Není to boj mezi dobrem a zlem. Tipy na knihy a filmy o Izraeli a Palestině

V anketě Seznam Zpráv najdete tip na román o nepravděpodobném přátelství Izraelky a Palestince, komiksovou reportáž z pásma Gaza nebo film o zpackaném teroristickém útoku, po kterém přichází šance na odčinění.

Marina Vohralík Šternová, šéfredaktorka Revue Prostor a bývalá kulturní a tisková atašé v Izraeli:

Odpověď na tuto anketu se nepíše jednoduše. Otázkou je, zda nám může umění opravdu pomoci lépe pochopit komplexnost konfliktu, když za každým dílem stojí autor s určitým postojem, politickým názorem a zkušeností, kterou reflektuje.

Pro mě bylo vždy důležité vcítit se do situace izraelských Arabů, jejichž identita je s každým konfliktem na Blízkém východě neustále podrobována zkoušce. V díle Sajjída Kašuy, izraelsko-arabského spisovatele, především v knížce Tančící Arabové v překladu Magdalény Křížové, se o této zkušenosti a neustálém souboji dvou identit v závislosti na měnící se dynamice izraelsko-palestinského konfliktu dočtete.

Dalším fascinujícím a smutným fenoménem, který je důsledkem izraelsko-palestinského konfliktu, je povinná vojenská služba v Izraeli. S účastí v armádě a vojenských konfliktech jsou samozřejmě spojena nám nepochopitelná a vzdálená dilemata, jimž jsou mladí Izraelci a Izraelky vystavováni. Tlak, kterému musí čelit ještě stále náctiletí vojáci a vojačky, traumata, která si z armády odnášejí, a komplexnost soužití Izraelců a Palestinců znepokojivým způsobem ve svých dílech zpracovává izraelský režisér Shaul Maoz, a to konkrétně ve filmech Libanon a Foxtrot.

Martin Šrajer, filmový publicista a spolupracovník Seznam Zpráv :

Není mnoho režisérů, kteří by dokázali vystihnout zničující dopad politické nestability na společenský řád a soukromý život tak výstižně, vtipně a vyrovnaně jako Elia Suleiman. Palestinský režisér, který si pro svůj minimalistický styl a cit pro absurdno vysloužil přirovnání k Tatimu a Kaurismäkimu, ve svých humanistických satirách jako Čas, který zbývá nebo To musí být nebe vypráví o hledání domova a snaze komunikovat a koexistovat navzdory ostnatým drátům.

Zcela odlišný, naštvanější typ politické kinematografie reprezentuje Izraelec Nadav Lapid, který otevřeně kritizuje nacionalismus svých krajanů. Ve veřejných prohlášeních tak činí explicitně, v oceňovaných filmech jako Synonyma nebo Ahedino koleno formou vrstevnatých alegorií. Izraelsko-palestinský konflikt podle něj připomíná „jeden z těch experimentálních filmů, které jako by nikdy neměly skončit, ale z dramatického hlediska měly skončit už dávno“.

Až polovinu současných palestinských filmů natáčejí ženy. K těm nejúspěšnějším patří Rosalind Nashashibi. Vizuální umělkyně s palestinskými kořeny se ve své tvorbě promítané v kinech a vystavované v předních galeriích zabývá tématem kontroly a hranic, ať už daných vnitřním nastavením člověka, nebo stanovených zvnějšku systémem, v němž tito lidé žijí. V roce 2017 byla nominována na Turnerovu cenu za výstavu On This Island.

Lukáš Rychetský, šéfredaktor kulturního časopisu A2:

Zřejmě nejznámější izraelský prozaik Amoz Oz (zemřel v roce 2018) vydal také řadu esejů, které reflektují zacyklenost izraelsko-palestinského konfliktu a snaží se z ní najít cestu ven. Ozovo uvažování o minulosti i budoucnosti konfliktu, jenž mnozí považují za neřešitelný, je sice vysloveně humanistické, to ale neznamená, že by bylo naivní nebo přehnaně idealistické.

Autor navíc nepatří mezi romantizující sebenenávistné pacifisty a sám bojoval v řadách IDF hned ve dvou válkách (1967, 1973). Když uvažuje o fanaticích na obou stranách konfliktu, neváhá připomenout vlastní zkušenost mladistvého sionistického revizionisty se sklony k fundamentalismu. Možná právě ve chvílích, kdy se jakákoliv naděje na mírový posun v izraelsko-palestinských vztazích zdá nemyslitelná, má cenu číst tohoto židovského spisovatele a esejistu, který do omrzení připomínal: „Není to boj mezi dobrem a zlem, ale spíš tragédie v tom nejstarším a nejvlastnějším smyslu slova: totiž střet mezi jedním silným, historicky podloženým a přesvědčeným nárokem a velmi odlišným, ale o nic méně přesvědčivým, o nic méně silným a lidským nárokem druhým.“

Při pohledu z Česka je život v Palestině – a v Gaze především – jen těžko představitelná věc. Americký novinář a kreslíř Joe Sacco dokázal v komiksovém provedení (u něhož by se dalo očekávat, že bude spíše klouzat po povrchu) sugestivně vylíčit palestinskou každodennost a zároveň ji historicky kontextualizovat.

Saccovo komiksové reportérství realitu válečných konfliktů zachycuje lépe, než se to daří jiným médiím včetně filmu. I když je jeho hledisko nutně jednostranně lokalizované, protože život v Izraeli není předmětem jeho zájmu, v žádném případě nezamlčuje skutečnosti, o nichž propalestinští aktivisté tak rádi mlčí: ať už jde o vraždění domnělých či skutečných kolaborantů mezi Palestinci, uplatňování islámského práva, vraždy nevěrných žen, nebo o příklon k fundamentalismu a terorismu obecně.

Vzhledem k tomu, že jsou jeho knihy už více než 10 let staré, by čtenář neměl zapomínat, že aktuálně je v Palestině humanitární situace ještě mnohem horší, čemuž bohužel odpovídá i radikalizace tamních obyvatel.

Milan Rokos, zahraniční redaktor Seznam Zpráv:

Strhující příběh dvou sebevražedných atentátníků natočil v Nizozemsku žijící režisér Hany Abu-Assad. Dva kamarádi z autoservisu v Nábulusu se jednoho dne dozvědí, že byli vybráni pro sebevražedný útok v Izraeli. První pokus se však nepodaří a oba mladí muži mají ještě čas nad útokem přemýšlet.

Jinou perspektivu jim přinese kamarádka Suha, která žila v cizině a uvědomuje si, že bojovat za svobodu se dá i jinak než vražděním nevinných lidí. Snímek přináší pohled na izraelsko-palestinský konflikt očima Palestinců, měl ale i židovského producenta Amira Harela. Ten na kritiku některých izraelských skupin reagoval slovy, že „film je především dobrým uměleckým dílem“ a že je důležité, že přináší pohled z druhé strany. Ráj hned teď byl oceněn Zlatým glóbem a stal se prvním filmem palestinského režiséra, který byl nominován na Oscara v kategorii cizojazyčných snímků.

Kniha izraelské spisovatelky Lizzie Doronové skvěle ukazuje absurditu izraelsko-palestinského konfliktu i to, jak už lidi na obou stranách trápí i unavuje. Hlavní hrdinkou je sama izraelská spisovatelka a mírová aktivistka, která se na konferenci v Římě potká a spřátelí s palestinským fotoreportérem Nadímem.

Jejich přátelství se potýká s předsudky na obou stranách. Začíná to tím, že Nadím přijde pozdě na jejich panelovou diskuzi. „Typický Arab, vždycky chodí pozdě,“ myslí si Lizzie. Když však Nadím dorazí, sdělí publiku, že zmeškal let do Říma, protože ho izraelská pohraniční policie několik hodin vyslýchala kvůli podezření, že by mohl být terorista. Lizzie si uvědomí, že musí svůj první dojem napravit. A podobné předsudky o židovkách si léčí i Nadím. Přátelství dovádí oba hrdiny k poznání, že oba žijí ve stejném blázinci, jen každý v jiném oddělení.