Nejočekávanější sci-fi roku? Film o AI je víc umělý než inteligentní

O tom, jak tlak studií deformoval předchozí dva velkofilmy britského talenta Edwardse, se spekulovalo opravdu hodně. Faktem je, že Star Wars prequel Roque One i nová verze legendární Godzilly působí navzdory zábleskům režijní grandióznosti a citu pro velkolepé scény poněkud rozklíženě a odtažitě, jako by dílčí elementy nikdy plně nezacvakly do životaschopného univerza.

Aktuální Stvořitel (The Creator) má jinou pozici než Edwardsovy předešlé snímky, zatížené obřím rozpočtem a očekáváním studií, která snila o úspěšných franšízách. Film stál skromných 80 milionů a natáčel se v Asii, což tvůrcům rozvázalo ruce. Při srovnání Stvořitele s posledními hollywoodskými blockbustery, jejichž náklady šplhají často až na čtyřnásobek, je na místě jisté nadšení. Film, zabývající se tematikou vztahu mezi umělou inteligencí a člověkem, vůbec nepůsobí komorně, nevyhýbá se obřím scénám a proti digitální sterilitě staví promyšlený design objektů i světa paralelní budoucnosti, kde se AI zrodila podstatně dříve než v tom našem.

Rozhodnutí natáčet na reálných lokacích ve Vietnamu a Thajsku odbouralo stále silnější nešvar studiové umělosti, která třeba poslední marvelovské filmy mění v nadreálné dvojrozměrné tapety. Stvořitel vypadá suverénně. Je to designový film, který snese srovnání s futuristickou čistotou Nevědomí Josepha Kosinského a materialitou světa budoucnosti připomene špinavé dystopické opusy Neilla Blokampa District 9 a Elysium. Skutečně ukazuje cestu, kterou by se další blockbustery mohly ubírat bez toho, aby se z nich staly bezduché omalovánky. Tady však veškeré naděje končí.

Film, který vypadá epicky, aniž by ztratil cit pro detaily prostředí, ve kterém se humanita a technologie prolínají, bohužel ztrácí koherenci ve všech dalších aspektech. Je cítit, že Edwards, na scenáristickém postu opět posílený krajanem Chrisem Weitzem (režisérem pestré škály filmů jako Prci, prci, prcičky, Jak na věc či Zlatý kompas), chtěl vzdát poctu svým oblíbeným sci-fi filmům. Jeho poklona klasické fantastice ale v důsledku působí jako nahodilá směs fragmentů, kterou pohromadě drží spíš důraz na efekt než nějaká vypravěčská logika nebo soudržné budování světa, který pronikavě komentuje ten náš.

Ústřední roli v příběhu, který působí jako lehce letargická variace na dodnes nepřekonané Potomky lidí Alfonsa Cuaróna, hraje střet mezi humanitou a umělou inteligencí, která se po tragickém incidentu v USA ocitla na černé listině. Amerika tu sehrává part agresivní koloniální mocnosti, která bez skrupulí narušuje územní integritu asijských států v honbě za posledními ostrůvky tzv. simulantů, bytostí stvořených architektem umělé inteligence jménem Nirmata.

Právě hon na Nirmatu přivede hlavního hrdinu Joshuu do týlu ochránců umělé inteligence. Tajný agent při snaze vypátrat identitu architekta ale najde něco jiného, než původně hledal. Při jednom nepodařeném zátahu umírá jeho životní láska a k fyzickým šrámům protagonisty tak přibydou i psychické, které roky marně léčí. Další misi přijme jen v naději, že žena, kterou měl za mrtvou, možná žije. Proti své vůli se nakonec Joshua stává jediným ochráncem bytosti, která spojuje „to nejlepší z obou světů“ lidí a AI.

Stvořitel bohužel patří k těm nešťastným filmům, u nichž platí: čím víc se člověk ptá, tím méně se dozví. Joshuův překotný útěk před všemi nedokáže konzistentně odpovědět ani na základní otázky po tom, jak se retro-futuristický svět vlastně rozděluje a kdo v něm sleduje jaké cíle. Stvořitel často nedává smysl ani v jednotlivých scénách, v nichž jsme svědky vyhrocených akčních zvratů, ale jednání aktérů se vzpírá základní kauzální logice.

Už samotné rozdělení sil dobra a zla má lehce úsměvnou povahu. Umělá inteligence, další evoluční stupeň humanity, z nějakého důvodu inklinuje k buddhistickému duchovnu a pěstování rýže. Amerika jako říše autokratické technofobie manifestuje svou přítomnost obří létající stanicí Nomád, která hrozivě levituje nad cizím územím. Údajně pečlivě ukryté vesnice AI tak vyhledává gigantické město v oblacích z dálky viditelným světelným zaměřovačem.

Jediná logika tu je vizuální a designová. Nomád opravdu hezky vypadá a jeho světelné projekce nad zelenými poli Vietnamu vyhlíží velmi efektně. Podobně jako obří tanky, které si razí cestu džunglí. Neptat se proč a užívat si měřítko – podobný imperativ bohužel dávají i filmy, proti kterým se Stvořitel vymezuje. Pokud by stejnou míru citu pro detail, jaká je věnovaná vzhledu objektů, aplikovali tvůrci na příběh, zcela by se jim rozložil pod rukama.

Stvořitel tak ztrácí ve srovnání s precizní uměřeností zmíněného Districtu 9, ale chybí mu i tezovitý, ale pevný rámec Elysia, které hlasitě protestovalo proti nebezpečí vytváření sociálních propastí. Edwardsův techno-optimismus je sympatický, ale jeho vize umělé inteligence není příliš inteligentní a vlastně jde mimo to, co se v souvislosti s tématem AI v současnosti řeší. Svou lehkou naivitou mají jeho simulanti blízko kreslícím a cítícím robotům-dětem z nepříliš bystré adaptace Asimovovy klasiky Já, robot nebo ke Spielbergově emotivní road movie AI: Umělá inteligence, která navzdory přepjatosti působí proti Stvořiteli mnohem lidštějším a uvěřitelnějším dojmem.

Edwardsův film je stejný jako herecký výkon Johna Davida Washingtona. Jeho Joshua je plný zasmušilé bolesti, která je tak úporná a doslovná, až vyznívá naprosto jednostrunně a uměle. Hrdina i film se dovolávají hlasitě velkých emocí, které si ale reálně nemají čím vydobýt. Na to tu vše drží pohromadě velmi ledabyle a otázky se zametají pod koberec epickým vizuálním a zvukovým designem.

Ano, Stvořitel může naznačovat novou a radostnější budoucnost hollywoodských filmů. Nezbývá než doufat, že jeho následovníci budou méně umělí, ale více inteligentní.