Recenze: Úsvit je detektivka, v níž se pátrá po naší schopnosti tolerance

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Chtěli jsme natočit moderní dobovku,“ představil svůj film režisér Matěj Chlupáček zaplněnému sálu v hotelu Thermal. Spolu se svou producentkou Majou Hamplovou mluvil o tom, že některé věci by dříve natočeny být nemohly. Možná to myslel ironicky. O tématech, které zpracovává film Úsvit, se mluvit může, ale za sto let jsme se v jejich chápání nikam neposunuli.

Na sklonku třicátých let přijíždí lékařka Helena Hauptová (Eliška Křenková) se svým manželem, ředitelem továrny Aloisem (Miroslav König) do slovenského Svitu, aby tu pomohli vybudovat další z úspěšných baťovských metropolí po vzoru nedalekého Zlína. Zatímco Alois má plné ruce práce s dokončovacími pracemi před příjezdem svého ředitele, Helena má za úkol hlavně odpočívat. Je v osmém měsíci těhotenství. A má za sebou potrat. U továrního doktora kontroluje hladinu železa — a také úzkosti. „Úzkosti teď mají úzkost ze mě,“ vtipkuje Hauptová, která proti stresu bojuje humorem a jen nerada bývá pouhou svědkyní událostí.

Když se v areálu továrny vznikajícího města objeví mrtvola, je jasné, že Helena nebude jen přihlížet. Zatímco její manžel Alois se situaci snaží vyřešit rychle a efektivně a pokud možno se přitom nedozvědět nic o jejích okolnostech, v kolektivu nepříliš oblíbená, nikdy nepromovaná lékařka Helena si přibírá ještě roli čmuchalky.

Že Úsvit není jen dobová detektivka, je jasné hned z prvních záběrů filmu. Moderní typografie titulků, Eliška Křenková prolamující čtvrtou zeď s bolestným pohledem upřeným na diváky, tváře zpívajících dívek v krojích otočené vzhůru nohama. Vidíme je pohledem Hauptové, které se opět rozpadl svět. Je to přitom jedna z mála lidí ve Svitu, kdo se ho snaží udržet pohromadě.

„Mám ráda, když svět dává smysl,“ vysvětluje své motivace, proč se při nálezu mrtvého těla rozhodne pátrat po okolnostech smrti. Narozdíl od svého manžela totiž chápe, že tady nejde o pokus o sabotáž, která by zabránila dalšímu rozrůstání baťovského Svitu. Mrtvé tělo je následek života v neinformované, konzervativní společnosti, která nedokáže přijmout nic, co nesedí do vymezených škatulek.

„Bůh stvořil muže a ženu. Pokud to není ani jedno, není to člověk,“ zazní v Chlupáčkově filmu, který postupně odhaluje, proč byl situován do předválečného Slovenska. Ukazuje totiž, že v diskuzi o tom, co všechno je lidské, se společnost za bezmála století moc neposunula. O tom, co je správné a řádné, glosujeme podobně jako kdysi. Jen místo muže a ženy řešíme hovězí a kuřecí. Nic mezi tím se neuznává.

Úsvit je ve svém poselství možná až trochu doslovný. Křenková (která jinak hraje velmi přesvědčivě) pohledem prolomí bariéru filmového plátna hned čtyřikrát, jako by si tvůrci nebyli jistí, že k divákovi dorazila pointa. I anglický název „We Have Never Been Modern“, přestože je o něco drzejší než český Úsvit, působí trochu nadbytečně. Přesto se tvůrcům několikrát podaří „tnout do živého“ jedinou replikou. Zvlášť když se ve filmu předpovídá budoucnost.

Za dva roky bude svět díky Hitlerovi bezpečnější, myslí si najatý vyšetřovatel v podání Milana Ondríka. Společnost se vyvíjí, dejte tomu pět deset let, utěšuje zaměstnance Eliška Křenková.

A optimisticky na budoucnost nahlíží i Tomáš Baťa (Ladislav Hampl). „Představte si, kolik toho ještě vybudujeme,“ říká na slavnostním večírku osazenstvu města budoucnosti. Hauptová ví (a my diváci spolu s ní), že přes budoucí všechny vymoženosti světa moderní nikdy nebudeme.

Úsvit je místy maličko křečovitý, ve svém společensky kritickém vyznění je ale na české poměry sympaticky nekompromisní. Dobře funguje hlavně díky scénáři Slováka Mira Šifry, hereckým výkonům Elišky Křenkové a Miloslava Königa i originální vizualitě. Úsvit, odehrávající se na úpatí slovenských Tater, působí trochu jako sen, ve kterém člověk nemá nic pod kontrolou, kde vždycky něco nehraje, kde se každou chvíli může něco zásadním způsobem pokazit.