Nejpolitičtější ročník Magnesia Litera. Kdo získá cenu? A koho číst?

Někdy je výsledek Magnesie Litery jasný dlouho dopředu. Všichni věděli, že Básník, velkolepý román o Ivanu Blatném, bude knihou roku 2015. A kdyby si na absolutní vítěze Liter člověk mohl vsadit, jistě by to udělal i v případě knih Erika Taberyho (2018), Radky Denemarkové (2019), Petra Čorneje (2020) či Pavla Klusáka (2021).

Vsázet si na literaturu je bylo možné teprve letos, i když jen na několik dnů, než sázkové kanceláře nabídku opět stáhly. V literatuře překvapivě zběhlí bookmakeři každopádně mluvili celkem jasně . Největší šanci na ceny podle nich mají filozofické spisy Terezy Matějčkové, křehký román Marka Torčíka nebo kouzelně vypravené houbové noviny Myko od dvojice Jiří Dvořák a Daniela Olejníková.

Bez ohledu na to, kdo si zítra na Nové scéně převezme ceny, které knihy patří v letošních nominacích k těm nejzajímavějším?

Když filozofové příliš často vystupují v médiích, bývá z toho vždycky trochu problém. Myslitelé se mohou ocitnout v situaci, kdy se stanou „obětí heideggerovské autosugesce o proniknutí do hlubších rovin existence a smyslu světa“, jako se to podle Petra Fischera přihodilo Anně Hogenové.

I Terezu Matějčkovou, aktuální filozofickou superstar českého mediálního prostoru, může potkat podobný osud. Její texty (například ten o tom, zda máme mluvit o střelci z filozofické fakulty) často vyvolávají rozruch, Matějčková bývá dokonce obviňována z manipulací, nebo prostě jen z kognitivního biasu.

Její kniha Bůh je mrtev. Nic není dovoleno ale zároveň patří k nejjasnějším kandidátům na cenu Kniha roku Magnesia Litera. Filozofka v souboru textů, rozhovorů, ale i knižních recenzí skládá dohromady inspirativní obraz současnosti tak, jak jej český čtenář moc často nevidí.

Matějčková například vysvětluje, jak jsme se z post-moderny přesunuli do transmoderny, doby těkavé, v níž není prostor pro ironii, místo ní nastupuje identita a patos. Doba „trans“ je doba terapeutická, píše filozofka a člověk se má pocit, že na čtenáře - s posledními zbytky zbývající ironie - záškodnicky pomrkává.

„Lidi, kteří mluví o identitě jako o něčem, co náleží pouze určité skupině, jsou kapitalisté. Jsou součástí kapitalistického útlaku. Mluví o identitě jako o soukromém vlastnictví, můj dům, moje auto, moje kabelka, moje queernes, moje identita. Tohle je špatně,“ napsal nedávno francouzský spisovatel Édouard Louis v odpovědi jednomu režisérovi, který vyjádřil obavu, zda má jako bílý heterosexuální muž právo adaptovat Louisovy texty.

Louis jako by vstupoval do dialogu s Matějčkovou a chtěl ukázat, že člověk může psát o vlastní identitě, aniž by přitom ze své zkušenosti vylučoval ostatní. Přesně takový dojem vyvolává i kniha debutujícího básníka Marka Torčíka, Rozložíš paměť. Vypráví o vyrůstání gaye na moravském maloměstě v rodině matky samoživitelky, vrací se k traumatickým okamžikům dětství, k problematické postavě dědečka nebo ke zkušenosti šikany a chudoby.

Přestože jde o velmi intimní příběh, Torčík se za každou cenu brání soucitu nebo pocitu exkluzivity. Neustále upozorňuje na nespolehlivost vypravěčova sdělení a na limity vzpomínek. Také jako by zdůrazňoval, že o traumata vypravěče tu nikdy až tak nešlo. Torčík ví, že čím intimnější text předloží, tím větší je šance, že se trefí do tajemství nás čtenářů. Čím víc bude mluvit za sebe, tím víc promluví i za ostatní. Jeho příběh, stejně jako ten Louisův, může patřit všem, kdo o to stojí. I proto je jistě psaný ve druhé osobě.

V debatách o letošním ročníku Magnesií zaznělo, že jsou v nominacích trochu nudné. Daleko spíš by o nich platilo říct, že jsou silně politické. To se týká jak Matějčkové, tak Torčíka, nebo i další nominované knihy v kategorii próza: Vyhoření. Románový pamflet Petra Šestáka se čte jako adrenalinová jízda městem na kole. Je to rytmizovaný apel na všechny čtenáře, aby zvážili, jaký chtějí svět pro své děti. Plný aut, smogu, rámusu? Plný nekontrolovaného vzteku? Vyhoření se celou dobu jeví jako jednostranně zaměřený pohled, aby na konci ukázalo, že jako idioti se umí chovat všichni - s bavorákem i bez.

Šance, že Vyhoření porazí Torčíkův debut, tu jistě je. Ale to i u rusistky Aleny Machoninové a její prózy Hella. Literární publicista Ondřej Nezbeda nedávno uvažoval, zda literatuře loňského roku nedominovalo spíš téma než forma. Próza Machoninové patří do kategorie knih, jejíž zápletky skoro nemá smysl popisovat, protože se vám stejně nepodaří přenést zážitek ze stylu, kterým je napsána.

Letošní nominace v kategorii literatura pro děti a mládež jsou trochu smutné. Chybí v nich opravdový příběh, kniha, která by mladé čtenáře pomyslně chytila za ruku a provedla je těžkým obdobím dospívání, nebo je prostě jen nadchla pro čtení. I ta nejlepší kniha v dané kategorii, Myko, bude mít spíš za výsledek obdiv ke krásně vydaným publikacím - a samozřejmě taky k houbám.

Kategorie poezie bývá posledních pár let silná, přestože zůstává pravidelně ve stínu ostatních kategorií. Loni možná překvapila tím, že se sbírka básní nakonec stala knihou roku, ale to se letos zcela jistě nestane. Žádná z nominovaných básnických knih totiž nemá tak silné téma, aby nalákalo všech cca tři sta porotců, kteří o absolutním vítězi cen rozhodují.

I tak by ale knihy z kategorie poezie neměly zapadnout. Zvlášť pak sbírka v Česku žijící polské autorky Zofie Baldygy. Nemá smysl se příliš vrtat v tom, co kniha tematizuje - podobně jako v případě Aleny Machoninové bychom čtenáře připravili o zážitek, který tkví ve formě samotné. Vysvětlovat básně je ostatně jako zkoušet popisovat abstraktní obrazy a myslet si, že dokážeme přetlumočit jejich sílu.

Zážitek z četby Baldygy je ale nesporný. Zvlášť když si uvědomíme, že polská básnířka se poprvé rozhodla psát verše v češtině - a jazyk sám také tematizuje. Ve světě jejích textů není nic jisté. Tak jako si není jistý člověk, který je nucen mluvit cizí řečí. I když druhý jazyk znáte sebelíp, vždycky se může stát, že vás zradí. Tahle nejistota prochází i Posledními cestopisy. Možná proto je to tak dobrodružné čtení.

Nenápadná próza z nakladatelství Akropolis by se na první pohled mohla zařadit do zdánlivě nekonečné řady historických románů vypořádávajících se s odkazem druhé světové války. Nejen že je těžké v téhle kategorii podat originálně pojaté (tedy literárně zajímavé) svědectví, člověk má pocit, že autoři už takové ambice ani nemají. Eli Beneš se přesto vymyká. Jeho text nehraje na tragickou notu, hledá pro zavedené téma civilní tón a působí tak mnohem bezprostředněji a hlavně živěji než většina jeho konkurence. Benešův příběh je jako na půdě nalezený diapozitiv, jehož zaprášená políčka najednou ožívají. Tak autenticky působící prózu o tak nadužívaném tématu jsme tu dlouho neměli. Objev roku by pro Eliho Beneše byl zasloužený.

Aktualizace: V původní verzi textu jsme uvedli, že na letošní ročník Magnesia Litera je možné si vsadit. Sázka již ale byla stažena.