Nová adaptace Talentovaného Ripleyho je pomalá, děsivá a hlavně vydařená

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na Netflixu je čerstvě k zhlédnutí minisérie Ripley – nová adaptace slavné knihy Talentovaný pan Ripley Patricie Highsmith z roku 1955. Ta se dočkala již dvou filmových zpracování. V tom prvním z roku 1960 ztvárnil hlavní roli Alain Delon, v tom druhém z roku 1999 Matt Damon. O Ripleym vznikly další tři snímky, které byly adaptacemi následujících dílů z knižní série.

Minisérie Netflixu oproti tomu nabízí docela nové možnosti. Příběh lze vystavět pozvolněji, zlověstněji – a ukázat odstíny a rozpory tak odpudivě fascinující postavy.

Na začátku nové adaptace se Tom Ripley živí jako podvodník v New Yorku. Jeho rutinu naruší nabídka odcestovat do Itálie a přesvědčit Dickieho, syna z bohaté rodiny, aby přestal rozhazovat jmění v Evropě a vrátil se domů. Tom do Itálie skutečně odjíždí. Dickieho život ho okouzlí a začne ho napodobovat. Nastěhuje se k němu – k nelibosti Dickieho přítelkyně Marge – a postupně si osvojuje způsoby vyšší třídy, která ho fascinuje.

Tom je přitahován především předměty – ať už je to broušený popelník, plnicí pero, nebo originál Picassa. Zatímco sám je ve svém životním příběhu, aspiracích, snech i sexualitě přibližný, někdy až vágní (a těžko říct, jestli má o nich jasno on sám), o to víc ho přitahují konkrétní předměty. Když Ripley vytahuje drahé plnicí pero, aby se podepsal, čiší z jeho jednání radost, která se u něj neobjevuje v žádné lidské interakci. Předměty ho zpevňují, možná mu dodávají jistou uvěřitelnost. To, co mu chybí uvnitř, si vyplňuje tím, čím se obklopuje navenek. Také kamera vykresluje Ripleyho svět právě pomocí věcí. Ačkoli vystřídá několik italských měst, důležitější než slavné památky jsou interiéry, ve kterých Tom bydlí, jejich textury, jejich vybavení.

Hlavní roli ztvárnil irský herec Andrew Scott – herec, kterého si české publikum pamatuje nejspíš jako Moriartyho v Sherlockovi nebo jako kněze v druhé řadě minisérie Potvora. Scott platí za jednoho z nejtalentovanějších herců své generace a jeho Ripley přináší do adaptace strnulost a nečitelnost, kterou je třeba postupně odhalovat.

Obsazení sedmačtyřicetiletého Scotta je zároveň zajímavé v tom, že knižní Ripley je dvacátník. Postaršený je také představitel Dickieho, což oběma postavám dodává posmutnělou neukotvenost. Marge je výrazně mladší, ale její charakter je bohužel nejméně rozehraný. Marge nemá jiný vnitřní svět než ten, který se týká Dickieho; zkouší sice psát, ale z několika indicií je zjevné, že její rukopis není žádná velká literatura, a nevíme nic o tom, proč to vlastně dělá.

V jedné z nenápadných, avšak důležitých scén získá nicméně Marge neočekávanou pomoc právě od Ripleyho, když si její text přečte a navrhne celou řadu úprav, které jsou podle samotné Marge užitečné. Podobnou jasnozřivost projeví Ripley i v hodnocení Dickieho obrazů, kdy je z jeho výrazu patrné, že malby nepovažuje za zdařilé. V tom ostatně tkví Ripleyho největší talent – vidět slabiny ostatních a využít je ve svůj prospěch.

Ripley je chytrý, ale není geniální. Dělá chyby a často ho zachrání absolutní náhoda. Když se vyšetřuje vražda, kterou Ripley spáchal, jeho alibi není suverénní, jeho chyby takřka fatální. Sebejistotu získává až postupně, což Scott dokáže vystihnout pohledem, gestem, tím, jak se Ripley pohybuje a mluví. Právě v této proměně je minisérie nejsilnější. Spolu s tím však roste taky Tomův strach z odhalení. Tvůrce série Steven Zaillian (který napsal filmy jako Schindlerův seznam nebo Irčan) si dal záležet na tom, aby naprostá většina Ripleyho setkání byla zvýrazněna právě nedůvěrou a podezřívavostí ze strany ostatních. Ať už jde o výběr peněz v bance, nebo pronajmutí bytu, Ripley lidem, s nimiž přichází do kontaktu, něčím nesedí, ačkoli se chová jako milý slušný muž. Zároveň však minisérie dává prostor verzi, že jde pouze o Ripleyho paranoiu – vždyť to on nikomu nedůvěřuje a nikdo o něm neví celou pravdu.

Neukotvenost toho, co je Ripley zač a jaký je jeho charakter, posiluje černobílé ladění. To působí jednak jako pocta italskému neorealismu a zároveň zvýrazňuje unikavost hlavní postavy. Série akcentuje hrdinovu posedlost statusem, ale nechává detailnější motivace svého hrdiny ve stínu. Samotné sledování se tak stává detektivní prací, kdy divák či divačka sice ví mnohem víc než tápající italská policie, ale zároveň jim stále chybějí některé důležité dílky celé skládačky. Proč je Ripley takový, jaký je? V tom je kniha oproti minisérii samozřejmě sdělnější, protože referuje o hrdinových vnitřních pochodech. Přesto série důsledně využívá možnosti, jak vyprávět obrazem, a zároveň věří, že publikum není třeba vodit za ruku.

Ripleyho největší znepokojivost nakonec tkví v tom, jak zvráceně logicky jeho chování působí. Jakmile se totiž jednou rozhodne dostat to, co mu podle něj patří (jazykem motivačních textů by se dalo říct „jít za svým snem“), dostává se na šikmou plochu, ze které nevede cesta zpátky. Zbavuje se všech, kteří mu překážejí, protože v jeho uvažování žádná jiná možnost neexistuje. Má přece nárok na to, být šťastný.

Nepříjemné pocity při sledování minisérie možná tak nevycházejí jen z Ripleyho činů, ale taky ze zneklidňujícího tušení, že temný talent „plnit si své sny“ máme tak trochu všichni.