Nemůžeme mít všechno. Když odpovídají novinářky, dojde i na lítost

Když moderátorka a novinářka Linda Bartošová dostala před dvěma lety nabídku napsat knihu, přijala ji trochu s rozpaky. „Měla být o mně pro mladé lidi. O mých zkušenostech, o mé cestě na místo, kde jsem. Jenže – kde vlastně jsem? Přišlo mi nepoctivé dávat rady a navádět jiné z místa, které jsem sama neměla definované.“

Bartošová si s knižní výzvou nakonec poradila po svém. Vydala se napříč českou mediální krajinou a na zkušenosti a postřehy z novinářské praxe se ptala svých kolegyň. Válečné zpravodajky Petry Procházkové, televizní moderátorky Světlany Witowské, spoluzakladatelky DVTV Daniely Drtinové nebo první české novinářky nominované na European Press Prize Apoleny Rychlíkové.

Na více než dvou stech čtyřiceti stranách se toho stihne probrat opravdu hodně. Barbora Černošková mluví o tom, jaké to je být jednou z mála sportovních reportérek v českém mediálním prostoru, Daniela Drtinová vzpomíná na rozhovor s Michalem Haškem a jeho „lhaní v přímém přenosu“. Lenka Kabrhelová popisuje samotu, kterou při své práci může zažívat zahraniční zpravodaj.

Apolena Rychlíková zmiňuje problém, při kterém se sám chytám za nos: že se česká žurnalistika redukovala na komentáře a že jde „velmi často o pohled středně a výše příjmového komentátora z Prahy, který komentuje něco, co mu zrovna přijde zajímavé, aniž by měl zkušenost s tím, jestli je to téma i pro někoho jiného než obyvatele Prahy“. Ano – to může být případ jak mě, tak i tohoto textu.

Ne všechna témata jsou stejně zajímavá (dokonce nejen pro středně a výše příjmového komentátora z Prahy) – některá přitáhnou jen studenty z oboru nebo úplné nadšence. Jiná zase působí trochu nevyužitě. Bartošová se svých respondentek opakovaně ptá na zkušenosti s prací v mužském kolektivu – a nezjišťuje vlastně nic neobvyklého. Autorka tu naráží na houževnatost zkušených žen starší generace, které nerozhodí ani pozvánky na kafe od politiků, ani uštěpačné poznámky od mužských kolegů, ani zážitky za hranicí legálnosti.

„V devadesátých letech jsme měli hranici tolerance jinde. I v redakcích. To, že mě někdo vnímá jako ženu a třeba si ze mě dělá srandu jako z hloupé blondýny, mě vždycky dokázalo nakopnout,“ říká Petra Procházková, která v tu chvíli mluví velmi podobně jako její další kolegyně.

Člověk má pocit, že otázky podobného typu nechávají Novinářky chladné. Jako by je téma muži versus ženy v newsroomu snad ani moc nezajímalo. Hodí se připomenout, že tuto recenzi píšu v redakci, kterou loni v říjnu otřásla kauza sexuálního obtěžování. V jednom z devíti rozhovorů je pouze zmíněna – přitom by mohla sloužit jako smutný případ toho, jak toxickému prostředí musí někdy novinářky čelit.

Kniha Lindy Bartošové má občas problém překvapit. Možná je to tím, že se její autorka vyptává příliš zkušených žen, tak zvyklých na pozornost druhých, že už je nic nerozhodí. Možná to chtělo ptát se trochu ostřeji. Neodejít od otázky, dokud se Bartošová nedozví něco, co se těžko přiznává. Jenže na to v sobě Novinářky mají moc úcty – nejen k respondentkám, ale i k oboru. Tvrzení, že novinařina je poslání, se tu opakuje až moc často. Něco podobného by vám přitom asi tvrdili i respondenti v knize Cukráři nebo Chirurgové.

Samozřejmě, co můžu vědět jako editor kulturní rubriky? Nehádám se s premiéry, nebloudím po minových polích, nevyšetřuji nebezpečné kauzy. Pracuji od–do, jsem zaměstnaný a ještě ke všemu muž. Takový luxus válečné zpravodajky, zahraniční reportérky, investigativní novinářky a ani externí redaktorky bez úvazku neznají. Přesto je škoda, že Linda Bartošová nezkusila víc nabořit mýtus, že novinařina je obor, který nezná pracovní dobu a je potřeba se mu cele obětovat. Zvlášť když jen pár měsíců před vydáním knihy ohlásila půlroční pauzu od televizních kamer.

Hlouběji se přepracovanosti a odpočinku dotknou pouze Andrea Procházková a Hana Řičicová, mladé novinářky z týdeníku Respekt. Zní to jako maličkost, generační kňourání. Jenže odpočinek úzce souvisí s hledáním hranice mezi pracovním a osobním, rodinným. A tu nakonec hledají všechny Novinářky.

„Dobré slaďování neexistuje. Buď jsi naštvaná ty, nebo rodina, nebo lidi v práci,“ říká Apolena Rychlíková z webu A2larm a jednou větou tak popisuje veliké dilema knihy. Některé novinářky se snažily najít mezi kariérou a rodinou balanc, některé prostě jedno či druhé obětovaly. A rozhodně přitom nejde říct, že by některé z řešení působilo lépe než ta ostatní.

Světlana Witowská vypráví o tom, že se po druhém dítěti rozhodla přestoupit z České televize k lépe platící konkurenci, protože měla více času a energie doma. Když se pak vracela do domovské ČT, poslali ji z trucu zpátky na kariérní začátek. Petra Procházková přiznává lítost nad tím, že kvůli oddanosti své práci poprvé otěhotněla až ve čtyřiceti.

A Libuše Šmuclerová, dnes jedna z mála vysoce postavených žen v mediálním managementu, zkoušela kariéru s mateřstvím propojit tak, že své několikaměsíční mimino brala do kanceláře nebo jej nechávala na starosti chůvě. „Před Vánoci, kdy přišla na Novu z hodiny na hodinu policejní prohlídka, už všeho bylo moc. Nikdo další z vedení na místě nebyl, paparazzi na střeše protější budovy, já měla kojit, policistka na stráži vedle. To už jsem pak ztratila mlíko.“ I když tu stručně popsanou epizodu čtu už poněkolikáté, nepřestává mi připadat neskutečně smutná.

Rozhodně bych si nedovolil Šmuclerové něco z pozice muže vyčítat, naopak. Pociťuji lítost nad tím, že se dostala do složité situace jenom proto, že chtěla mít kariéru a zároveň být matkou. Zatímco pro mě jako pro muže je taková potřeba absolutně přirozená, Novinářky opakují jednu větu. „Všechno mít nemůžeme,“ konstatuje Lenka Kabrhelová. „Možná nemám pravdu – a vím, že se mnou dost žen novinářek nesouhlasí – ale nemůžeme mít všechno,“ tvrdí Petra Procházková. Nejspíš by se divila, kdyby zjistila, že její názor v knize není osamocený.

„Kdyby tuhle situaci museli nějakou dobu zažívat muži, tak se podmínky pro péči promění, protože oni by to v tomto nastavení dělat nechtěli,“ myslí si Apolena Rychlíková. To je možná nakonec nejdůležitější poselství Novinářek, kvůli kterému by ho měli číst hlavně muži. Nejen novináři, ale i doktoři, právníci nebo profesoři.

A také všichni, kdo občas potřebují připomenout, co v předmluvě píše matka své dceři: „Pořád je to JEN práce. S vědomím, že tu nejsi od toho, abys zvládla všechno, zvládneš nakonec většinu z toho. V novinařině, ve sportu, v celém svém životě. Tvoje máma.“