Článek
Životice mapují události masakru, k němuž došlo na území Těšínského Slezska na sklonku druhé světové války. Třicet šest mužů z vesnice Životice a jejího okolí bylo zavražděno jako akt pomsty za trojici členů gestapa, kteří byli zastřeleni partyzány v tamní hospodě.
Nejedná se o prózu, ale o dokudrama. Se svým bohatým citačním aparátem, úryvky z kronik, policejních hlášení a mnoha dalších zdrojů je kniha místy velmi blízká reportáži. Tyto pasáže se ovšem mísí s velmi pohnutými fikčními variacemi na výpovědi pamětníků. Je takřka nemožné přemýšlet o Životicích pouze jako o literárním textu. Je to projekt. Rešeršní práce i trauma přeživších, kteří se na knize podíleli, jsou zpřítomňovány na každé straně.
Muzejní výstavky a skutečná traumata
Některé cíle, které si autorka stanovuje, jako by se téměř vzájemně vylučovaly. Lednická se mimo jiné snaží osvobodit narativ od prizmatu socialistické propagandy. V doslovu mluví o vlastním prvním setkání s životickou tragédií v rámci banální muzejní výstavky. Přiznaně se snaží dodat masakru lidský rozměr a s ním spojenou složitost; kromě ambivalentního postoje k partyzánské činnosti, kterou si většina životických obyvatel spojovala spíše s terorem, nežli s jakoukoliv emancipací. Hloubku a nejednoznačnost dodává Lednická především otázce národní příslušnosti; zevrubně se věnuje materiálnímu i společenskému nátlaku, který vedl obyvatele Těšínska k přihlášení se k německé národnosti, zároveň ovšem ukazuje, že podepsání takzvané volkslisty s sebou neslo i specifickou zátěž, především ve formě branné povinnosti a odvodu mladých mužů do wehrmachtu. V těchto takřka literárně naučných pasážích je kniha velmi silná; podloženě, ale s citlivostí a smyslem pro praktické dopady na životy jednotlivců, popisuje specifika křehké národnostní a politické reality území, které dnes sice patří pod Českou republiku, ale má zcela jinou historickou zkušenost vzhledem k tomu, že za války nešlo o protektorát, ale o okupované území.
Toto zaměření na nejednoznačnost a komplexitu historické situace ovšem do jisté míry kontrastuje s dalším cílem, k němuž se Lednická otevřeně hlásí, a to je respekt k osobním vzpomínkám pamětníků. Je zcela logické, že většina svědků, s nimiž autorka text konzultovala, zažila události ve velmi mladém věku a bylo by nemístné od nich očekávat kritický odstup, který Lednická praktikuje v jiných pasážích knihy.
V Životicích se tak vedle kapitol psaných reportážním či naučným jazykem objevují příběhy vyprávěné z pohledu malých dětí, často psané velmi pohnutým a idealizujícím jazykem na hranici kýče: „A tak stále platí, že už se jenom dvakrát vyspí a půjdou společně do kostela. Tatínek si vezme ty svoje sváteční kalhoty, co je nosí jenom při opravdu výjimečných příležitostech, a bude to moc hezké. Potom půjdou domů a maminka uchystá sváteční oběd. Všechno to bude slavnostní a krásné. Už aby ta neděle byla!“
Většinu doby tento kontrast funguje velmi dobře; reportážní pasáže, bohatá obrazová příloha a poznámkový aparát uzemňují a do jisté míry i legitimizují sugestivní pasáže věnované idealizovaným obrazům dětských her a poctivých, tvrdě pracujících křesťanů. Místy je ovšem tato idealizace knize přítěží.
Z doslovu, stejně tak jako z rozhovorů, které Lednická o procesu psaní vedla, lze tušit hluboký respekt a pocit zodpovědnosti vůči pamětníkům. Tento závazek je těžko představitelný; autorka své dramatizace masakru konzultovala přímo s přeživšími, osobně se zavázala k tomu, připomenout jejich trauma a dědictví. Jistá míra patosu je na místě. V některých momentech může kniha svým kazatelským tónem vyvolat ve čtenáři odpor. Lze ale předpokládat, že Karin Lednická cítí větší závazek vůči přeživším, s nimiž pracovala, než vůči přístupnosti, anebo možná i literární kvalitě textu.
Z koho může být vypravěč
Obecně je velmi zajímavé sledovat, kterým postavám životické tragédie je v knize propůjčen vypravěčský hlas. Za zmínku stojí především rozhodnutí věnovat dvě kapitoly úhlu pohledu četnického strážmistra Friedericha Sattlera, jednoho z nadšených spolutvůrců masakru osobně zodpovědného za vraždy nad rámec (už tak drakonického) plánu poprav určeného gestapem. Sattler je postavou, z níž by bylo extrémně snadné vytvořit karikaturu. Alkoholik s historií domácího násilí, maloměstský oficír s hitlerovským knírem, jehož ambice zdaleka přesahovaly jeho schopnosti.
Autorka by si snadno mohla vychutnat vyobrazení Sattlera jako klauna či jako monstra, díky citlivému pokusu o zprostředkování toho, co by se asi mohlo strážmistrovi honit hlavou, jej polidšťuje, ale neomlouvá. Stává se z něj povědomá, banální figura v příběhu, jehož tragičnost je do velké míry nesena právě nešťastnými shodami okolností, omyly, břídilstvím a prospěchářstvím.
Většinu postav, jejichž pohledem je příběh vyprávěn, lze charakterizovat velmi jednoznačně, ať už se jedná o alkoholického strážmistra, nevinné děti, či pracovitého a silně věřícího stárnoucího rolníka. Přitom jsou Životice plné komplexních a ambivalentních figur, ty ovšem autorka zpravidla zkoumá zdálky; analyticky, podrobně, s oporou v primárních zdrojích, diskrétně a bez zbytečného domýšlení. Tyto sekvence patří k nejzdařilejším pasážím knihy.
Portréty obou představitelů životické smetánky, kteří byli s událostmi masakru bytostně spjatí, starosty Henryka Mokrosze (či Heinricha Mokrosche anebo Jindřicha Mokroše, v závislosti na politické situaci) a řezníka Franciszka Pawlase, jsou vybudovány precizně, podloženě, reportážní styl těchto kapitol přistupuje ke čtenáři s důvěrou, která je dramatickým pasážím cizí. Při čtení těchto sekvencí se nabízí kacířská myšlenka, zda by podobně nemohla být zpracovaná celá kniha. Lze ale chápat motivaci, na jejímž základě se Lednická rozhodla jinak.
