Padouch, nebo hrdina? Kniha o Nohavicovi nechce jednoduchou odpověď

Houdova kniha o Jaromíru Nohavicovi není klasickou biografií. Je mozaikou příběhů a obrazů, které si o Nohavicovi vytváří různí aktéři společenské debaty od předlistopadových funkcionářů přes disidenty po hlas lidu v zapadlé vísce na severní Moravě. Autor se snaží ukázat, že tato různá vyprávění jsou často protichůdná, rozporuplná, a i když se jim známý písničkář snaží vyhovět, nikdy se nezavděčí všem. A především – podle historika nejde ani rozřešit otázka, zda je Nohavica padouch, nebo hrdina.

Houdovou premisou je, že na Nohavicu má dnes názor každý: často černobílý, emocionálně vyhraněný, nekompromisní. V diskuzi o něm se ve vzduchu vznášejí otázky na jeho spolupráci se Státní bezpečností, vztah ke Karlu Krylovi, vyznamenání od Putina nebo jeho názor na invazi na Ukrajinu. Hned v úvodu je třeba říct, že kniha nenabízí rozřešení, nedozvíme se, „jak to ve skutečnosti bylo“, a ani to není autorovým záměrem. Jako červená nit se ale textem line myšlenka, že každá z výše uvedených společenských vrstev chce mít Nohavicu v úzce vymezených a vylučujících se mantinelech: disidenta, lidového barda, donašeče… Zároveň Houdovou tezí je, že Nohavica takto snadno zařaditelný nebyl za komunismu, ale ani dnes.

Houda poukazuje, že obrazy folku jako „umění vzdoru“ se často utvářely zpětně, až po revoluci, nicméně při podrobnějším pohledu se ukazuje, že skutečnost tak přímočará nebyla. Ačkoli zde byly vysloveně protirežimní figury, jako Jaroslav Hutka nebo Vlastimil Třešňák, většina folkařů tak zásadová nebyla a dennodenně přistupovala na kompromisy a vyjednávala s lokálními funkcionáři už jen z toho důvodu, že měla neutuchající potřebu hrát.

Už v knize „Normalizační festival: socialistické paradoxy a postsocialistické korekce“ Houda popisoval, že pořadatelé folkových koncertů nebyli žádní disidenti, ale v podstatě úředníci nižších a středních pater KSČ nebo SSM. K této hudbě měli niterný vztah, ale současně se v systému pozdního socialismu uměli velmi dobře pohybovat: používali jeho ideologický jazyk a znali pravidla jeho fungování. Houda pořadatele folkových koncertů nazývá „šamany“, kteří po maličkých krůčcích měnili systém zevnitř, ale současně systém měnil je samé. A pokud se snad něco nepovedlo a některý koncert nebyl povolen (podle Houdy výjimka, nikoli pravidlo), mnohdy z toho po revoluci udělali takřka výraz svého protikomunistického odporu.

Také v nové knize Houda mnohokrát opakuje, že v případě folkových koncertů za komunismu nevyjednávali bezmocní s mocnými, ale spíše různé úrovně socialistických organizací s jinými. Pokud jedna z nich daného písničkáře „zakázala“, mnohdy se dalo jednat s jinou. Zatímco v létě 1985 nemohl Nohavica z ideových důvodů vystoupit na Portě, už v září téhož roku hrál na pozvání Miroslava Šloufa na akci SSM v Paláci kultury. Takových paradoxů je kniha plná a Houda je hlavně fascinován nejednoznačností a rozporuplností koncertního provozu této éry.

Už v minulé knize tvrdil, že přetvářku (výraz odporu) a loajalitu vůči systému v pozdním socialismu nešlo zcela rozlišit, protože jedno přecházelo v druhé. Podobně jako v případě zploštělé debaty o revizionismu v české historiografii (okurková sezona léta 2020) i tato Houdova kniha tak bude patrně působit jako rudý hadr na striktní antikomunisty. Rozdíl je jen v tom, že jestliže v minulé knize se zaměřoval spíš na organizační rovinu (pořadatelé koncertů), v knize o Nohavicovi se soustředí na vybraného jednotlivce, zde písničkáře, který dennodenně musel vyjednávat také.

Na mnoha příkladech Houda ukazuje, že Nohavica ve své touze po hudební seberealizaci uzavíral řadu kompromisů. Jednal – pokud to bylo nutné – s Miroslavem Šloufem nebo Vasilem Mohoritou, funkcionáři kulturních středisek, stranických buněk nebo třeba StB. Ano, měl strach, ale vyjednával. Podstatné je, že Houda z Nohavici snímá tíži viny: Říká, že jeho jednání nebyla žádná výjimka nebo zvláštnost v dobovém kontextu. Ve zkratce takřka všichni jsme tehdy byli namočeni v síti služeb a protislužeb, drobných každodenních kompromisů a systém, kterému jsme tak docela nevěřili, jsme pomáhali udržovat v chodu.

Kniha o Nohavicovi, nebo lépe o postoji české společnosti k Nohavicovi, trochu klame tělem. Už samotné téma a lesklá obálka možná míří na určitý okruh Nohavicových příznivců, nicméně ve skutečnosti se jedná o ryze odbornou práci, s řadou sofistikovaných odkazů na Dostojevského, Camuse nebo Nietzscheho. Pokud od nich odhlédneme, sdělení knihy je vlastně jednoduché, až banální: Nic není černobílé a nejinak tomu bylo v životě za komunismu. Své minulé činy často zpětně vidíme v lepším světle a vyzdvihujeme své lepší stránky. Pokud však hodnotíme druhé, natožpak slavné osobnosti typu Nohavici, promíjet neumíme a na své kompromisní já z minulosti zapomínáme.

Houdova kniha je určitě unikátní svou prací se zdroji. Autor získal mimořádný přístup do Nohavicova osobního archivu, jádro knihy je tak analýzou jeho diářů, dopisů, deníků (včetně těch z protialkoholní léčebny), různých verzí písňových textů apod.

Na rozdíl od Josefa Rauvolfa, který ve své knize o Nohavicovi (2007) notně recykluje už publikované rozhovory, Houda Nohavicu ani nezpovídá, ani příliš necituje už známé texty, nýbrž se noří do interpretace těch neznámých, osobních, až intimních. V některých případech je Houdova práce s prameny poměrně kuriózní, jako v případě, kdy se vypraví do jedné severomoravské vísky, aby vyzpovídal spolužáky Nohavicova řídícího důstojníka StB. Baví se s nimi ovšem nikoli o estébáku Liberdovi, ale hlavně o jejich životě v normalizační šedi a – ve většině případů – o rozčarování z polistopadového vývoje.

Pokud jde o obligátní téma spolupráce Nohavici s StB, Houda se jím zabývá jako součástí dějové linky „vyjednávání“ zpěváka s různými institucemi. Historika především zajímají trhliny a nesrovnalosti v dosavadním informování o Nohavicově spolupráci s StB. Ačkoli nepřináší nějaký jednoznačný a neprůstřelný závěr, má za to, že Nohavicova spolupráce přinášela StB spíše nepodstatné informace dostupné i z jiných zdrojů. Boří přitom některá klišé, např. o tom, že plánek vídeňského bytu Pavla Kohouta nakreslil pro StB právě Nohavica nebo že písničkářův otec spolupracoval s StB. Na druhé straně z některých deníkových záznamů vyplývá, že Nohavica se po roce 1989 necítil zcela neposkvrněný a z některých veřejných angažmá raději v té době takticky vycouval.

Slabším momentem knihy je zhodnocení Nohavicova (ne)odsouzení ruské invaze na Ukrajinu. V reakci na zpěvákův nečitelný postoj někteří čeští i zahraniční pořadatelé zrušili jeho dříve nasmlouvané koncerty. Houda říká, že Nohavica je občas rozporuplný a některým jeho postojům nerozumí. Zároveň možná až příliš přistupuje na logiku svého „objektu“. Když Nohavica tvrdí, že novodobé „zákazy“ po invazi se podobají zákazům jeho činnosti za komunismu, Houda to moc nezpochybňuje a mezi tehdejší a současnou situací dokonce nachází „nepřehlédnutelné paralely“. Zamlžuje tím fakt, že povaha dnešního a komunistického „režimu“ je kvalitativně odlišná.

Z několika zmínek v knize je znát, že Houda je alergický na ostentativně antikomunistický odpor části elit, namířený vůči Nohavicovi v posledních letech. Některé odsudky (třeba i po invazi na Ukrajinu) považuje za malicherné a pokrytecké. V jistém smyslu je mu bližší všednodennost Nohavicových posluchačů než nesmiřitelní strážci hodnot. Tvrdí, že v jednotlivostech můžeme s Nohavicou nesouhlasit, ale nemělo by nám to zatemnit mysl natolik, abychom (opět) vytvářeli svět, v němž vládne jediná Pravda:

„Je tedy Nohavica hrdinou, nebo nějakým padouchem? Je hrdinou i padouchem. A ještě je v něm mnoho dalších postav. Je šedý, lépe řečeno je barevný. Jako každý z nás. Na Nohavicovi, onom neustále vyjednávajícím harlekýnovi, je to jenom více vidět. A protože právo na to smět být šedý či barevný je v dnešní době, kdy je po člověku čím dál neúprosněji požadováno, aby se jasně vyslovil pro tu či onu stranu, zneuznáváno, je třeba to znovu a znovu připomínat.“

Pokud to parafrázuji: protože žádný z nás není bez viny, nemáme morální právo posuzovat „jinakost“ druhých, tedy ani Nohavici. Pro řadu příznivců písničkáře satisfakce. Otázka je, co z toho plyne. Ona jinakost totiž v případě Nohavici znamená průměrnost, až zbabělost. Není pochyb o tom, že většina české populace byla za komunismu podobně zbabělá jako Nohavica, většina z šedé zóny nevybočovala. A řada z nás si o sobě samých vytváří mýty. Je to ale důvod k tomu, abychom průměrnost rehabilitovali? Jinak řečeno: Nemáme právo chtít po veřejně činných osobnostech o trochu více, než chceme sami po sobě? To jsou otázky, které si asi musí zodpovědět každý sám.