostal vděčnější materiál a ve svých rolích je nucen jen variovat jednu dvě polohy a dělat nelogická rozhodnutí. Ačkoli je kamera po většinu času nalepená na hercích, postavy zůstávají až do konce vzdálené a nečitelné. Stejně jako hlavní téma snímku.
Možná je pointou Stínohry právě neschopnost hrdinů vystoupit z izolace a napojit se na sebe a na druhé, naznačená hned úvodní střihovou sekvencí. Možná má jít o výpověď o mužích, kteří se nedokážou adaptovat na společnost, v níž je jejich přímočaré, silové řešení problémů spíš kontraproduktivní. Zcela určitě, a všem slabinám scénáře navzdory, jde ale o ukázku výborně zvládnutého řemesla.
