Článek
Nobelova cena za literaturu bývala z pohledu kulturního editora docela stres. Nedalo se na ni nijak připravit. Maximálně před vyhlášením, streamovaným kdesi v útrobách budovy Švédské akademie, napsat pár odstavců o historii ceny a o autorech, kterým sázkové kanceláře předpovídaly cenu a šeredně se mýlily. Žádný Kundera, žádný Murakami, ani Rushdie nebo Houellebecq. Nešlo předpovědět nic, krom toho, že favorit sázkařů určitě cenu nezíská.
Poslední roky je to s Nobelovou cenou za literaturu jinak. Nervozitu kulturního editora střídá soustředění, zaujetí a příjemné překvapení. Když ve čtvrtek akademie ocenila dílo Jihokorejky Han Kang, překvapivé to opravdu bylo. Ale ne tak překvapivé jako kdysi cena pro naprosto neznámého tanzanského spisovatele Abdulrazaka Gurnaha. Překvapivé ve stylu: cenu dostává někdo, jehož dílo znám, je extrémně zajímavé a velmi relevantní.
Možná za to mohl skandál z roku 2018, kdy se ukázalo, že v přísně utajovaném světě švédských akademiků bují sexuální zneužívání a jiné mocenské praktiky. Nobelova cena za literaturu se od té doby snaží aury tajemství zbavit a místo toho být transparentnější a srozumitelnější.
Nezačalo se to dařit hned. Viz Peter Handke, kontroverzní autor schvalující genocidu. Nebo již zmíněný zcela neznámý Abdulrazak Gurnah. Od té doby se ale čím dál častěji stává, že akademie oceňuje spisovatele a spisovatelky, o nichž se mluví.
Francouzská prozaička Annie Ernaux (oceněná 2022) i norský dramatik Jon Fosse (oceněn 2023) publikují díla dlouhé dekády, ale oba chvíli před tím, než se stali laureáty, strhli pozornost literárního světa díky překladům do angličtiny. Zatímco u Ernauxové vycházely nejzásadnější romány z průběhu kariéry postupně, Fossemu vyšel jeden obří, tisícistránkový text Septology. Šlo si tipnout, že mají velkou šanci na prestižní cenu. Oba se ostatně objevili na seznamech bookmakerů – i když hluboko pod Michelem Houellebecqem nebo Salmanem Rushdiem. A nakonec: Fosse i Ernaux vyšli v anglickém překladu v typicky modrých paperbacích nakladatelství Fitzcarraldo.
Předvídatelnost a transparentnost nobelovek je fajn. Hlavně pohledem kulturního editora. Mnohem důležitější je, že prestižní cenu za literaturu dostávají autoři a autorky, které stojí za to číst. Olga Tokarczuk (oceněná 2019) koketuje s žánry jako sci-fi nebo horor, miluje literární hříčky, a ačkoli by měla být neotřesitelnou konstantou kánonu, ráda si z něj utahuje. Je podvratná, vtipná, politická.
Jon Fosse píše prózy v nekonečných souvětích, připomínají záznamy snů - může to znít jako velká čtenářská výzva, ale kdo překoná prvotní strach z pohledu na stránku přeplněnou textem, zjistí, že Fosseho jazyku perfektně rozumí. A že se málokdy setkal s tak přesným a přesvědčivým záznamem vlastního podvědomí. Plus ta atmosféra - fjordy, chatrče, severský nečas. A subtilní humor stárnoucích norských páprdů. Kdy se v Česku zase začnou hrát Fosseho dramata, která podle kritiků patří k tomu nejlepšímu, co současné divadlo může nabídnout?
Nobelova cena za literaturu na webu Seznam Zprávy
O kterých laureátech jsme psali? Přečtěte si recenze na knihy Olgy Tokarczukové nebo Annie Ernauxové.
Annie Ernaux a její autofikční sondy do vlastní duše mě zatím nechávaly chladným, ale nejde nevnímat, co o ní píší ostatní. Třeba že píše tak, aby jazykem dokázala vyslovit „nejniternější a nejobtížněji zachytitelné emoce každodennosti.“ To mě zajímá. Nic menšího po literatuře nechci. Takže budu Ernauxové dál dávat šanci.
A nakonec Han Kang. Druhá nejmladší laureátka Nobelovy ceny za literaturu, která má po senzačním úspěchu Vegetariánky ještě spoustu významných děl před sebou. Pamatuju si, jak jsem byl ohromený její fantazií a formálními experimenty, když jsem otevřel román Kde kvete tráva a zjistil, že část příběhu o zapomenutém masakru studentů v Kwangdžu z roku 1980 vypráví hromada mrtvých těl. A že mně jako čtenáři ta hromada mrtvol tyká. Byl to znepokojivý, silně katarzní zážitek.
Nobelovy ceny nepotřebují Houellebecqa ani Murakamiho, aby byly zase relevantní. Spíš teď hledají čtenářskou ochotu rozšiřovat si obzory. Nebát se jmen, která nám na první pohled nic neříkají, nebát se zdánlivě exotických nebo snad příliš vážných témat.
V případě Han Kang se člověk při rozšiřování obzorů ani nemusí moc snažit – v českém překladu je v těchto dnech k dispozici její aktuálně nejslavnější próza, již zmíněná Vegetariánka. Další román v českém překladu by měl vyjít za půl roku. Dvě do češtiny již přeložené knihy (Kde kvete tráva, Bílá kniha) jistě čeká dotisk.
Pokud jde o starší laureáty, Olga Tokarczuk i Annie Ernaux vycházejí pravidelně v nakladatelství Host. Nezbývá než doufat, že právě teď někdo překládá Fosseho Septologii a připravuje nová vydání jeho novel i her, které u nás vycházely v nultých a desátých letech. Zatím si čas můžete ukrátit u jeho letos česky vydané novely To je Ales. Má 88 stran. Nebude to žádné utrpení. Pokud vás tedy text nerozpláče, jako se to stalo mně.
Jestli Nobelovy ceny za literaturu vyslaly nějakou zprávu, pak tu, že jejích laureátů se už nemusíte bát.
