Článek
„Dřív měli lidé pocit, že se Kafka musí nějak interpretovat, nějak se musí jeho textům porozumět,“ říká německý spisovatel Reiner Stach, autor rozsáhlé třídílné biografie Franze Kafky a jeden z důležitých hostů letošního ročníku knižního veletrhu Svět knihy. Vysvětluje, že Kafka je dnes čtenářům bližší než dřív právě díky paralelám mezi spisovatelovou nesrozumitelnou dobou a chaotickým dneškem.
Stach mluví také o stereotypech, které se života a díla Franze Kafky stále drží.
Změnilo se za sto let od smrti Kafky něco na tom, jak ho vnímáme?
Já můžu mluvit jenom za německojazyčný prostor. Za Německo, Rakousko, Švýcarsko. Tam mám přehled o tom, jaká je situace. Vzniká spousta divadelních představení inspirovaných Kafkou, pořádají se výstavy. A nesouvisí to jenom s letoškem a s oslavami sto let výročí, trvá to už nejméně deset let. Největší změnu vidím v tom, že lidé mají radost z toho, zabývat se Kafkovými texty. Už to není jen zájem o vědecké interpretace jeho děl. Dřív měli lidé pocit, že se Kafka musí nějak interpretovat, nějak se musí jeho textům porozumět. Teď si lidé Kafkovu originalitu už umí užít.
Jedno z největších zjednodušení Kafky – tedy že byl introvertní podivín – pomalu mizí. A to i díky vaší biografii. Mění se tím i způsob, jak vnímáme jeho texty?
Kdyby byla pravda, že je Kafka introvertní nerd a mimozemšťan, jak by se mohlo stát, že se stane zakladatelem moderny? Rozuměl byrokracii, viděl do mocenských mechanismů, vnímal technologický vývoj doby. A navíc byl sám úředník, chápal, jak funguje jeho svět. Určitě je pravda, že v době moderny nastával obrovský technologický vývoj a tahle modernita je vidět i v Kafkově díle, hluboce s ním souvisí. Atmosféra tehdejší doby je ostatně velmi podobná dnešní atmosféře.
V čem přesně?
Mohl bych najít spoustu paralel, ale to bychom tady byli velmi dlouho. Takže jen pár příkladů. Už jsem mluvil o tom obrovském technologickém pokroku. Lidé, kteří žili v době mezi lety 1890–1920, tedy přibližně v době, kdy žil Kafka, se skoro každý rok setkávali s novými technologiemi. Od automobilů po kino nebo rentgen, ale i nové zbraně. Přišla elektrifikace a s ní úplná novinka – v noci už ve městech nebyla tma.
Když se každý rok setkáváte s tolika změnami a vynálezy, začne to být neúnosné. Z odporu vůči tak rychlým inovacím vzniklo protihnutí, ve kterém lidé hlásali, že chtějí zpomalit. Kafka s tímhle hnutím velmi sympatizoval. Myslím, že je to dnes podobné. Lidé cítí, že se jim technologie vymykají z rukou, hledají jiné cesty.
Další paralela k dnešku: Oproti 19. století se před první světovou válkou moc nevědělo, kdo je vlastně u moci. Nikdo neměl ponětí, kdo tahá za nitky, kdo je zodpovědný. Lidé světu nerozuměli, cítili se dezorientovaní, i když byli zavaleni informacemi. Tohle se dělo mezi lety 1910–1920 a děje se to i dnes. Lidé také pociťují bezmoc, nevědí, kdo má dnes nést zodpovědnost, ke komu se vztáhnout, když se něco stane. Vnímáme obrovský byrokratický aparát, kterému nerozumíme a ztrácíme se v něm.
Mám pocit, že se málo mluví o tom, jak vlastně Kafka píše. Vy jste řekl, že jeho texty nestárnou, protože ho fascinovala jednoduchost a úspornost. Byl také vysoce emočně inteligentní, ale zároveň k emocím ve svých textech přistupoval s analytickou přesností.
Je pravda, že Kafkův jazyk je opravdu jednoduchý, minimalistický. Byl vždycky nadšený, když nějakou jednoduchou větou dokázal vyjádřit něco hlubokého. Při psaní to vyhledával. Pokoušel se ve svém jazyce odstraňovat všechny zbytečné prvky, veškeré ozdobičky, přídavná jména, která nebyla zapotřebí. Opravdu myslím, že Kafkův jazyk má velký vliv na to, proč jeho díla nestárnou. Když je porovnám s texty Thomase Manna – ten používal obrovskou slovní zásobu, spoustu vyjadřovacích prvků, ale jeho jazyk už je archaický.
A ještě ke Kafkově emoční inteligenci a empatii. To byl jeho druhý velký talent. Bylo to vidět už v Kafkově každodenním životě. Dokázal skvěle naslouchat, spousta lidí si k němu chodila pro radu. Dobře to uměl i s dětmi, což doložila například jeho neteř. Kafkova sociální empatie mu rozhodně pomohla i při psaní. Důvěryhodnost jeho postav stojí hlavně na jeho emoční inteligenci a na tom, jak dokázal spojit racionalitu s emocionalitou.
Píše se ale i o tom, že Kafkova větná skladba je velmi komplikovaná, což se někdy ztratí v překladu. Svou analytičností nebo početnými vedlejšími větami jako by se blížily právnickému jazyku. Vytvářejí dojem, který má člověk při čtení smluv nebo zákonů. Padá na vás z toho jazyka tíha světa, jeho nesrozumitelnost.
Myslím, že mluvíte především o románu Proces. Tam je velmi právnický jazyk, jeho absurdní imitace. Čtenář tomu nemá rozumět, má se cítit jako obviněný K. Má mít pocit, že přihlíží tomu, jak se svět zbláznil. Ve spoustě jiných textů ale Kafka píše opravdu jednoduše. Málo známé jsou taky Kafkovy kresby. Nikdy sice neviděl komiks, ale jeho kresby vlastně komiksy velmi blízce připomínají.
Franz Kafka
Jeden z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století se narodil 3. července 1883 v Praze a zemřel 3. června 1924 v rakouském Kierlingu u Klosterneuburgu.
Mezi jeho nejslavnější díla patří novela Proměna, román Proces, nedokončené prózy Zámek a Amerika a mnoho povídek či prozaických fragmentů. Za Kafkova života vyšlo jen málo z jeho tvorby, například Proměna.
Kafka před smrtí poprosil svého přítele Maxe Broda, aby spálil veškeré jeho písemnosti. Brod tak ale neučinil a postaral se o to, aby Kafkovy texty vyšly knižně.
Za svého života byl Kafka třikrát zasnouben. Dvakrát s Felicií Bauerovou, poté s Julií Wohryzkovou. Jeho přítelkyní byla také novinářka a spisovatelka Milena Jesenská. Poslední ženou v Kafkově životě byla Dora Diamantová.
Tuhle otázku asi dostáváte často – ale odpověď na ni se asi v průběhu času mění. Co v souvislosti s Kafkou vnímáte jako největší klišé? Stereotypy, které vás v jeho interpretacích štvou?
Třeba jeho vztahy se ženami. Tvrdí se o něm, že s nimi neuměl jednat, nevěděl, jak se k nim chovat, že z nich měl strach. Myslím si ale, že to všechno souviselo s tehdejší mentalitou. Existovaly velké rozdíly ve vzdělání, v tom, jak byly ženy a muži vychováváni, čím se zabývali. Bylo docela těžké, aby se vůbec navzájem setkali a normálně konverzovali. Když už se muž a žena setkali, vyvstávala otázka, o čem spolu budou mluvit. Nabízela se hudba. Rozdíly ve vzdělání byly veliké.
Kafka neměl rád small talk. I proto měl problém, když se chtěl bavit s dívkou. Působil proto neohrabaně. Rozhodně to neznamenalo, že by neměl zájem o ženy, o sexualitu.
Velkou výjimkou byla Milena Jesenská. To byla žena, se kterou mohl Kafka mluvit o všem. Komunikovali spolu velmi otevřeně, dokonce otevřeněji, než Kafka mluvil s Maxem Brodem. Jesenská byla prototypem ženy, kterou si přál. Měla zájem o literaturu, neměla žádné předsudky. Své deníky ostatně věnoval jí, nikoli Maxi Brodovi. Už to ukazuje, jakou důvěru v Milenu Jesenskou měl.
Byli Kafka a Brod opravdu takoví přátelé, jak se říká? Někdy to vypadá, že Brod Kafkovi nerozuměl tolik jako Kafka Brodovi. Brod byl ale zároveň velice oddaný vydávání Kafkových textů. Opravdu věděl, jak zásadní Kafkovo dílo jednou bude?
Kafka s Brodem byli dobří přátelé. Když bylo Kafkovi špatně, Brod ho uklidňoval, když bylo mizerně Brodovi, což bylo velmi často, podporoval ho Kafka. Je ale pravda, že Kafka s Brodem nemohl probírat ty nejniternější věci, nemohl s ním jít v rozhovorech příliš do hloubky. Brod mu nerozuměl, často k jeho trápení navrhoval ta nejabsurdnější řešení.
Problém mezi nimi byl i v židovské identitě. Zatímco Brod byl sionista, Kafka vnímal sionisty jako sektu.
Co se týče Kafkových děl, Brod věděl, že mají velmi vysokou hodnotu, ale nechápal, že má co dočinění se zakladatelem moderny. Sám Brod totiž modernu nechápal. Jeho díla mají ještě styl 19. století. Když se říkalo, že Kafka a Beckett mají stejný humor, Brod proti tomu protestoval a říkal, že jsou úplně jiní. Na tom je vidět, že Brod Kafkovi z literárního hlediska moc nerozuměl.
Jaký byl Kafkův vztah k Praze?
To je téma, které je potřeba ještě hodně zkoumat. V Kafkových textech se objevuje důležitý motiv: minulost, která nás neustále dohání, drží se nás a ne a ne nás pustit. To je myslím zkušenost, kterou má Kafka díky Praze. V centru města stálo ghetto, starý židovský hřbitov, minulost tu byla – a pořád je – všude. Na každém kroku najdeme pamětní desky. Tenhle pocit všudypřítomné minulosti v Praze vnímali třeba i Werfel nebo Rilke. I oni říkali – musíme z Prahy pryč, minulost je tak dominantní, že nám brání jít někam dál, drží nás tu ve svých spárech. K tomuhle pocitu se u Kafky navíc připojoval i nacionalistický boj mezi Čechy a Němci.
Franz Kafka to pociťoval jako něco provinčního. Atmosféra Prahy pro něj nebyla dostatečně moderní. I dnes tu jde taková atmosféra cítit. Turisté sem jezdí, aby ji nasávali. Je tu cítit tisíce let stará tradice, ale zase v Německu byly první filmy, automobily, elektrické tramvaje. Tahle modernita byla Kafkovi sympatičtější.
Díky za rozhovor.
