Největším favoritem Oscarů je Oppenheimer. Jenže doba se změnila

Oscary dlouho vyhrávaly historické a válečné velkofilmy, životopisy mrtvých géniů, výpravné muzikály a dramata o zásadních společenských problémech, jako je alkoholismus, rasismus nebo kapitalismus. Jen vzácně si hlavní sošku večera odnesli producenti komedie, thrilleru či westernu. Také v takových případech ale obvykle šlo o tituly s puncem prestiže a přesahem.

Po kampani #OscarsSoWhite, která v roce 2015 reagovala na malé zastoupení minorit napříč filmovým průmyslem, se ale změnila skladba Akademie. Spolek udílející nejsledovanější filmová ocenění byl rozšířen o několik tisíc nových členů a členek, aby výsledky neodrážely jen vkus bílých Američanů ve věku 60+. Ti jsou sice nadále v převaze, ale zároveň narostla hlasovací síla žen, Afroameričanů, LGBTQ+ lidí a zahraničních umělců.

Také proto je dnes těžší mluvit o něčem jako o typicky oscarovém filmu. V posledních ročnících zvítězily filmy, které v kontextu dějin Oscarů působí jako UFO: Křehká queer romance s rozpočtem, který by u marvelovek nepokryl ani catering (Moonlight), žánrově hybridní jihokorejská satira (Parazit) nebo předimenzované sci-fi s mluvícími kameny, análními kolíky a velkým nihilistickým bagelem (Všechno, všude, najednou).

Nejlepší film už evidentně nemusí být nekomerční, vážný a anglickojazyčný. Odpovídá tomu i letošní desítka. Představu pragmaticky vykalkulovaného oscarového filmu (tzv. Oscar bait) naplňuje akorát Maestro. Bradley Cooper sám sebe obsadil do role skladatele Leonarda Bernsteina, který evidentně miloval kokain, podvádění své manželky a aplaus.

Diváci a kritici ale při sledování těžkopádného dramatu spíš podřimovali, než aby volali „bravo!“ Film se sedmi oscarovými nominacemi se nicméně jeho distributorovi, společnosti Netflix, podařilo prodat jako událost s velkým oscarovým potenciálem. I na základě podobných sebenaplňujících se proroctví ocenění fungují. Tak dlouho do médií vysíláte zprávu, že právě váš film bude soutěžit o hlavní ceny, až se přání stane skutečností.

Samozřejmě není na škodu, pokud za oscarovou kampaň můžete utratit desítky milionů dolarů. V opačném případě je třeba taktizovat. Tak jako to dřív dělal Harvey Weinstein a dnes studio A24. Produkční a distribuční společnost založená teprve v roce 2012 již pár let patří k pravidelným účastníkům oscarových klání. Chytrým využíváním sociálních sítí se jim daří proměňovat v senzaci sezony jak artové klenoty, tak filmy bez jakékoli substance.

Letos A24 soutěží s jímavou korejsko-americkou romancí Minulé životy. Křehký, ale možná příliš úhledný a doslovný film o milencích oddělených časem, kulturou i oceánem je tím hlubokomyslnější, čím víc si toho do něj promítnete z vlastních (zkrachovalých) vztahů.

Druhým oscarovým kandidátem A24 je Zóna zájmu. Volná adaptace románu Martina Amise představuje jeden z formálně nejradikálnějších snímků, které se kdy ucházely o Oscary. Sto minut sledujeme akorát všední scény ze života velitele koncentračního tábora a jeho rodiny.

Většinou ve statických záběrech bez hudby. A taky bez dramatického napětí, naděje, katarze a postav, s nimiž bychom se mohli ztotožnit. Zóna zájmu se důsledně vyhýbá estetizaci vyvražďování a navenek představuje popření všeho, co si člověk představí pod značkou „oscarový biják“. Až na jeden detail – je to film o holokaustu. Na málokteré jiné téma totiž akademici od nepaměti reagují jako můry na světlo.

Pokud ovšem Oscaři existují i proto, aby světu sdělovali, že filmy je třeba brát vážně, dává smysl, že hlasující vyzdvihují díla pojednávající o nejzávažnějších tématech. Vážnost je vlastní antiwesternu Martina Scorseseho Zabijáci rozkvetlého měsíce, který diváky podobně jako Zóna zájmu konfrontuje s jejich lhostejností vůči zlu, které se jich přímo netýká.

Film dlouhý jako cesta z Prahy do Ostravy ale přes svou rozmáchlost a nepopiratelný vypravěčský um nepředstavuje vrchol Scorseseho filmografie. Oscara měl dostat spíš za Taxikáře, Zuřícího býka nebo Mafiány. Pokud by ale Akademie chtěla letos prokázat úctu dlouho přehlíženému původnímu obyvatelstvu Ameriky, šlo by o ideální volbu.

Reputace Zabijáků pomalu bobtnala od jejich uvedení v Cannes. Premiéra na velkém festivalu zviditelnila i další nominované filmy. Zóna zájmu, ve které se mluví převážně německy, vyhrála v Cannes Velkou cenu. Scenáristicky vybroušené francouzské soudní drama Anatomie pádu, ukazující, že u soudu i v manželství má každý svou pravdu, získalo tamtéž Zlatou palmu. Chudáčci, nejstravitelnější film Řeka Yorgose Lanthimose, zvítězili v Benátkách.

Uvedený výčet mimo jiné dokládá, že áčkové festivaly jsou čím dál méně elitářské a Oscaři čím dál víc mezinárodní. Vedle měnící se skladby Akademie v tom zřejmě sehrály roli i streamovací služby, které filmy s titulky zpřístupnily širšímu publiku více než kdy dřív. Přes pestřejší skladbu nominovaných ale Oscaři zůstávají nejpopulističtějšími cenami široko daleko, což nejlíp dokládá zbývající čtveřice nominovaných.

Zimní prázdniny, v nichž exceluje Paul Giamatti jako uprděný učitel dějepisu, jsou přes své existenciální podtóny a zimní lokace v jádru hřejivou feel-good komedií. Komedií, byť intelektuálnější, je také American Fiction. Režijní debut Corda Jeffersona sleduje černošského spisovatele, který schválně napíše román plný rasových stereotypů… ze kterého se stane bestseller. Kousavý film o tvůrčím bloku a lobotomizovaném zábavním průmyslu připomene raného Woodyho Allena, ale má v sobě větší kus melancholie.

Na Oscarech, hledajících v posledních letech způsob, jak k obrazovkám přitáhnout víc lidí, zejména z mladších generací, bude krom toho pokračovat i duel dvou titánů z loňského léta, Barbie a Oppenheimera. Favoritem je navenek Christopher Nolan se 13 nominacemi.

Vypravěčsky komplexní drama o myšlenkách, které změnily svět, stojí na dobové výpravě, přesvědčivých hereckých výkonech a morálním poselství dost zřetelném, aby doputovalo i k divákům v posledních řadách. Film reprezentující hodnoty, na které akademici a akademičky zpravidla slyší, by ovšem mohl doplatit na to, že je moc bílý a maskulinní. A to nejen ve srovnání s křiklavě růžovou a křiklavě doslovnou feministickou satirou Grety Gerwig.

Výsledky Oscarů totiž nikdy nevypovídají jen o osobních preferencích hlasujících. Vždy jde zároveň o vyjádření toho, skrze jaké hodnoty se chce Hollywood v daném dějinném okamžiku prezentovat světu. Aktuálně je to například větší citlivost vůči jinakosti. Úkolem producentů, distributorů a PR agentur je pak vytvořit takový příběh, aby akademici uvěřili, že právě dotyčné dílo nejlíp odráží ducha doby. Zatímco před deseti dvaceti lety by Oppenheimer zřejmě po zásluze proměnil většinu nominací, letos nás možná čeká noc plná překvapení.