Nicolas Cage už nechce být oživlý vtip. Anebo ano?

Nicolas Cage byl mstivým manželem se sekerou v ruce, motocyklovým kaskadérem, který uzavřel smlouvu s ďáblem, filmovým scénáristou i alkoholikem, hrabětem Drákulou i křižákem. A nebál se zahrát ani sám sebe.

Cage se už více než čtyřicet let v Hollywoodu pohybuje ode zdi ke zdi, od charakterového herectví až po béčkové a v mnoha případech i céčkové snímky nebo spíše filmové braky. Nejde o postupný vývoj, ale o neustále se opakující tendenci.

Před několika měsíci se Cage divákům představil jako hrabě Drákula. Předvedl to nejlepší z arzenálu toho nejhoršího herectví, přesně, jak si snímek Renfield žádal. Kulil oči, cenil tesáky, předváděl roztodivné pohybové kreace. Teď se mistr hereckého kýče představuje v komediálním dramatu To se mi snad zdá jako minimalisticky ztvárněný, obyčejný chlapík jménem Paul Matthews.

Paul žije ve všech ohledech obyčejný život. Neslavil velké úspěchy, ale je vysokoškolským pedagogem a zabývá se evolucí. Má dvě děti, manželku a hezký ničím nevybočující dům. Nemá žádné zajímavé koníčky, rád si například zajde s manželkou do kina. A přesto se jednoho dne stane slavným, dokonce „nejzajímavějším člověkem na světě“. Začne se totiž zničehonic objevovat ve snech tisíců lidí. „Nic neděláš, jen tam jsi,“ vysvětluje mu jeho nechtěné angažmá jedna z postav. Z Paula Matthewse se stane hvězda. Jen ne taková, jakou pod slupkou nudného profesora toužil být.

Na pozadí mysteriózního příběhu ale film řeší zcela jiný problém než Paulovo váhání nad tím, jestli se mu sláva líbí, či ne. Snaží se odpovědět na otázku, kterou profesorovi položí i jeden z jeho studentů: Jaké to je stát se virálním? Neboli jaké to je být prázdným obalem sebe samého? Jaké to je být memem, být jen obrázkem, který si ostatní posílají, aby vyjádřili svůj pocit nebo se pobavili na váš účet?

Paul prožívá stejné emoce, které by dost možná měla většina z nás, pokud by se nám něco takového stalo. A to přesně v tomto pořadí: radost, dětinskou radost, nadutost, strach, zlost a smutek. K jejich vyjádření najednou Nicolas Cage nepotřebuje grimasy. K těm se uchýlí snad jen ve dvou momentech, přesně ve chvílích, kdy jejich užití má smysl. (Nicméně o jedné z těchto scén v rozhovoru pro IMDB herec mluvil jako o chvíli, ve které vůbec nehrál, tudíž je možná vlastně přehrávání Cageovo běžné chování a vše ostatní herecký um.)

Přesto v závěru To se mi snad zdá na svou bizarnost doplatí. Zajímavou počáteční myšlenku už nedokáže dovést k podobně nekonvenčnímu konci. Místo toho nabídne očekávané poselství –⁠ a je konec.

To se mi snad zdá tak –⁠ stejně jako mnohé další Cageovy filmy –⁠ od první do poslední minuty stojí na jeho hereckém výkonu. Je příkladem toho, že na některé snímky se chodí (a nebo se jim diváci vyhýbají) kvůli jedinému herci. Jen pro upřesnění: slovo „stojí“ v tomto případě vždy neznamená „podává autentický, propracovaný a skvělý výkon“, ale mnohdy spíš „jestli jsi fanoušek bizárů, tohle musíš vidět“.

Protože, přiznejme si, Nicolas Cage není výborný herec, jehož um diváci hltají se slzami v očích a zatajeným dechem. Někdy byl naprosto úděsný jako v Rituálu, někdy zcela zapomenutelný jako v 60 sekundách a někdy opravdu skvělý jako v Leaving Las Vegas. Ale vždycky byl přesně takovým hercem, jakým chtěl být a jaký si snímek, ve kterém hrál, zasloužil. Ostatně, když si vědomě vyberete, že budete hrát valašského knížete, mstivého manžela, který jde s vlastnoručně odlitou sekerou proti kultu na houbičkách, nebo že budete v kostýmu medvěda dávat pěstí postarším ženám, tak to musíte dělat schválně.

Během let ostatně Cage několikrát vysvětloval, podle čeho si vybírá role. Například před šesti lety v magazínu People zmínil, že jeho kariéra je „eklektická“, tedy v podstatě, že si vybírá od každého trochu. „Vždycky se snažím sám před sebe pokládat výzvy, riskovat a udělat ‚trojitého axela‘, i když můžu spadnout na hubu,“ řekl. A pro NBC Los Angeles v roce 2011 zase popisoval, že jemu samotnému se líbí filmy, které „na Amazonu opravdu neseženete“. Jmenovitě prý rád sleduje snímky Rogera Cormana (režiséra filmů jako Odpoutaný Frankenstein nebo Krvavá máma) nebo Raye Harryhausena, který stojí například za Soubojem titánů z roku 1981 (ano, je to přesně ten, co si v televizi můžete na Vánoce každý rok pustit přibližně pětkrát.)

Cage se prostě nikdy nechtěl stát konvenčním hercem. Často si vybíral filmy, které laškovaly s kýčem nebo se mu přímo poddávaly. Někdy byl tak za čárou vkusu, že se s tím divák buď smířil a smál se, nebo odešel. Snažil se šokovat a posouvat hranice do míst, kde se divák snad ani nechtěl ocitnout. A pak si jakoby náhodou odskočil k něčemu, co dávalo smysl.

To od začátku tak trochu vybízelo k tomu, aby se z něj stal mem. A jak podotýká New Yorker, jeho memefikace dokonce nastala daleko dřív. „Podle knihy ‚Age of Cage‘ to začalo na konci 80. let, kdy se na webové stránce ytmnd.com stala populární videa z jeho filmů,“ píše magazín doslova. Byl tak dost možná prvním hercem, který s memefikací měl zkušenost.

A to přesto, že nic takového nikdy nebylo jeho záměrem. Právě ve spojitosti s To se mi snad zdá pro IMDB popisoval, jaké to bylo, když se ráno probudil a poprvé uviděl video „Nicolas Cage losing his s**t“, tedy sestřih scén z nejrůznějších filmů, kde se jeho maximalistické herectví projevilo v plné kráse. „Myslím, že tenhle film mi dal šanci autenticky vyjádřit emoce, které jsem tehdy cítil,“ řekl.

Dnes tak z Nicolase Cage není všestranný herec s bizarním vkusem na postavy, které chce ztvárnit. Postupem let se z něj vlastně stal mem, vyprázdněný obrázek, od kterého očekáváme, že se budeme bavit a možná i trochu pohoršovat. Zpočátku to nejspíš nebyl jeho záměr, ale postupem času se dost možná jeho přístup k memefikaci stal stejně rozpolcený jako jeho vztah ke slávě v To se mi snad zdá. Nechce být jen internetovou postavičkou, ale zároveň ví, že sláva s sebou přináší i zájem a třeba i další role, které ještě nezkusil.

V To se mi snad zdá se Cage nicméně téměř jistě přiklání k nespokojené části svého já a film tak má být jeho pokusem vyplnit internetový obrázek sebou samým. Přesto je téměř jisté, že v jednom ohledu se nic nezmění: vždy, když je filmový průmysl příliš předvídatelný, Nicolas Cage do něj vnese překvapení a zvraty.