Nesnášíme víc Romy, nebo Ukrajince? Film pozoruje české strachy zvenku

Na začátku byl strach. Patnáctiletý Igor se bál sdělit své matce, proč doopravdy skončil v nemocnici. Navíc se zraněními, která budou znamenat konec jeho nadějné gymnastické kariéry. Vymyslel si proto jiné, pro něj zdánlivě bezpečnější vysvětlení. Nedomyslel ovšem, kolik problémů tím způsobí a kolik jiných lidí ohrozí. Prý na něj zaútočila parta romských kluků.

Celovečerní debut Michala Blaška, mj. režiséra vynikající minisérie Podezření, byl inspirován několika skutečnými případy, k nimž došlo v Česku, na Slovensku i ve Francii nebo USA. České maloměsto, kde se děj odehrává, nicméně není blíže určeno, což příběhu přidává na univerzálnosti. Místní se navzájem znají a pomlouvají, mezi soukromým a veřejným prostorem vede tenká hranice. Také Igorův případ budí pozornost různých zájmových skupin.

Zatímco se teenager zotavuje na lůžku, jeho vynervovaná máma komunikuje s lékaři, policií i synovými spolužáky a spolužačkami a pátrá, k čemu vlastně došlo. V době úrazu se totiž nacházela mimo republiku. Kvůli dokumentům potřebným k vyřízení českého státního občanství odcestovala na skok do domovské Ukrajiny.

Irina pracuje v Česku pro úklidovou službu a spolu s kamarádkou by si ráda otevřela kadeřnictví. Teď však musí vedle shánění prostorů pro podnikání a příprav na zkoušku z češtiny pro cizince řešit, jak ji vnímá a přijímá místní komunita. Po domnělém útoku pro ni přestala být neviditelná, naráz je ve středu pozornosti. Mezi ostatní chce zapadnout, stát se Češkou. Některé z podmínek přijetí jsou ale v rozporu s její morálkou.

Zdá se, že sousedi z paneláku, kde došlo k incidentu, stojí na ženině straně. Možná jim ale ukrajinská samoživitelka akorát vadí méně než místní Romové, vždy podezřelí číslo jedna. Tím, že vyjadřují podporu zástupkyni jedné z minorit, v jejich očích té přizpůsobivější, se Češi možná jen utvrzují o vlastní dobrotě a toleranci vůči „jinému“, utišují své černé svědomí.

Soukolí předsudků a nenávisti udržuje v pohybu i policista vyšetřující Igorův případ. Irině klade spoustu podezřívavých otázek stran jejího podnikání a při pátrání po pachateli se řídí spíš instinktem a náladou ve společnosti než důkazy. Vlastní agendu sleduje rovněž starostka, která vycítila, že by marketingově promyšlená podpora utrápené matky mohla nakopnout její skomírající popularitu.

Na scéně se objevuje i sympatický mladý muž, představený Irině familiárně jako „Míša“. Jak napovídají různé zlověstné indicie, ve skutečnosti jde o člověka napojeného na krajní pravici, který Igorových zranění, resp. identity údajných pachatelů využívá k rozdmýchávání nacionalistických vášní.

Zástupci policie, politické reprezentace i pochybných nevládních spolků tak cynicky zneužívají toho, že si obyvatelé města svou zlobu na systém, jejichž změna je nad jejich síly, projektují do nenáviděného etnika s minimálními možnostmi obrany.

Snímek talentovaného filmaře, který již svou studentskou tvorbu představil na prestižních festivalech v San Sebastiánu a Cannes, se rozbíhá nenápadně a do světa sterilních nemocničních chodeb a lacině zařízených sídlištních bytů nás vtahuje pomalu. Na Igorovu počáteční lež se ale nabalují další a další ústupky, tempo roste, dění se začíná vymykat kontrole. Tíhu protagonistčina dilematu vnímáme stále zřetelněji.

Irina se ocitá v podobně bezvýchodné situaci jako hrdinové oceňovaných morálních dramat íránského režiséra Asghara Farhádího jako Klient nebo Hrdina. Může si zachovat integritu, říct pravdu a riskovat ztrátu všeho, co si poctivě vydřela, nebo dál přiživovat příběh postavený na nebezpečných smyšlenkách.

Irina při své tunelovém zaměření na jeden konkrétní cíl málokdy říká nebo dělá víc, než je v danou chvíli potřeba. Není čitelnou, snadno přístupnou postavou, která by si rychle získala naše sympatie. Tvůrci ji neidealizují a její předsudky, tvrdost a ctižádostivost nijak neomlouvají.

Naše napojení na ženu, jejíž bezmoc sugestivně vystihla ukrajinská herečka Vita Smačeljuk, usnadňuje zejména styl filmu. Ruční kamera ji po vzoru rumunské nové vlny nebo filmů belgických bratrů Dardennových sleduje na každém kroku. Od prvního do posledního záběru.

Čekání v nemocnici, nepříjemný výslech na ošuntělé policejní vyšetřovně i obavu o život v panelákovém bytě, kde na ni někdo vprostřed noci agresivně vyzvání, prožíváme spolu s ní. Zpravidla ve vtahujících několikaminutových sekvencích, nepřerušovaných úlevnými střihy.

Díky dialogům s vedlejšími postavami zároveň vnímáme širší kontext, v němž se hrdinčino rodinné drama odvíjí. Osobní a kolektivní rovina se navzájem prolínají a posilují, proměnu vztahu matky a syna zrcadlí paralelně sledované pnutí mezi jedincem a společností. Irina se chce v Česku integrovat, ale přestává si kvůli tomu rozumět se synem.

Zpočátku přitom pro Igora dělá první poslední. Narychlo se vrací z Ukrajiny, létá po doktorech, tráví čas na policii. Po klíčovém odhalení zhruba v půlce snímku u ní ale dochází k citovému ochladnutí. Změnu nálady a dynamiky mezi postavami přitom stejně jako ve zbytku výrazově úsporného filmu ohlašuje inscenování herců v prostoru a rámování: nenápadný přechod od celku s oběma postavami k detailu znepokojené tváře jedné z nich, od frontálního snímání k pohledu na záda.

Vše se opět odehraje v jednom nepřerušovaném, suverénně zrežírovaném záběru, jemuž předcházelo dlouhé plánování a zkoušení. Stejnou promyšleností jako jednotlivé záběry se vyznačuje skladba celého filmu, který přechází od jedince k celku, od utlumeného psychologického dramatu k takřka thrillerově vypjaté podívané.

S tím, jak přibývá lidí, kteří Irininy situace zneužívají pro vlastní účely, ubývá hrdinčiných ústupových cest. Její jednání je ve stále nápadnějším rozporu s jejím vnitřním přesvědčením. Svému svědomí ulevuje alespoň drobnými gesty lidskosti. Podání pomocné ruky dvěma podobně bezradným matkám ale nedokáže zvrátit neblahý vývoj situace, řízený již silami nacházejícími se mimo její kontrolu, iracionálními pohnutkami, ne racionálními fakty.

Film vrcholí Irininou konfrontací s frustrovaným davem, živoucí ukázkou toho, kam až může být vystupňován strach jedince, pokud jej nikdo včas nerozptýlí. Ironickou tečku pak obstarává scéna, kdy hlavní hrdinka za zvuků české státní hymny konečně dosahuje vytouženého cíle. Stala se tím, kým chtěla být. Zároveň se kvůli hodnotám nového společenství zřekla většiny svých morálních principů.

Namísto katarze nebo falešné útěchy přichází jen satirické povzdechnutí. Dusivé drama, autentické projevem herců i vykreslením postsocialistického prostředí, které je stále řízené nedůvěrou a represivním smýšlením, tak zůstává až do konce ukotvené v realitě. Blaškovi se na středoevropském půdorysu současně podařilo vystavět univerzální výpověď o mechanismech nesnášenlivosti, banalitě zla a obětech, které podstupujeme, abychom zapadli do kolektivu.

Zřejmě i z toho důvodu pět let připravované drama oslovilo zahraniční festivalové dramaturgy, bylo uvedené v jedné ze soutěžních sekcí benátského festivalu a bude se za Slovensko ucházet o Oscara.