Nick Cave and the Bad Seeds prozářili temnotu pražské noci

Koncerty Nicka Cavea jsou dlouhé dekády proslulé svou intenzitou. Ať už vystupoval se svou první kapelou The Birthday Party, která se na začátku osmdesátých let transformovala do Bad Seeds nebo s alternativně rockovým kvartetem Grinderman, jeho koncerty nikdy nebyly otrockým převedením písní z alb do živé podoby.

Cave a jeho kapely se vždy snažili o co nejvíce uhrančivou podívanou. „Vždycky mi na koncertech šlo o to samé. Ať už to bylo s The Birthday Party, nebo pak s Bad Seeds. Neustále jsme se zabývali myšlenkami transcendence a v podstatě se snažili dostat publikum do změněného stavu vědomí, vlastně do transu. V The Birthday Party šlo o totéž, i když to bylo celé o poznání víc násilné,“ popisoval loni svou koncertní filozofii Cave serveru NME.

Temnou energii jeho raných koncertů zvěčnil mimo jiné i Wim Wenders ve svém snímku Nebe nad Berlínem (1987). Od osmdesátých let se mnoho změnilo, Cave už nežije v Berlíně ani není závislý na heroinu. I jeho včerejší pražský koncert ale mnohokrát připomínal spíše evangelikálskou mši než rockovou show.

Les vztažených rukou fanoušků a fanynek, které se nábožně vzpínají ke své ikoně, doprovází každou štaci na Caveových turné, a nevyhnul se ani Praze. Je jen málo jmen populární hudby, která by svým fanouškům vracela takovou porci energie jako Cave.

Během dvou a půl hodiny dlouhého setu odehrál většinu své aktuální desky Wild God, ke které přidal i osvědčené hitovky z průřezu své kariéry. Střídal rozličné vokální polohy, stíhal svým pohybem pokrýt celou plochu pódia a nebál se ani přímého kontaktu s publikem. Hned v první části koncertu si například vzal z první řady zápisníček, do kterého chvíli něco psal a pak ho vrátil se slovy: „Omlouvám se, že zdržuju, ale musel jsem se mu podepsat, vždyť je mu k***a asi osm let.“

Cave svůj intenzivní vztah s fanoušky pěstuje i mimo koncertní pódia. Od roku 2018 si vede veřejný blog The Red Hand Files, ve kterém formou kratších či delších dopisů odpovídá na rozličné dotazy svých obdivovatelů, často s až odzbrojující upřímností. Blog k dnešnímu dni čítá před tři sta příspěvků, ve kterých se Cave vyjadřuje ke všemu, od svého rozchodu s PJ Harvey po existenciální otázky po smyslu života. Žádný dotaz není tabu, jak ukazuje například otázka Tima ze Sydney z února letošního roku, který se Cavea ptal, proč je takový ko**t. „Nevím,“ odpověděl mu s humorem sobě vlastním Cave.

Specifický smysl pro humor a umění skloubit zájem o transcendentální témata s jazykem společenské spodiny Cave ukazuje i na poslední desce. Své textařské schopnosti dal na odiv i pražské O2 areně. Show doprovázely velké LCD panely, na kterých prostřihy z dění na pódiu střídaly plasticky vyvedené klíčové části textů. Písně tak získávaly další level dravosti, k akustickému tlaku celé kapely se přidával i tlak vizuální.

Tento princip skvěle fungoval během celého koncertu, nejsilněji působil v extatickém závěru hned druhé písně večera, Wild God. „Sestup k nám dolů“ hypnoticky blikalo z obřích obrazovek, Cave freneticky pobíhal po pódiu a jeho pohyb se snažily zachytit ruce desítek fanoušků, kteří se toužili dotknout svého proroka. Ten na úplný závěr tracku sestoupil k nim, na poslední úroveň pódia. Sestoupil k nim dolů.

Zajímavé bylo srovnání mezi jeho aktuálním materiálem a staršími skladbami. Ve všech polohách Cave působil přirozeně a zároveň živelně, v nových písních se ale cítil jako ryba ve vodě. V elegické Joy, jednom z emocionálních vrcholů jak aktuální desky, tak včerejšího koncertu, Cave působil, jako by na světě neexistovalo nic jiného než píseň a publikum. „Bylo již moc smutku. Nadešel čas radosti,“ deklamoval bez doprovodné kapely do naprosto tiché arény. Štěstí se v tu chvíli rozlilo po každé z 15 tisíc soustředěných tváří v publiku.

Zážitek z koncertu ale nestál pouze na charismatickém Caveovi. Jeho letošní turné je totiž v mnoha ohledech i comebackovou šňůrou Bad Seeds. Ti figurovali v kreditech několika posledních Caveových nahrávek, ale často ve velmi sporadickém složení. Sám zpěvák v minulosti mnohokrát tematizoval, že vlastně už neví, jak hrát s rockovou kapelou.

„Měli jsme takové komplikované období, změnilo se hodně věcí. Z kapely odešel Mick Harvey, který to dřív hodně táhl, a po smrti Arthura (Caveova syna, pozn. aut.) jsem ztratil schopnost s kapelou hudebně komunikovat. Na deskách a koncertech sice hráli, ale všechny skladby jsme skládali jenom s Warrenem Ellisem, Bad Seeds se zapojili vždy až při nahrávání. Když si ty desky poslechnete, zjistíte, že tam vlastně hrají hrozně málo. Takže Wild God je fakt první deska po dlouhé době, na které hrají staří dobří Bad Seeds. A já si to hrozně užívám,“ popisoval Cave vývoj kapely v jednom z letošních dílů podcastu amerického NPR All Songs Considered. Skvělou práci odvedl i čtyřčlenný sbor, který do Bad Seeds přinesl gospelový drajv.

Cave s oblibou tvrdí, že jeho písně dostávají svůj pravý smysl až při živém koncertování, což se v Praze mnohokrát potvrdilo. Písně, které na aktuální desce těží ze syrového a místy zkresleného mixu Davida Fridmanna, naživo působily průzračně čistě. Bad Seeds se nebáli ani změn oproti studiovým verzím.

Písně často měnily tempo, nejvýraznější novinka byla ale asi modulace ve Final Rescue Attempt. Během několikátého opakování refrénu Cave naznačil gestem ruky kytaristovi Georgi Vjesticovi „jdeme nahoru!“ a o chvíli později už kapela hrála v o tón vyšší tónině. Po dohrání skladby Cave neudržel své nadšení, předtím než odstartoval další kus, si rychle vzal mikrofon a řekl: „Tak tohle jsme trénovali zku***ňe dlouho. A konečně se to povedlo.“ To, že naživo skladby nabývají nových smyslů, ostatně Cave včera prožil na vlastní kůži, když v závěru dojemné I Need You neudržel slzy.

Porci práce odvedlo i publikum, které většinu tracků odzpívalo spolu s Cavem. V kultovní Red Right Hand na sebe například fanoušci vzali roli varhan. Když celá aréna začala nonstop jednohlasem zpívat ikonickou ústřední melodickou linku, rozesmálo to jak Bad Seeds, tak Cavea. Největší hluk ale diváci vytvořili po závěrečné písni setu. Ohlušující aplaus si vyžádal hned čtyři přídavky. Když se Cave s Prahou loučil po úplně poslední Into My Arms, kterou s ním v rozsvícené aréně zpívali už úplně všichni, působil, že se mu úplně odejít nechce. Chodil tam a zpátky a s legračním přízvukem česky děkoval směrem do hlediště. Když nakonec zmizel, ve vzduchu visel jasný vzkaz. Na viděnou za dva roky.