Nemáš rád Beyoncé? Zabiju tě! V seriálu s Billie Eilish se chladně vraždí

Na šok vás seriál Roj (Swarm) nenechá dlouho čekat. Hned v první scéně se seznámíte s hlavní postavou, Dre, která prochází bytem, zatímco její spolubydlící Marissa souloží se svým přítelem. Ten na Dre během sexu pomrkává skrze pootevřené dveře. Právě takto zpracovaná všednodennost (byť třeba explicitní), která následně ujíždí do velmi znepokojivých poloh, je trefný způsob, jak naladit diváka na tón celé minisérie.

V ní se Dre postupně propadá do temnějších a temnějších sfér poté, co jí smrt blízké osoby přesměruje z relativně stabilního stavu na dráhu sériové vražedkyně. Její vraždy jsou pak podtrženy bizarním podtónem: Dre je fanatickou fanynkou fiktivní zpěvačky Ni'Jah (velmi okatě inspirované Beyoncé) a většina jejích vražd je spuštěna tím, že její oběť nedostatečně respektuje právě tuto „idolizovanou“ hudebnici. Už tak vychýlený svět krajního fanouškovství – pro které se v uplynulých dekádách podle Eminemova songu ustálil pojem „stan culture“ – dovádí Roj do logických extrémů.

Některé vraždy jsou relativně impulzivní, jindy Dre komplikovaně osnuje plány. Do její hlavy vám tvůrci příliš nenechají nahlédnout a její motivace se dozvídáte teprve postupně, díky jiným postavám a spíše v náznacích. Jednou z mála výjimek je surreálný a chytře minimalistický nástroj, který tvůrci seriálu využívají k tomu, aby vám sdělili, že Dre zachvacuje impulz k vraždění: v těch chvílích se začne ozývat bzučení titulního roje, které implikuje jakési dočasné zatmění smyslů.

Hlavními tvůrci seriálu jsou Janine Nabers a Donald Glover. Ti spolu nepracují poprvé – střetli se už při produkování Gloverovy Atlanty, která sice nepatřila k nejsledovanějším americkým seriálům posledních let, ale rozhodně k těm nejkreativnějším. Jejich cynický, očekáváním publika nesvázaný surreálný rukopis Atlanty je jednoznačně cítit i v Roji. Minisérii můžete klidně brát jako jakýsi drobný dovětek staršího seriálu, který loni skončil – trochu podobně jako se Špínou Baltimoru a loňskou sérií Město patří nám, jen v o poznání podivnějším a znepokojivějším provedení.

Jedním z témat, ke kterým se Glover i Nabers rádi vracejí, jsou mezirasové vztahy v USA. A je tomu tak i u Roje. Nebyl by to jejich seriál, kdyby se tu neobjevila alespoň jedna postava bělocha, který se snaží svému okolí dát najevo, že on rozhodně není rasista. Většinou si pomůže tím, že nařkne z rasismu někoho jiného. A záhy se ukáže, že v hloubi duše je sám daleko nenávistnější než mnohý otevřený rasista.

Ani téma parasociálních vztahů mezi fanoušky a hvězdami, ani cynicky komediální rasové symfonie trapnosti nejsou nejsilnější stránkou Roje. Tou je spíš v dobrém slova smyslu bezvýrazový herecký výkon Dominique Fishback v hlavní roli. Dobře se snoubí se zmíněnou tendencí Glovera a Nabers kontrastovat extrémní, násilné scény s výjevy postupně vychylované všednodennosti.

Dobrý příkladem je situace, kdy Dre pracuje jako striptérka v zapadlém stripklubu v Tennessee. Dre tu vystřihne stejnou měrou neobratný a odvážně upřímný taneček za zvuku písně své oblíbené zpěvačky a završí to tím, že bankovku, kterou jí podává jeden z návštěvníků stripklubu, prostě sní. Její kolegyně jí pak musí vysvětlovat, že účelem její práce je, aby hosté odcházeli s erekcí, nikoliv s depresí.

Scenáristicky se na seriálu podílelo pro někoho možná trochu překvapivé jméno: Malia Obama, dcera bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy. Oba hlavní tvůrci seriálu si její přínos pochvalovali. „Její styl psaní je skvělý,“ nechal se slyšet Glover. „Některé její nápady byly pekelně divoké a taky dobré a vtipné,“ chválila jí Nabers. Kromě Malii se v seriálu mihne další z jiných sfér známá tvář: čtvrtý díl Roje táhne kupředu herecký výkon hudebnice Billie Eilish, která tu září v roli šéfky podivného kultu zbohatlických bělošek v Tennessee.

Glover a Nabers nejsou showrunneři, kterým by šlo o trhání diváckých rekordů. A oproti předchozí Atlantě je jasné, že Roj má potenciál se stát spíše menšinovou „kultovkou“ než hitem, kterému se nevyhnete – už jenom kvůli chladně a cynicky zobrazenému násilí. Od seriálu ale můžete čekat to samé, co Glover a jeho spolutvůrci stabilně dodávají v uplynulé dekádě nejen v televizní tvorbě, ale i v hudbě: znepokojivou tvorbu, která vás donutí přezkoumat své pohledy například na otázku rasy v americké společnosti a která je „ošperkovaná“ suše vtipnými scénami, jaké jste nikde jinde neviděli a ze kterých se dost možná stanou internetové memy.