Článek
Jeden z nejpopulárnějších českých filmových a divadelních herců Josef Abrhám zemřel tento týden v pondělí ve věku 82 let. Rodina zatím neoznámila, kdy a kde proběhne poslední rozloučení.
„Musím říct, že jsem ho měl rád,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák. „Připadalo mi, že je pořád v dobré náladě. Takhle na něj budu vzpomínat.“
Spolupracovali jste na řadě filmů a nutno dodat, že velmi úspěšných: Vrchní, prchni!, Kulový blesk, Jára Cimrman ležící spící… Berete ho v tomto směru jako jednoho z nejbližších lidí, s kterými jste kdy pracoval?
Já musím říct, že jsem Pepíka Abrháma úplně zblízka neznal. My jsme nebyli kamarádi, kteří by spolu každý večer hráli divadlo. Máte pravdu, že jsme se setkali na několika filmech. První byl Marečku, podejte mi pero!, kam si ho vybral režisér Oldřich Lipský jako třídního učitele, který má žáky mnohem starší, než je sám, mohli by to být jeho rodiče. A tu roli on vystřihl s takovou tou plachostí a ostychem před nimi, ale zase s jistou přísností. Protože třeba ten Hujer byl nesnesitelný…
„Soudruhu profesore, za minutu bude zvonit, už je čas!“ To si asi vybaví každý. Takže do prvního vašeho filmu si Josefa Abrháma vybral režisér Lipský a pak už jste na něj s Ladislavem Smoljakem sázeli jako na jistotu?
Láďa Smoljak si Pepíka vybral do filmu Kulový blesk. Tam hraje tatínka, jehož rodina má malý byt a potřebují se přestěhovat a účastní se té kolosální výměny bytů.
…“rodina se dusí“.
A teprve pak dostal Pepík hlavní roli ve Vrchní, prchni! Ale tu roli jsem já psal původně pro Petra Nárožného. Láďa Smoljak ale chtěl, aby to nebyl komik na první podívání, ale právě takový jako Pepík Abrhám: nenápadná komika a bez grimas a komických intonací. A byl to šťastný nápad. To je film Pepíka Abrháma! A pak jsme se potkali na filmu Svatební cesta do Jiljí. V tom filmu jsem s ním dokonce spal v jedné posteli.
Takže jste se opravdu sblížili.
(směje se) Ano. Doslova. Krásný bylo, že on trousil pořád takové vtípky… Měl rád třeba tohle: „Pachatel nezanechal žádných otisků, neboť na co sáhl, to ukradl.“ Pak se točilo a on to zase prošpikoval nějakým takovým žertíkem. Taky jsem mu záviděl, že uměl hrát na klavír, ačkoliv to nevystudoval. A hrál výborně! A záviděl jsem mu taky jeho krásný vztah s Libuškou (Šafránkovou, pozn. red.). Ne že bych neměl hezký vztah se svou ženou, ale mně se líbilo, že když jsem třeba Libušce chtěl říct nějaký hrubší vtip, tak ona řekla: „Jestli je to sprosté, tak to řekni Pepovi a on mi to poví večer doma.“ Ode mě to nechtěla.
Říkal jste sice, že jste pana Abrháma neznal moc zblízka, ale takhle to vypadá, že jste byli docela v častém kontaktu.
Tohle jsou skoro všechny moje vzpomínky na Pepu Abrháma. Ale musím říct, že jsem ho měl rád. Určitě. Byl šarmantní, byl to mužský, jak se patří, byl pořád veselý. Připadalo mi, že je pořád v dobré náladě. Tak na něj budu vzpomínat.
