Článek
Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.
Moře je tak klidné, že ho přehlušuje zvuk cikád z nedaleké pláže. A možná i hlas vlastních myšlenek.
„Chci, abys věděla, že se mnou můžeš mluvit o všem. I až budeš starší,“ říká táta dceři. „O klucích, který poznáš. O drogách, co budeš brát. Myslím to vážně. Taky jsem to dělal, tak můžeš. Ale slib mi, že mi o tom povíš.“
Třicátník Calum přitom své jedenáctileté dceři Sophie nic neříká. Neprozradí, odkud se objevila jizva na jeho rameni, ještě včera tam nebyla.
Debutový snímek Aftersun pětatřicetileté skotské režisérky Charlotte Wells byl loni uveden v Cannes a od té doby sklízel chválu u kritiků i na festivalech, včetně toho karlovarského. Recenze vyzdvihovaly stylistickou odvahu Wellsové a herecké výkony obou představitelů, před kamerou poprvé stojící Frankie Corio (Sophie) i zkušenějšího Paula Mescala (Calum) známého ze seriálové adaptace románu Normal People — tomu role v Aftersun vynesla dokonce nominaci na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon.
Schovaná bolest
Prvních pár minut působí snímek jako lehkonohá vzpomínka na léto u moře kdysi v devadesátkách. Caluma a Sophie čeká dlouhá cesta autobusem do letoviska a turecký hotel uprostřed rekonstrukce. Po příjezdu z telefonní budky zavolají mámě, s níž Calum už nežije, nebydlí dokonce ani ve stejném městě. Možná proto se teď tak snaží, aby s dcerou nasbírali společné zážitky.
Co na tom, že klid u hotelového bazénu ruší bouchání dělnických kladiv a někdo popletl rezervaci pokoje, ve kterém je o lůžko méně. Calum a Sophie mají před sebou společné poflakování u moře, večery v restauraci i tančení na diskotéce za zvuků Under Pressure, hitu Davida Bowieho a Freddieho Mercuryho. Vypadá to jako hezká dovolená. Mezi její nejmilejší okamžiky patří chvilky klidu, při nichž táta dceru natírá krémem po opalování. Je to jeho rituál, dojemná manifestace péče o vlastní dítě.
Intimně laděný film se dá sledovat jako záznam vztahu, který spolu mohou mít otec a dcera, ale také jako příběh dítěte opatrně vplouvajícího do věku dospívání – podobně jako další snímek aktuálně uváděný v českých kinech, Falcon Lake kanadské režisérky Charlotte Le Bon. Sophie je na svůj věk příliš chytrá, s čím dál větší zvědavostí pozoruje vzájemné namlouvání pubertálních hotelových hostů. A koneckonců i počínání svého táty, který tak pečlivě skrývá težce poraněnou duši.
Ze všeho nejvíc je Aftersun filmovým přezkoumáním paměti. Vypravěčkou příběhu, jak se divák postupně dozvídá, je Sophie o dvacet let starší. Čím pozorněji zkoumá své dávné vzpomínky, tím více bolesti v obrazech nehybných letních dnů objevuje.
Paměť jako kamera
„Nemám žádné video s tátou. Jen hodinové torzo z digitální kamery, na kterém hrajeme šachy. Nejsou na něm naše hlavy, protože šachovnice byla zajímavější,“ přiznala režisérka snímku deníku Guardian. Zdůraznila, že Aftersun není autobiografický, ale emoce, které film přináší, hlavně pak pocit zármutku nad ztrátou otce, jsou její.
Nutno dodat, že emoce na diváka přenáší skotská filmařka velmi přesvědčivě. Přijít o někoho blízkého často člověka donutí převracet vzpomínky v ruce a hledat v nich náznaky, že se blíží cosi nevyhnutelného. Je to zpětné ohledávání důkazů. A zároveň snaha s tátou ještě chvíli zůstat. Většinou je to nadlidský úkol: máme k dispozici jen nekvalitní kamerový záznam, torzo, kterému chybí hlava.
Jedno horké odpoledne v ospalém tureckém hotýlku, pár dní před Calumovými narozeninami, se Sophie táty ptá: „Když ti bylo jedenáct, co sis myslel, že budeš teď dělat?“
Calum opět nechce odpovědět. Nutí Sophie, aby vypnula domácí kameru, na kterou společně sbírají zážitky z dovolené. I režisérka Charlotte Wells v tu chvíli otáčí objektiv kamery na místa, kde z tajemství zbývá jenom odraz. Calumova matná silueta na skle staré hotelové televize, kousek tváře ve výseku zrcadla zaskládaného knihami, které toho o tátovi prozradí víc než on sám. Publikace o meditaci a o tai chi jako marné pokusy zahojit jeho depresemi zatíženou hlavu – a ještě pohádky pro Sophie na čtení před spaním.
„Když mi bylo 11, nikdo si nevzpomněl, že mám narozeniny. Když jsem to řekl mámě, byla tak naštvaná, že mě vytahala za ucho,“ vypráví neochotně Calum. „To je docela… drsný,“ odpovídá rozhozená Sophie.
Proč nám rodiče předtím, než nás opustí, neříkají pravdu? Přece bychom je dokázali zachránit, pomoct jim od bolesti, kterou v sobě nesou a která je nevyhnutelně vytlačuje ze života. Wells ale ví, že je to složitější. Pokud jako syn nedokážu pochopit, proč mi máma včas neřekla, co ji bolí, jako táta začínám tušit, že některé věci se dětem říct nedají. Jsou tajemství těžká jako závaží. A který rodič by své děti dobrovolně stáhl pod hladinu?
Poslední tanec
Když Charlotte Wells chce, limity paměti, filmového záběru, ale hlavně mezilidských vztahů překračuje. Právě odsud pramení chvála režisérky za stylistickou odvahu. Přes zeď snímá současně Caluma i Sophie a sleduje, co dělají, když se ten druhý nedívá. Ví, co trápí Sophie. A proč Calum tajně plive na svůj odraz v zrcadle.
Aftersun tak odhaluje věci, které si táta s dcerou nedokážou říct. Wells ví, že největší zrada lásky dětí k rodičům je, že porozumět jim můžeme až po desítkách let. Někdy to znamená, že už je pozdě. Film dálku mezi jedenáctiletou a třicetiletým maže. Nabízí jim místo setkání - v prapodivném zásvětí, kde blikají světla stroboskopu a dva osamocené hlasy zpívají Under Pressure, píseň, kterou jsme všichni slyšeli nesčetněkrát, ale až teď ji najednou chápeme.
„Láska ti dá odvahu pečovat / o lidi na hraně noci… Tohle je náš poslední tanec. Tohle je náš poslední tanec.“