„Děti nejvíc chápou, že jiný svět je možný,“ říká autor dětských knih

„Děti nejvíc chápou, že jiný svět je možný,“ myslí si výtvarník a autor dětských knih David Böhm. Jeho nejnovější encyklopedie, která dává víc otázek než odpovědí, prozkoumává čas.

„Čas mě začal zajímat už ve chvíli, kdy jsem se poprvé na něco těšil,“ vysvětluje Böhm inspiraci pro svou novou knihu, ve které zkoumá, jak lidstvo v průběhu dějin měřilo čas, jak s ním zacloumal vynález železnice, ale i to, jak těžké je vnímat „teď“, které v knize symbolizuje jedno otočení stránky.

V rozhovoru mluvíme o tom, proč děti netrpí předpojatostí tolik jako dospělí, nebo o tom, jak nás budou posuzovat budoucí generace.

„Máme tendenci vnímat čas jako absolutní hodnotu, kterou pak vnucujeme ostatním,“ myslí si Böhm, podle kterého si lidstvo musí uvědomit, že „tu všechno není kvůli nám“.

Poslechněte si rozhovor nejen o knize Teď: Než dočteš tuto větu, narodí se na Zemi 21 dětí.

Kdy tě začal zajímat čas?

Asi ve chvíli, kdy jsem se začal na něco těšit. Nevím, kdy člověk jako dítě začne vnímat čas. Třeba ve třech letech? Předpokládám, že ses ptal na tohle a ne na to, kdy jsem se začal zajímat o to, jak bych mohl čas zpracovat ve knize.

To byla samozřejmě hned následující otázka.

Na tu konkrétní větu „Než dočteš tuto větu…“ jsem narazil už někdy před deseti lety. Objevil jsem článek s podobným názvem o internetovém počítadle světa. Každý si to může zapnout, běží tam zprůměrované statistiky, kolik lidí se narodí, kolik lidí zemře, kolik lidí má přístup k vodě, ke vzdělání. Použil jsem tu větu v názvu své výstavy, pak jsem ji měl nalepenou na zrcadle v ateliéru… Zjistil jsem, že se časem zabývám hodně. Říkal jsem si, že je to tak základní, banální, lapidární a přitom tak fatální věc, že mě lákalo poskládat je do knížky.

„Všechno, co ve vesmíru i na zemi vidíme a slyšíme, je minulost, i v zrcadle vidíme svůj minulý vzhled, nejaktuálnější pohled na sebe sama je ten, když zavřeme oči a vnímáme pohledem tmu za očními víčky blíž sobě. Pohledem už ale asi nebudeme,“ píšeš v knize. Zasekl jsem se hned u té první věty. Vidíme a slyšíme minulost. Co to s tebou dělá?

Spíš mě vzrušuje, že všechno, co se děje, se děje vždycky jenom teď. My si tady povídáme, koukáme na sebe, ale ty to pak budeš přepisovat, bude to někde viset, lidé to budou poslouchat nebo číst. A to bude taky teď.

Mám omezené schopnosti. To, jak fyzici přemýšlí o čase, se mi nepodařilo zkomprimovat do nějaké srozumitelné podoby v té knize. Někde tam ale cituji Einsteina, který říká, že minulost a budoucnost je jen naše iluze. Název knihy Teď vlastně odkazuje k magickému momentu, při kterém se děje veškeré naše uvědomování. My sice víme, že to, co slyšíme, vyšlo před chvilkou, ale jde o to, kdy nám to celé dojde. Tohle je pro mě ten úhelný kámen, ta věc, která mě nepřestává fascinovat.

Žiješ v přítomnosti?

No, taky mám někde poznámku, která se do té knížky nedostala: „V budoucnu mám v plánu žít v přítomnosti.“ Není to moje věta, někde jsem to četl, ale hrozně se mi líbila.

Žít v přítomnosti je největší výzva. Nějak se uklidnit, užívat si ten stav, kdy nejsme nic jiného, nic jiného nemáme. Kolikrát mě to nejvíc uklidňuje.

Najednou si řeknu: Jsem tady, je to dobré, tak to je. Když jsem někomu říkal o téhle knize, uvědomoval jsem si, jak jsem marný. Nestíhal jsem, samotná kniha byla boj s časem, abych to zvládl dodělat, vytisknout. Nemám žádné moudré rady.

Mluvil jsi o tom lapidárním a fatálním. Kniha Teď mi v tom připomíná tvou předchozí práci A jako Antarktida. Také se vrací k něčemu, co je neznámé, co ukazuje křehkost člověka, to, jak jsme maličcí. Jaké to bylo na Antarktidě?

Nádherné. Nechtěl jsem, aby ta kniha byla jen zeměpisnou, přírodopisnou nebo cestopisnou záležitostí. Bylo to, jako když se znovu zamiluješ do Zeměkoule. Nebyl tam dotek člověka. Jen obrovské, monumentální přírodní výjevy, které se neustále měnily. Když jsme projeli lodí, druhý den to tam pravděpodobně vypadalo jinak. Plýtvání krásou. Trip, nebo sen. Věc, která v tobě uvázne a ty se ji zpětně snažíš vydolovat ze vzpomínek. Zůstává jen pocit, který je překrytý mnoha vyprávěními. Pořád je to pro mě ale silná věc.

Nacházíš tuhle Antarktidu ještě někde blíž?

Otázka není, jestli znám místo, kde ještě nikdo nikdy nebyl, nebo jestli tu krásu ještě jde takhle vydolovat. Otázka je, jak změnit náš pohled na to, co je kolem nás. Nejde o objevení bílých míst, ale o změnu způsobu, jak se na věci díváme. Nechci ale znít nějak moudře, jsem marný.

Jsem na chalupě, koukám z okna, přiletí nějaký pták, on o mně neví, já na něj koukám a připadá mi to nádherné. Ale to není žádná strategie. Nejsem ornitolog. Jen mám radost, když se stane takováto věc a já ji na sebe nechám působit. Nemusím nic vysvětlovat, prostě jsem jenom součástí něčeho.

Četl jsem kdysi skvělou knihu, Sněžný levhart od Sylvaina Tessona. Je to cestopis o tom, jak příroda ve skutečnosti pozoruje nás. Vnímáme se jako ti, co pozorují svět, ale kolikrát je ten pohled obrácený. Jsme taková trpěná zvířátka. Máme pocit, že jsme tu všechno předělali, ale to je iluze. Tohle mi docházelo na Antarktidě.

Mají děti schopnost divit se?

Myslím, že jo. Umí se pohltit do hry. Třeba jako jedna moje dcera. Když se zabere do kreslení, tak si ani nevšimne, že dávno potřebuje dokreslit. Ale ona to musí dodělat. Stává se mi to taky, když jsem do něčeho zabraný. Děti to mají přirozeně. Umějí se ztratit. A pak se zase najít. Podle mě je osvěžující, moct se od nějaké části pozornosti odpojit, něčím se pohltit.

Jaké to je, psát pro děti? Co o nich víš, co si domýšlíš, když píšeš knihy?

Jsem v tom asi celkem sobecký. Dětské knížky mě baví, protože děti jsou mnohem radikálnější. Nepotřebují přemýšlet v žánrech. Předkládám jim encyklopedii, ale vlastně je v ní víc otázek než odpovědí. Když jsme s Ondřejem Buddeusem dělali knihu Hlava v hlavě, byly v ní různé říkanky, hry s jazykem, také to nešlo jednoduše definovat. Každopádně jsem ještě nepřišel na to, o čem dětská knížka být nemůže. Jde prostě o způsob zpracování. Když je to udělané tak, že to děti zaujme, jste v pohodě.

U Antarktidy byl plán zpochybnit nastavený systém. Antarktida je země, ale není to stát. Patří všem. Existuje smlouva, která zapovídá zabírání jejího území, těžbu, válečný konflikt nebo jakékoli armádní aktivity na území Antarktidy. Kus Země používáme úplně jinak a působí to jako utopie, ale dětem to připadá normální. Děti chápou, že ne všechno jim musí patřit, prostě že jiný svět je možný. Chci probudit kritické přemýšlení o tom, že věci, tak jak jsou, být nemusí. A děti jsou upřímně zvídavé, většinou neznají předpojatost.

Jedna z otázek, kterou v knize o čase řešíš, se týká životního prostředí. Možná se na nás děti budou dívat jako na barbary. Tahle úvaha tě napadla na Antarktidě?

Že se v budoucnu budeme dívat kriticky na naše dnešní rozhodnutí? Nejsem si jistý, kdy mě to napadlo, myslím, že to řeším už v knize A jako Antarktida. V Teď řeším tu obecnější vlastnost lidstva: máme tendenci vnímat náš čas jako nějakou absolutní hodnotu, kterou vnucujeme ostatním.

Například Žralok grónský se dožívá 400 let, ale sexuální dospělosti dosáhnou ve sto dvaceti. Neloví se kvůli masu, ale mizí jako vedlejší úlovek. Možná je vylovíme dřív, než se stihnou rozmnožit. Vnucujeme jim náš časový horizont, děláme to všem ostatním tvorům na planetě. Sto dvaceti let se asi nedožijeme, žraloci jsou přitom teprve na hranici dospělosti. Je to něco, co si musíme připomínat. Že tady kolem není všechno jen kvůli nám.

Moc díky za rozhovor.

Celé znění rozhovoru si můžete poslechnout v audioverzi na začátku článku nebo v podcastových aplikacích.