Nobelovu cenu za literaturu získala ikona francouzského feminismu

Švédská akademie ve Stockholmu ve čtvrtek oznámila, že letošní Nobelovu cenu za literaturu získává francouzská spisovatelka Annie Ernauxová.

„Považuji to za velkou čest a zároveň za velkou odpovědnost, která mi byla společně s Nobelovou cenou udělena,“ okomentovala rozhodnutí akademie pro švédskou televizi SVT Ernauxová. „To znamená svědčit (…) o jisté formě spravedlnosti ve vztahu ke světu,“ dodala s tím, že bude pokračovat v boji proti nespravedlnostem páchaným proti ženám a utiskovaným. Postavila se například za právo na potrat a současné protesty v Íránu.

Dvaaosmdesátiletá autorka podle akademiků dostala ocenění za to, s jakou precizností a odvahou ve svých literárních textech zkoumá lidskou paměť. Ta je ústředním tématem jednoho z jejích nejznámějších děl, memoárů Roky (2008), které letos vyšly i česky v nakladatelství Host.

Ve svém zdůvodnění akademie uvedla, že Ernaux si cenu vysloužila „svou odvahu a klinickou pronikavostí, s níž odkrývá kořeny, odcizenost a kolektivní omezení osobní paměti“. Podle ní spisovatelka „důsledně a z různých úhlů zkoumá život poznamenaný nerovnostmi, které se týkají pohlaví, jazyka a třídy“.

Francouzská média a kritici na autorce oceňují zejména to, jak tato „velká a vznešená“ témata dokáže propojovat s otázkami každodennosti, které reflektují současnou společnost.

„Všímá si jak hlavních společenských otázek - třídních rozdílů, sociokulturních rozdílů, požadavků žen atd. -, tak kategorií, které umění a myšlení v poslední době vyzdvihují do popředí - otázek paměti a každodennosti, dědictví a příbuznosti,“ vysvětluje literární kritik Dominique Viart, podle kterého se Ernauxové daří identifikovat problémy, které v posledních desetiletích hýbou společností.

Podobně dílo laureátky Nobelovy ceny popisuje i deník Le Monde, který tvrdí, že Ernauxová významně přispěla k proměně francouzské literatury. „Stejným způsobem píše o předmětech ‚nehodných literatury‘, jako jsou potraty, RER (příměstská železnice v Paříži, pozn. red.), supermarkety, a o jiných, považovaných za „vznešenější“ - o čase, paměti, zapomínání,“ píše Le Monde.

Sama Ernauxová dříve uvedla, že psaní chápe jako politický akt, který má lidem otevírat oči v otázkách sociální nerovnosti. Jazyk dle svých slov používá „jako nůž“, za pomocí kterého roztrhává závoj představivosti.

Citlivost k sociálním otázkám a silně levicové smýšlení si podle francouzských médií Ernauxová vypěstovala už v dětství. V roce 1940 se narodila v normandském městečku Lillebonne do relativně skromných poměrů. Oba její rodiče pracovali původně jako dělníci. Po několika letech si otevřeli vesnický obchůdek s potravinami a kavárnu, kde Ernauxová strávila velkou část svého dětství.

Podle listu Le Monde prostředí kavárny, kde se setkávali různí lidé, umožnilo literátce už ve velmi mladém věku setkat se se “ všemi druhy rozhovorů a jazyků" a naučilo ji vnímat i ty nejjemnější projevy sociální hierarchie a nejskrytější formy nadvlády.

Kromě sociálních rozdílů se v díle francouzské autorky zrcadlí také genderové nerovnosti. Francouzská média, v čele se stanicí BFMTV, Ernauxovou titulují jako výraznou postavu francouzského feminismu a „ikonu feminismu pro novou generaci umělců a intelektuálů“. Ernauxová o sobě jednoduše říká, že je žena. „Žena, která píše, to je vše,“ shrnuje.

Spisovatelka, která je známá především svými autobiografickými knihami ve své tvorbě reflektuje svou vlastní i obecně ženskou zkušenost. „Od 70. let 20. století popisuje svět kolem sebe prostřednictvím vlastní zkušenosti ‚dívky, která se setkala se společenským opovržením a mužskou nadvládou‘,“ vysvětluje deník Liberation v čem tkví feministický aspekt autorčiny tvorby.

Do dějin francouzského feminismu se Ernauxová zapsala také jako profesorka literatury na univerzitě v Cergy Pontoise. Její dílo se také stalo východiskem pro celou řadu vědeckých prací.

„Je to autorka, která se ke svému dílu staví především sociologickou optikou. Má velmi pevný a kontrolovaný styl psaní. Jsme v perspektivě ženy. Je to feministické psaní, ženy se v Annie Ernauxové poznávají, protože s nimi mluví o věcech, o kterých s nimi muži mluvit nemohou,“ cituje deník Le Figaro literárního kritika Dominiqua Barbérise, který se dílu Annie Ernauxové dlouhodobě věnuje.

Sama Ernauxová tvrdí, že její dílo se pohybuje na pomezí „literatury, sociologii a historie“. Svůj styl psaní sama ráda přirovnává k práci etnologa, jehož úkolem je analyzovat společnost i sebe sama. Jako zdroje inspirace identifikují sociologa Pierra Bourdie nebo filozofku Simone de Beauvoir.

Sama Ernauxová se svým psaním se stala inspirací velkému množství zástupců mladé generace francouzských autorů. Například spisovateli Édouardovi Louisovi, který si získal velkou oblibu čtenářů v rodné Francii i zahraničí.

„Annie Ernauxová psala o dělnické třídě, já píšu o subproletariátu. Jeden pokračuje v tom, co začal druhý. Umožnila další příběhy, otevřela dveře,“ svěřil se kanadskému listu La Presse dříve Louis.

Čerstvé laureátce Nobelovy ceny vzdal hold francouzský prezident Emmanuel Macron i představitel krajní levice Jean-Luc Mélenchon, kterého Ernauxová podpořila v posledních prezidentských volbách.

„Annie Ernaux už padesát let píše román o kolektivní i intimní paměti naší země. Její hlas je hlasem svobody žen a zapomenutých. Připojuje se k velkému okruhu nositelů Nobelovy ceny za francouzskou literaturu,“ uvedl Macron na Twitteru.

„Annie Ernauxová, Nobelova cena za literaturu. Pláčeme štěstím. Frankofonní literatura promlouvá ke světu jemným jazykem, který není jazykem peněz,“ napsal na Twitteru Mélanchon.

Za „odvážnou volbu“ pochválil švédskou akademii Dan Simons, zakladatel nakladatelství Seven Stories Press, které v USA vydává Ernauxové romány. Podle něj cenu dostala spisovatelka, která „píše bez rozpaků o svém sexuálním životě, právech žen a o svých zkušenostech a citech, které má jako žena“.

Mezi 119 dosavadními laureáty Nobelovy ceny za literaturu je Ernauxová teprve sedmnáctou ženou a první francouzskou spisovatelkou, která ocenění dostala.

Nobelova cena za literaturu naposledy putovala do Francie v roce 2014, kdy ji dostal spisovatel Patrick Modiano. Švédská akademie často čelí kritice, že se při výběru laureátů příliš silně zaměřuje na literaturu v Evropě a Severní Americe. „Snažíme se rozšířit pojetí literatury, ale nakonec záleží na kvalitě,“ uvedl Olsson. Loni cenu získal anglicky píšící tanzanský spisovatel Abdulrazak Gurnah a v roce 2016 textař a hudebník Bob Dylan.

Nejprestižnější literární ocenění, které je spojeno s odměnou deseti milionů švédských korun (22,6 milionu korun), uděluje Švédská akademie na základě nominací odborníků z celého světa. Letos bylo v nominacích 233 jmen, napsala agentura DPA.