Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„V tuhle chvíli jsou moje očekávání tak vysoká, že Longlegs bude muset sestoupit z plátna a zabít mě,“ zavtipkoval jeden zahraniční kritik na sociální síti dříve známé jako Twitter. Reagoval na povyk okolo filmu, jehož první trailery se objevily v lednu. Od té doby se z Longlegse díky guerillovému online marketingu stala událost sezony. Sázka na podobnou taktiku, jaká před 25 lety udělala hit ze Záhady Blair Witch, se vyplatila. Horor za necelých deset milionů dolarů dosud vydělal takřka desetinásobek.
Čtvrtý celovečerní film režiséra Oze Perkinse – jehož otec kdysi máchal kudlou v koupelně v Hitchcockově Psychu – je přitom od pohledu stejně nenápadný jako tři předchozí. Občas na nás nechá něco vybafnout, ale víc než na lekačky spoléhá na pomalé prohlubování pocitu, že celý svět pohlcuje temnota. Pokud je Longlegs méně klaustrofobní než The Blackcoat’s Daughter a I Am the Pretty Thing That Lives in the House, pak kvůli vyprávění, které se neomezuje na jednu katolickou školu nebo venkovské sídlo.
Ke krutostem s náboženským podtextem ve filmu dochází napříč mnoha dekádami a několika domácnostmi. Spojujícím článkem mordů, jejichž historie sahá do 60. let minulého století, je sériový vrah přezdívaný Longlegs (Nicolas Cage).
Do minulosti se vrací i prolog natolik mrazivý, až chvíli věříte, že by mohlo jít o budoucí hororovou klasiku a nejstrašidelnější film roku. K odlehlému domu v lesích přijíždí neznámý vůz. Zastavuje na zasněžené příjezdové cestě. Z pokoje jej pozoruje plavovlasá dívka. Sbíhá po schodech, obléká si bundu a vychází ven zjistit, kdo přijel… Scéna natočená v dlouhých nehybných celcích je prodchnuta rostoucím strachem ze setkání, které neskončí dobře.
Namísto krvavého vyústění ale přichází ostrý střih a úvodní titulky. Jde o efektivní metodu, kterou Perkins využije ještě několikrát. To, čeho jsme byli svědky, na nás pro svou neuzavřenost podprahově doléhá i v následujících minutách, odehrávajících se převážně v 90. letech. Strach z něčeho konkrétního se mění v neurčitou úzkost.
Neklid vyzařuje i z agentky FBI Lee Harker (Maika Monroe), kterou její šéf označuje za „vysoce intuitivní“. Dokáže například vytušit, kde bydlí hledaný zločinec. Nadpřirozené schopnosti jí přijdou vhod při pátrání po Longlegsovi, s nímž ji pojí zvláštní pouto. Vrah si například vybírá oběti, které se stejně jako Lee narodily ve 14. den měsíce.
Longlegs by se nejradši nenarodil vůbec. „Mámo! Táto! Neměli jste mě udělat!“ křičí psychoticky za volantem auta v jedné ze scén, které jsou tak za hranou, že budí zhnusení i smích. Právě v tomto zvolání je obsažena znepokojivá centrální myšlenka filmu. Narozeniny nejsou pro Longlegse oslavou života, ale jejím pravým opakem – připomínkou, že naše existence byla umožněna někým jiným, Bohem, matkou nebo Satanem, a je časově omezená.
Vztah k matce, oddané katoličce, se také pro Lee stává klíčem k případu. Stačí pár dnů, aby s vyšetřováním pohnula víc než v předchozích desetiletích všichni její zkušenější kolegové. Není to jediný moment, kdy film vyžaduje, abychom zatlačili svou nedůvěru.
Postavy svým riskantním chováním neustále popírají zásady policejní práce. Třeba samy vstupují do baráků, kde můžou raz dva schytat kulku mezi oči. Uvěřitelnost je ale pro Perkinse druhořadá. Hlavně nás chce strašit. Vachrlatá detektivní kostra mu slouží k navěšování motivů, které hororoví fanoušci milují: porcelánové panenky, dětské trauma, satanismus… a možná přijde i vraždící jeptiška.
Kreatura ztvárněná tradičně odbrzděným Cagem postupně ztrácí na děsivosti a začíná připomínat tragikomické podivíny z filmů Tima Burtona.
Zasazení do 90. let, pátrání po sériovém vrahovi a stavba příběhu odkazují též ke thrillerům jako Mlčení jehňátek nebo Sedm. Zatímco ale uvedené filmy diváky protáhnou temnotou a uzemní svým závěrem, v němž do sebe vše zapadne, Longlegs se postupně mění v přehlídku povrchních efektů a nenaplněných příslibů. Čím víc toho víme o probíhajících událostech, tím méně je film přesvědčivý.
První hodina ještě dokáže navodit paranoidní rozpoložení, kdy zbystříte při každém šramotu a nervózně zkoumáte okraje záběru, jestli se tam něco nepohnulo. Perkinsovo rozhodnutí komponovat všechny záběry nachlup stejně, s herci situovanými přesně doprostřed a obklopenými množstvím negativního prostoru, tak zprvu nese své ovoce. Také neproniknutelný Longlegs je ze začátku působivým zosobněním fanatického zla.
Bělovlasá kreatura ztvárněná tradičně odbrzděným Cagem se ale dostává stále víc do popředí, ztrácí na děsivosti a začíná připomínat tragikomické podivíny z filmů Tima Burtona. Místo toho, aby umocňoval temnou, odtažitou atmosféru, svým komiksovým přehráváním veškerou vážnost zabíjí.
Podobně jako ztrácejí na síle Longlegsova výstřední gesta a přechody mezi šepotem a výkřiky, stává se monotónním i styl. Postavy stále mluví a chodí nepřirozeně pomalu, symetrické záběry jsou bez života. Jako zarámovaná plátna v galerii.
Je stále zřetelnější, že postupy umělecké kinematografie zde oproti podobně nasnímanému Osvícení od Stanleyho Kubricka nenesou hlubší význam. Slouží k zakamuflování béčkových klišé, z nichž je slátána zápletka. Její plytkost se naplno vyjeví během závěrečného aktu, kdy jsou na sebe navršeny vysvětlující retrospektivy a nesmyslné zvraty, aniž by se ponechal prostor mnohoznačnosti.
Finální odhalení nemohou zarezonovat i vinou jednorozměrných postav. Mlčení jehňátek patří k nejlepším filmům 90. let mimo jiné proto, že v nich výborně prokreslená protagonistka čelí nelidskosti dvou mužů. Maika Monroe se sice umí tvářit podobně vyděšeně jako Jodie Foster, ale příběhem jen bezduše prochází. Připomíná loutku plnící určité funkce a dotvářející pečlivě komponované obrazy, jejichž estetice Perkins podřizuje logiku všeho okolo.
Přes slibný začátek je Longlegs nakonec vítězstvím stylu nad obsahem, dílčích prvků nad celkem a šokantní propagace nad tím, co ve výsledku dostaneme. Jde jinými slovy o film fungující lépe na sociálních sítích, kde silné názory a výjevy vítězí nad kontextem, než v kině.
