Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když v roce 2019 Michael Cunningham přijel do Prahy, bylo to na pozvání festivalu, jehož motto toho roku znělo: Krása spasí svět. Samozřejmě, něco takového si dnes může myslet jen idiot. Zaprvé, krása nikoho nespasí, zadruhé, kdo dnes hledá spásu? Zhruba takto se o tom mluvilo v zákulisí.
Jenže ne náhodou to motto pochází právě z Idiota, z toho od Dostojevského. Kníže Myškin byl považován za prosťáčka, protože viděl svět čistýma očima, bez cynismu. A ne náhodou je to právě dílo Michaela Cunninghama, které kráse nechává dveře alespoň na škvírku otevřené. Nahlíží jimi do našeho světa i prostřednictvím románu Den, který právě vydalo nakladatelství Odeon.
Cunningham se proslavil hlavně knihou Hodiny (1998) a především proto, že ji záhy zfilmoval Stephen Daldry. V hlavních rolích tří žen zachycených během jediného dne jejich života excelovaly Nicole Kidman, Julianne Moore a Meryl Streep. Zvlášť pro Nicole Kidman to byla nová poloha – herečka, ztělesňující do té doby spíše objekty touhy, tu měla ztvárnit emancipovanou spisovatelku Virginii Woolf.
Právě Woolf je pro Cunninghama klíčová. Nejenže z ní udělal jednu z postav své nejslavnější prózy, ale především od ní převzal část poetiky. V první řadě přesvědčení, na němž autorka založila Paní Dallowayovou (1925): Hloubky lidské existence lze ukázat na prostoru jediného dne; podstatná není epická šíře vyprávění, ale ponor do nitra, protože skutečná dramata se odehrávají tam.
Román Den tohle východisko naplňuje. Na rozdíl od Paní Dallowayové – a koneckonců i Joyceova Odyssea z téže doby – je však kompozitní slitinou tří různých dnů. Vždy jde o 5. dubna, ale ráno patří roku 2019, odpoledne se odehrává v roce 2020 a večer o další rok blíž současnosti.
Jako by nám toto období už vymizelo z paměti. Přestože výraz covid v knize ani jednou nepadne, pandemie životy postav silně zasáhne. Celá kniha se ve skutečnosti rozpadá na tři oddíly: před, během a po.
Před pandemií žijí Isabel, její muž Dan, jejich dvě děti a její bratr Robbie v jednom brooklynském bytě. Není to tradiční uspořádání rodiny, ale takové se u Cunninghama nevyskytuje. Jestliže bývá označován za prvního posthomosexuálního autora Ameriky, je to proto, že vyvedl postavy gayů z románů určených pro gaye.
Milostná konstelace v románu Den je pro Cunninghama typická. Manželství Isabel, fotoeditorky lifestylového časopisu, a Dana, muzikanta, jenž se snaží restartovat svou chcíplou kariéru, drží pohromadě hlavně vztah ke třetímu členovi domácnosti.
Ale je to všechno, jen ne švédská trojka. Cunningham není cudný, ale ani vulgární a trojúhelník je narýsovaný jinak. Pro Dana je Robbie milovaný kamarád, kterému může zahrát nové songy, pro Isabel milovaný bratr, který ji pojí s dětstvím. Všichni společně zjišťují, že stárnutí člověka nepřipravuje o tužby, ale o možnosti je naplnit.
Přečtěte si další literární recenzi:
Robbie má nejsnazší přístup i do světa dětí, dospívajícího Nathana a malé Violet. Pozice jakéhosi libera mu umožňuje být tu pro druhé víc, než jak to svedou ti uzamčení ve svých rolích – rodičů, manželů, ale právě i dětí, protože i to je role, kterou malí lidé hrají. Společně s vypravěčem Robbie vidí také to, co nikdo vidět nechce, a i kdyby viděl, nepřizná to: „Violet vyskočí a rozběhne se k ní. Od té doby, co asi před rokem začala svou matku nesnášet, dává svou náklonnost najevo mnohem okázaleji.“ Podobných postřehů je román plný.
Na Cunninghamovi je vždy výjimečné, jakou postavám dopřává péči. Ačkoli lepší by bylo slovo něha. Projevuje se až mateřskou pozorností, kterou věnuje nejmenším hnutím mysli a detailům chování. Žádný jiný autor nedokáže z jednoho obyčejného rodinného rána vytěžit tolik. I to je část dědictví po Virginii Woolf: bílá stránka jako přijímač vzdáleného kosmického záření lidského srdce z druhé strany stolu.
Jakmile však do románu vstoupí pandemie, ukazují se i meze autorova naturelu. Měřítko jedné domácnosti jako by nedokázalo pojmout šíři události, Cunningham ji musí ořezat do rozměru předem zvoleného rámečku. Malá Violet začne obsesivně trvat na tom, aby okna zůstávala zavřená. Isabel a Dan si posílají zprávy z jednoho pokoje do druhého. Nathan paří online hry. A Robbie mezitím zmizel na Island, odkud se světem komunikuje prostřednictvím svého instagramového avatara Wolfa – gay lékaře, který je Robbieho verzí, na niž se lepí více lajků.
Ano, čtenář snad zahlédne svou vlastní zkušenost z pandemie. Jsou to známé covidové paradoxy: Když konečně máme čas, věnujeme ho nesmyslům; jakmile jsme konečně mohli být spolu, začali jsme si v bytech lézt na nervy. Jestliže však elektronická komunikace zplošťuje vztahy, její simulace dvakrát neprospívá ani románu, který je na pozorování vztahů založený.
A ukazuje se i další omezení Cunninghamova způsobu psaní: Není to autor dramatických oblouků. Přelomové události mu někdy vycházejí trochu barvotiskově. Pokud se říká, že mávnutí motýlího křídla může způsobit bouři na opačné straně světa, Cunningham je ten, který dokáže skvěle zachytit mávnutí, nikoli bouři.
Den vychází téměř deset let po předchozí novele Sněhová královna. Na Festivalu spisovatelů Praha ještě autor četl z rukopisu, který později zavrhl. Vyplatilo se to dlouhé čekání?
Cunningham v novince zůstal svůj a to v jeho případě znamená být výjimečný, především senzitivitou. Číst Cunninghama je jako posouvat potmě v prstech krajku existence. Na druhou stranu zůstat svůj v sobě nese i stopu opakování. U jednasedmdesátiletého autora to nejspíš není žádný smrtelný hřích. Ale na spásu čistou krásou to tentokrát také není.
Kniha: Michael Cunningham – Den (2024)
Překlad: Veronika Volhejnová
Vydal: Odeon, Praha, 2024
Počet stran: 304